Nové povídky Tokarczukové nutí přemýšlet, do jaké míry jsme obětí sebeklamu

Jan M. Heller Jan M. Heller
20. 3. 2020 12:44
Nejen tím, že je napsala nedávná polská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková, ale už názvem vzbuzují očekávání Bizarní povídky, které v překladu Petra Vidláka vyšly u příležitosti včerejšího Velkého knižního čtvrtka.
Osmapadesátiletá Olga Tokarczuková vloni na podzim získala Nobelovu cenu za literaturu. Letos měla být hostem veletrhu Svět knihy, účast ale odřekla a veletrh se přesouvá na podzim.
Osmapadesátiletá Olga Tokarczuková vloni na podzim získala Nobelovu cenu za literaturu. Letos měla být hostem veletrhu Svět knihy, účast ale odřekla a veletrh se přesouvá na podzim. | Foto: ČTK/AP

Soubor deseti povídek spojuje atmosféra podivnosti, něčeho, co se vymyká racionálnímu chápání. A není to pouhá nepravděpodobnost zde zobrazeného světa, která signalizuje podobně ironický odstup jako v alkoholických vidinách Jerzyho Pilcha nebo černohumorných hyperbolách Janusze Rudnického, obou jejích krajanů. Pro Olgu Tokarczukovou je ironie nástrojem svébytného uměleckého přístupu ke světu a jeho fazetám.

Efektu bizarnosti dosahuje různě. Výsledná podivnost není neurčitá, ale konkrétní a sledovatelná. V úvodní povídce Cestující je tomu tak díky ozvláštňující pointě, která dosavadní rozhovor dvou náhodných spolucestujících převrací vzhůru nohama, stejně jako některé zažité způsoby vnímání.

V dalších povídkách Tokarczuková buduje bizarní vyznění mísením obtížně spojitelných prvků v celky, jež se navenek tváří, jako by byly nejsamozřejmější na světě.

Povídky se přitom odehrávají v pestrých a plnokrevných světech, autorčinou velkou předností je originální výstavba prostředí a charakterizace postav. Tvůrčí odstup naznačuje už tím, že vypravěč bývá až na výjimky buď upozaděný, nebo - je-li zároveň protagonistou, jako v povídce Zelené děti - nijak zvlášť neposunuje děj. V takových případech se těžiště přesouvá na postavy, ty, jimiž je hýbáno.

Mírný odpor povídky kladou tam, kde je bizarní situace lehce čitelná či předvídatelná, přesto prostředí vyžaduje, aby čtenář přistoupil na autorčinu hru. Mnoho povídek si vystačí se souřadnicemi skutečného světa, i toho nejobyčejnějšího, zalidněného nehrdinskými hrdiny; souřadnicemi, které jsou jen trochu vychýlené z normálu a někde v nich čeká iracionální past jako příslovečné imaginární číslo u rakouského spisovatele z první poloviny 20. století Roberta Musila.

Vpád podivnosti do světa hrdinům ztěžuje či znemožňuje orientaci v něm, náhle se nemají čeho chytit - to platí pro povídky Zavařeniny, Pravdivý příběh nebo Švy.

V jiných si autorka dovoluje větší rozmach a míru bizarnosti dovádí na hranici žánrové literatury, což může být na škodu: u historizující miniatury Zelené děti lze spisovatelce fikční svět snadno věřit, avšak do budoucnosti situované Transfugium nebo Návštěva naznačují příslušnost k vědecko-fantastickému žánru. Pro jedny čtenáře však mohou být až příliš fantaskní, zatímco jiní si řeknou, že má-li to být sci-fi, je pohříchu chudokrevná. Něco podobného platí pro texty pracující s prvky hororu nebo fikcí spekulativnějšího typu.

Bizarnost je u Tokarczukové jednou každodenní a zasahuje jen do života jednotlivce, jindy má rozměry apokalyptické, dystopické vize. V Bizarních povídkách spojuje bizarnost dohromady nejen různé světy, ale hlavně různá témata, která již od autorky známe: historie, zejména ty její vrcholy, kdy jsou ve vzduchu výrazně cítit dějinné sváry mezi racionalitou na jedné straně a city, vášněmi či vírou na straně druhé, jako je tomu v Zelených dětech zasazených do raného novověku anebo v Hoře Všech svatých, která sleduje proměny kultu světců v dějinách - včetně šokujícího zvratu na poslední stránce.

K dalším tématům Tokarczukové patří ekologie, bioetika a medicínská etika, jichž se dotýkají povídky Transfugium o transformacích člověka v jiný biologický druh nebo Srdce, zaměřené na aktuální téma obchodu s lidskými orgány v Číně. Několik povídek akcentuje motiv rodinných vztahů ze ženského pohledu a v závěrečném Kalendáři lidských svátků dojde na společenskou kritiku lživých narativů totalitní společnosti.

Čímž se dostáváme k otázce po významu bizarnosti v celku sbírky. Absurdní vyznění jednotlivých povídek se sice někdy může zdát samoúčelné, jako něco, čím se přínos textů vyčerpává, aniž by - přes veškerou aktuálnost a apelativnost - směřovaly ke konkrétnímu přemýšlení. Vzhledem k tematické a jazykové spřízněnosti s rozsáhlejšími díly Tokarczukové se také najde dost čtenářů, kteří je budou brát jako pouhé odštěpky od předešlých, větších čili závažnějších románů a próz.

Obal Bizarních povídek.
Obal Bizarních povídek. | Foto: Host

Povídky však nabízejí všeobecnější východisko v analytické rovině, přestože ne vždy je hlavní linie zlomu mezi normalitou a absurditou vedena tak, aby vyvrcholila pointou. Texty vytvářejí situace, v nichž máloco je nakonec tím, čím se zdá být, což čtenáře nutí uvažovat, do jaké míry je obětí sebeklamu.

Pomalé a groteskně temné odpoutávání se od logiky každodenního světa ve spojení s vybranými tématy originálním způsobem zasazuje eticky naléhavé poselství do barvitých magických kulis, což připomíná další současné středoevropské autory, jako jsou Ádám Bodor ze Sedmihradska, tedy maďarské menšiny žijící na území Rumunska, nebo podkarpatský Taras Prochasko.

Bizarní povídky zřejmě zůstanou ve stínu Tokarczukové větších prací; odkládat je do kategorie "jen pro fanoušky" by však byla chyba.

Autor je literární kritik.

Olga Tokarczuková: Bizarní povídky

(Přeložil Petr Vidlák)
Nakladatelství Host 2020, 240 stran, 299 korun

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Ministr obrany USA Mark Esper uvedl, že USA budou udržovat na území Polska až 5500 svých vojáků, tedy o tisícovku více než dosud

Zdroj: ČTK
Další zprávy