Novotvar, který Milan Kundera v knize používá, se příliš neujal. Teď však několik týdnů opět zněl českým éterem. Stalo se tak zásluhou Českého rozhlasu Vltava, který v režii Aleše Vrzáka načetl Nesmrtelnost u příležitosti Kunderových nedávných 90. narozenin.
Zhruba 12 hodin četby na pokračování, namluvené Lukášem Hlavicou, už na síti bude viset jen do úterní půlnoci. To však není důvod Kunderův román, běžně dostupný v knihkupectvích, zase zapomenout.
Málokterá kniha brněnského rodáka žijícího ve Francii stárne tak pomalu jako Nesmrtelnost, tento příběh ze "světa, kde je den ze dne více tváří, které jsou si čím dál podobnější", kde se lidé ztrácejí za svými obrazy, trápí se tím, jak sebe sama ukázat světu, jak budou vnímáni, jakou získají pověst, přezdívku.
Přestože Kundera román vydal zhruba dvacet let před rozvojem sociálních sítí, v zárodku postihl trend, který světem hýbe dosud: tendenci zkracovat, redukovat čím dál složitější realitu do čím dál jednodušších hesel a obrazů. Oč jsou sugestivnější, údernější, chytlavější, tím víc roste šance, že přebijí skutečnost.
A tak si v románu francouzský rozhlasový novinář zoufá nad tím, že byl právě nazván "totálním oslem" a že se té nálepky už nezbaví, a postava jménem Paul, který nikdy nečetl jedinou knihu Ernesta Hemingwaye, nakládá slavnému nobelistovi, že byl "podvodník, lhář, megaloman, impotent, sadista, macho, erotoman, mizogyn" - vše, co se o Hemingwayovi dočetl.
Odsud Kunderův novotvar imagologie, zastřešující výraz pro dobu, kdy záleží jen na tom, jak se lidé "prezentují" nebo jak jsou "prezentováni": v jakých situacích, v čí společnosti, s jakými předměty, čemu přikládají význam, když chtějí ukázat sebe sama.
Spisovatel pod pojem imagologie začátkem 90. let zahrnul všechny šiřitele obrazů a hesel, na které si jen vzpomněl: novináře, autory politických sloganů a průzkumů veřejného mínění, pracovníky marketingových agentur, designéry, showbyznysové hvězdy: každého, kdo "vytváří systém ideálů a antiideálů", kdo ovlivňuje chování, názory, vkus.
Dokladem, že Nesmrtelnost nestárne, budiž její reflexe z nedávné doby. Buď si vybírají věty vhodné pro dnešek ("Svět, který byl kdysi stvořen k obrazu muže, se nyní bude připodobňovat obrazu ženy"), nebo seznam pomyslných imagologů rozšiřují - ať už o influencery na sociálních sítích, nebo politiky, kteří své protivníky označují ponižujícími hesly.
Ale každý nechť si při četbě doplní sám, Kundera nepsal nějaký "antivir" na současnost. Nic by mu nebylo cizejší než sofistikovaný románový text dodatečně unést zjednodušující politickou interpretací.
Byla by škoda vnímat Nesmrtelnost jen jako románovou kritiku moderního světa, tím nebyla ani v době vydání. "Odevždycky se člověk vystavuje, předvádí, nabízí ke spektáklu," psal Kundera již na okraj prvního českého vydání z roku 1993.
Ve složité, vybroušené románové kompozici rozdělené na sedm dílů, v nichž se situace a motivy opakují s různými významy, jsou snad ještě důležitější úvahy nad tím, co dělá člověka člověkem, co ho odlišuje od davu.
Značnou část pozornosti Kundera věnuje gestům, která si lidé předávají nebo se s nimi ztotožňují, soustřeďuje se na epizody nebo historky, které je jednou přežijí: obecně na to, co po lidech zůstane, díky čemu si je druzí budou pamatovat.
Je příznačné, že protagonistka Nesmrtelnosti, Francouzka jménem Agnes, zůstává nejsilněji spjata s gestem, které ji stvořilo. Na začátku románu vypravěč u bazénu zahlédne šedesátiletou ženu, jež plavčíkovi mává s gestem dvacetileté slečny, "dokonalým, vybroušeným pohybem těla, podobným ukončenému uměleckému dílu", píše okouzlený autor.
A tak "jako Eva pochází z žebra Adamova, jako se Venuše zrodila z mořské pěny, povstala Agnes z gesta té šedesátileté dámy", dí spisovatel a před čtenářovýma očima Agnes vytváří. Kdo tu pasáž jednou přečetl, nezapomene.
Pro co si tedy pamatovat Nesmrtelnost? Právě pro jejího vypravěče. V žádném jiném románu Milan Kundera neprojevil takovou míru tvůrčí svobody, vysoké hry autora s dílem, vypravěče s postavami, literáta s literární historií.
Nejde jen o lehkost, s jakou Kundera přivádí postavy na svět a zase inscenuje jejich odchod, jak hravě fabuluje posmrtné dialogy Goetha s Hemingwayem. Rozlet představivosti pokračuje v pasážích, kde vypravěč rekapituluje děj ("Budu pokračovat v románu, který, jestli si ještě pamatujete, začal tím, že…"), zastavuje scény potměšilými vsuvkami ("Jsem si jist, že by to řekla, i kdyby nebyla opilá"), prolíná fikci s rádoby skutečností (Vypravěč říká příteli: "Právě v této chvíli, kdy vstupuješ do bazénu, hrdinka mého románu otočila konečně startovacím klíčkem, aby se dala na cestu do Paříže").
Vše vrcholí, kde to začalo: u bazénu, kde vypravěč se svými postavami oslavuje dokončení románu.
Je to tak originální? Vždyť z úvah Kundera tvořil už své protagonisty Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí nebo Taminu z Knihy smíchu a zapomnění. Už v předešlých dílech převracel slova, údernými zkratkami ilustroval, jak mohou mít v různých situacích odlišné významy. Už v dřívějších knihách vyprávěl děj a zároveň ho esejistickými vsuvkami interpretoval nebo do něj vstupoval. Vždyť také v Nesmrtelnosti především rozvádí své celoživotní vzory - navazuje na autory jako Miguela de Cervantese, jenž podobně komentoval počínání svého Dona Quijota, nebo spisovatele typu Hermanna Brocha a Roberta Musila, v jejichž duchu formuje tento svůj "filozofický román", jak bývá Nesmrtelnost označována.
Ale snad nikde se Kunderovi nepodařilo lépe naplnit dlouholetou snahu "učinit přemýšlení přirozenou součástí románu". V Nesmrtelnosti čtenář místy ještě stále propadá iluzi, že čte o skutečných lidech, jedné pařížské rodině a jejích několika známých.
Milan Kundera: Nesmrtelnost
Nakladatelství Atlantis Brno 2016, 384 stran, 382 korun
V pozdějších, už francouzsky napsaných a rozsahem kratších Kunderových románech, jsou postavy čím dál víc zástupnými nositeli myšlenek, prakticky existují, aby ilustrovaly autorovy teorie.
Postavy z Nesmrtelnosti jsou ještě dost plastické na to, aby se čtenáři zapsaly: Agnes, která se snaží zbavit všech nánosů cizích gest a úvah, všeho nepřirozeného. Její sebestředná sestra Laura, jež pase po Agnesině manželovi a vlastní totožnost utváří předměty nebo živočichy, které si pořizuje. Paul, snažící se za každou cenu být moderní. A samozřejmě Avenarius, profesor, jenž proti modernímu světu komicky revoltuje nočními běhy po Paříži, při nichž propichuje pneumatiky nenáviděných aut.
Posedlost vlastním obrazem není nic, co by svět nepřežil, co by odedávna nebylo jeho součástí - ale nikdy není na škodu si o tom číst. Nebo to teď díky Českému rozhlasu Vltava poslouchat.
