Věhlasem dávno předčil vrstevníky Arnošta Lustiga či Josefa Škvoreckého. V zahraničí dosáhl srovnatelné slávy jako naposledy Bohumil Hrabal či spíše Jaroslav Hašek. Nakonec i zprávu, že Milan Kundera toto úterý zemřel ve věku 94 let, zveřejnily na hlavní straně svých webů deníky od francouzského Le Mondu po americké New York Times.
V autorovi románů Žert, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost, držiteli Velké ceny Francouzské akademie, jenž od roku 1975 žil ve Francii a jehož souborné dílo vyšlo v prestižní edici La Pléiade, odchází jeden z nejvýznamnějších světových prozaiků druhé poloviny 20. století.
Že navzdory tomu doma nebýval vždy přijat jednoznačně, má spletité důvody. Někdejší dvojnásobný člen KSČ a držitel Státní ceny Klementa Gottwalda začal jako stalinský básník, tuto část svého díla však záhy zavrhl, s komunismem zúčtoval romány Žert a Život je jinde, načež roku 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů vyzval k zachování reformních svobod.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy ještě polemizoval s Václavem Havlem o takzvaném českém údělu, tedy bránil reakci Čechoslováků na sovětskou okupaci. Pak už ale byly jeho knihy zakázány a jméno vyškrtnuto z telefonního seznamu. V dalších letech Kundera žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl a přivydělával si psaním horoskopů pod pseudonymem. Zbaven vyhlídek, sledován Státní bezpečností, přijal v létě 1975 pozici hostujícího profesora literatury ve francouzském Rennes. Když mu v polovině 80. let zemřela matka, "byla tím přestřižena poslední nit, která mne ještě vázala k bývalé vlasti pravidelnou korespondencí", napsal později.
Na Vánoce byl šedivý
Po roce 1989 vysvětloval, že sice cítí radost, avšak změna režimu přichází příliš pozdě, aby toho času šedesátiletý brněnský rodák ještě jednou měnil bydliště. "Vzniknou nové závazky, nová přátelství, z místa emigrace se stane nový domov, a dokonce milovaný domov," líčil, proč se podobně jako spisovatel Josef Škvorecký nebo režisér Miloš Forman nepřestěhoval zpět z exilu.
Tou dobou se navíc Kundera začal stahovat z veřejného života. Od 80. let nechodil do televize, neposkytoval interview. Nepořádal autogramiády, nerad se fotil, nepodepisoval petice. Čím byl přitom nedosažitelnější, tím víc zájem o něj stoupal. Začala se i objevovat kritika. Z někdejšího Československa výrazně zazněla, když exilové časopisy otiskly nevlídné reakce na jeho nejznámější román, světový bestseller Nesnesitelná lehkost bytí. Provázelo je nařčení, že se podbízí západním čtenářům, zlehčuje úděl disidentů a nedělá pro ně dost.
Kundera přitom ve Francii využil veškeré slávy, aby upozornil na osud okupované země. Právě v Nesnesitelné lehkosti bytí dokázal odvyprávět příběh o Československu tak univerzálně, že oslovil svět. A snad ještě víc pro vlast udělal esejem o středoevropské kultuře nazvaným Unesený Západ, který letos opět vydal knižně. "Kundera otevřel dveře moderní české literatuře na Západ, prošlapal pěšinku jiným českým spisovatelům," hájila ho spisovatelka a vydavatelka Zdena Salivarová z torontského exilového Sixty-Eight Publishers.
To vše se dělo v době, kdy si Milan Kundera stále zvykal na nesnadnou situaci v emigraci. Zatímco před rokem 1968 přednášel spatra na pražské FAMU, ve francouzském Rennes "si musel připravit zcela nové přednášky a celé je větu po větě napsat, protože v cizím jazyce si netroufal improvizovat," popsala manželka Věra Kunderová.
"Bylo to vysilující. Přijel v létě do Francie s tmavými vlasy a na Vánoce byl šedivý," líčila dobu před přestěhováním do Paříže, kde posléze romanopisec přednášel o střední Evropě na škole École des hautes études. "Teprve tehdy jsme začali mít jakýsi klid, co se týče naší materiální existence," konstatovala Kunderová.
Nebýt druhý Solženicyn
K tomu, jak je život v exilu obtížný, nakolik se člověku stýská po domově a proč se někdo nemůže vrátit, ani když politické důvody pominou, se Kundera později vyjádřil románem Nevědění. Je možná jediný, který lze alespoň částečně vztáhnout k jeho životu. U všech ostatních zdůrazňoval odstup.
Částečně tak činil, aby se vyhnul škatulce dalšího kronikáře totalitní společnosti, jako byl Alexandr Solženicyn. Varovalo ho už francouzské přijetí románu Žert, krátce po okupaci Československa redukovaného tamními intelektuály na obžalobu komunismu. I po letech ale Kunderu stále provázela nálepka zakázaného spisovatele z okupované země, která mu přišla zplošťující.
Například v recenzi jeho Knihy smíchu a zapomnění se americký spisovatel John Updike podivoval, proč český autor nerozebírá otázku přerozdělení bohatství v komunistických režimech. Ta zajímala Updikea, avšak s prózou tematizující, kterak totalitarismus zbavuje lidi paměti a vyrábí z nich jakési nesvéprávné děti, nesouvisela.
"Přijel jsem do Francie s osudem nebezpečně atraktivním pro sdělovací prostředky," přiznal Kundera v interview, proč se začal ohrazovat proti interpretacím svých děl. A nešlo jen o to, že se necítil být disidentem. Měl i úplně jiný styl psaní: román nechápal jako obraz doby či portrét dějin.
Literaturu čím dál víc odděloval od soukromého života: aby jím nezastiňoval své knihy, aby si jej čtenáři neztotožňovali s postavami, aby vycházeli jen z textu. Přál si "zmizet za svým dílem, to znamená zřeknout se role veřejné osobnosti", řekl roku 1985 při převzetí Jeruzalémské ceny.
Odmítal také, aby si jeho texty přisvojovali druzí. Dílo je moje, mohu s ním nakládat, jak se mi zlíbí, a vy se v něm nechovejte, jako byste byli doma, argumentoval opakovaně v esejích. Sám to demonstroval zpětnými úpravami, jako když z nového vydání Knihy smíchu a zapomnění v roce 2017 odstranil známou pasáž o Karlu Gottovi coby idiotovi hudby.
Místo ideologie reklama
Kundera své texty systematicky revidoval od 80. let. Začal ve snaze napravit nekvalitní francouzský překlad Žertu a sjednotit různé jazykové verze. Postupně z více míst vypouštěl dobové souvislosti, které by třeba mátly mladší čtenáře. Své dílo i jazyk zdokonaloval. Nejprve na závěr a nakonec do knih vpisoval autorské poznámky. Přičemž tím, že přímo do nich zařadil interpretaci, jako by je bránil před výklady cizími, například politickými.
To vše souvisí s Kunderovým chápáním románu, jejž považoval za vrchol evropské kultury. Hlásil se k Françoisovi Rabelaisovi, Miguelu de Cervantesi, Denisi Diderotovi nebo Robertu Musilovi. Nad jednotou děje vyznával tu tematickou. Dbal na formu. Než aby vymýšlel strhující příběhy plné popisů prostředí, exponoval postavy a nastiňoval jejich rozpoložení, předkládal myšlenky.
Jeho vypravěči zasahují do děje, zastavují jej a nahlížejí z různých stran. Kladou čtenáři otázky, upozorňují na jednání aktérů nebo vyřčená slova, v nichž identifikují významy a s těmi pracují. Tímto způsobem Kundera otevírá témata jako zapomnění, rychlost, tělesnost, ironii. Smích, stud, identitu nebo paměť. Zamýšlí se nad vlivem ideologie na člověka, zásazích dějin do osudu jednotlivce, nad kontrastem mezi záměry a důsledky činů.
Románové dění u něj vždy provází esejistická rovina, která s postupem let nabývá na významu, až se stává tím hlavním.
Počínaje prózou Nesmrtelnost z roku 1993 si všímá starosti lidí o to, jaký obraz o sobě vysílají světu, kterak se stávají tím, zač je považují druzí. V jedné rovině to souvisí s Kunderovým přesvědčením, že po pádu totalitních režimů sice moc ztratila ideologie, avšak tu nahradily jinak nebezpečné mediální zkratky či reklamní hesla. A zároveň konstatuje, že v západní Evropě kulturu vytlačuje touha po rozptýlení, pobavení, "entertainmentu". Odsud vede linka až k jeho poslední, hravé úvaze ze závěrečné prózy Slavnost bezvýznamnosti: že svět, kde už nic neznamená a vše pozbylo významu, člověka paradoxně osvobozuje svou lehkostí.
Nesmrtelnost byla posledním románem, který Kundera napsal česky. Všechny následující po Slavnost bezvýznamnosti už vytvořil ve francouzštině, kde dovedl do krajnosti i stylovou proměnu: vytvářel čím dál kratší, přehlednější texty, čím dál úspornější věty bez příkras či metafor. Hrdinové poslední prózy jsou už jen nahrubo načrtnutí, připomínají spíš praktické znázornění teoretických úvah než plnohodnotné charaktery.
Přesun do francouzštiny a sílící důraz na přesnost vyjádření mezitím vytvořily nepřirozenou situaci v rodné zemi. Knihy napsané francouzsky Milan Kundera desítky let nevydával v Česku, za což opakovaně čelil kritice. Vysvětloval, že nemá čas je překládat a zbývající síly chce využít k napsání dalších. Zároveň "vidět se přeložen cizí rukou do vlastního jazyka" by bylo nepřirozené, argumentoval.
To vedlo k nevídaným eskapádám, jako když v 90. letech nakladatelství Votobia muselo stáhnout z oběhu neuatorizovaný knižní překlad rozhovoru s Kunderou či když v novém tisíciletí agentura Dilia řešila zveřejnění pirátského překladu románu Totožnost.
Návrat
Autor přehodnotil postoj teprve po devadesátce, kdy jeho pozdní prózy začalo vydávat brněnské nakladatelství Atlantis v překladu Anny Kareninové. Zdejším čtenářům je Milan Kundera stejně jako dřívější exilové romány zpřístupnil sice se zpožděním, zato v podobě, jakou považoval za nejlepší, definitivní. Teprve když ve Francii ukončil kariéru, symbolicky věnoval posledních deset let života rodné zemi.
Díky tomu jeho díla nakonec zažila comeback, o jakém si jiní autoři téže generace mohli nechat zdát: ještě v posledních letech česká média co rok plnily reflexe Kunderových textů. Stejně jako kauzy spojené se vším, co se jej týkalo: ať už to bylo navrácení českého občanství a oběd s tehdejším premiérem Andrejem Babišem z hnutí ANO, vydání nepřiměřeně kritického životopisu od Jana Nováka, premiéra dokumentárního filmu, zveřejnění další, tentokrát francouzské biografie, udělení Ceny Franze Kafky či naposledy letošní otevření knihovny v Brně.
Nakonec nepřekvapí zpráva, kterou ve středu večer zveřejnila agentura ČTK, tedy že podle manželky Věry Kunderové si romanopisec přál být pohřben v rodném Brně. Milan Kundera se sem poslední roky vytrvale vracel svým dílem.
