Po oficiálním vstupu největší streamovací platformy na český trh v roce 2016 se spekulovalo, zda a kdy se Netflix začne podílet také na původní domácí tvorbě. Málokoho napadlo, že nejvíce češtiny v jeho seriálu nakonec zazní proto, že naše země je jedničkou Evropské unie ve výrobě a užívání pervitinu.
Britský seriál Nejdrsnější věznice světa stojí na osobnosti moderátora. Od druhé řady jím provází dnes pětapadesátiletý Angličan Raphael Rowe, který si odseděl 12 let za vraždu, již nespáchal. Nyní putuje po nechvalně proslulých světových věznicích, v každé se na týden nechá zavřít, naslouchá odsouzeným a získává jejich důvěru.
Skrze průzkum konkrétního vězeňského systému seriál vždy nahlíží nejen na chování místních trestanců, ale také ilustruje společenské rozdíly v daných zemích.
Schéma je vždy stejné. Rowe zjišťuje, jak jsou na tom lidé, kteří s ním sdílejí celu či se nacházejí na stejném oddělení, a přemýšlí, nakolik mohou lokální pravidla fungovat a pomoci recidivistům vymanit se z mnohdy nekonečného koloběhu cest zpoza mříží a zpátky za ně.
Nová řada se zaměřuje na drogové zločiny. Nabízí pohledy do velmi odlišných končin. Úvodní finská epizoda zkoumá systém, kde je mnohé založené na dobrovolnosti: vězni se sami rozhodují, jak moc se chtějí podílet na pracovních, nápravných či terapeutických aktivitách, cely mají po jednom, uvnitř nejsou kamery. Panuje tu poměrně volný režim, přestože se zde nacházejí pachatelé velmi ohavných skutků.
Když dvojice pokérovaných svalovců, kteří v místní posilovně běžně zvedají na mrtvý tah váhy přes 200 kilogramů, vypráví, co je dostalo do basy, brzy zmrzne úsměv na rtech nejen moderátorovi, ale také divákům.
Bez mrknutí oka se odvíjí sled činností, které provedli člověku, co jednomu z trestanců údajně dlužil peníze. "Rozdrtili jsme mu kladivem ruce a klouby, přejeli jsme ho autem, stříleli do něj lukem," zní hrozivý výčet, který skoro jako ve vtipu z nějakého finského filmu končí pointou: "Ale nejhorší bylo psychické násilí."
Jenže tohle není žádný - s kamennou tváří pronášený - gag z filmu režiséra Akiho Kaurismäkiho, nýbrž krutá realita zaznívající ze země, kde se podle některých průzkumů cítí lidé vůbec nejšťastněji. Zároveň je tu ale nejvyšší počet vražd a sebevražd.
Přesun do monumentálně působící vězeňské stavby na Plzeňsku je poté skokem do úplně odlišného světa. V oddělení pro narkomany vládne přísný režim, vězni tu na povel zametají chodby a utírají prach ve svých celách. Každé zanechané smítko provází poznámka bachařů či dokonce trest.
Zároveň je to ale místo, kam viditelně není zase takový problém propašovat tvrdé drogy. Mnozí je tu užívají, na některých je to vidět, jiní se o tom nebojí promluvit na kameru.
Ta poznámka o pervitinu jako něčem, co patří k tuzemské kultuře, zazní mimoděk. Oproti finským vážným tvářím sledujeme lidi, kteří cokoli obrátí ve vtip a nad vším mávnou rukou: "Tak to tady chodí." Muž sedící za příslušnost k organizované skupině, která vyrobila přes 100 kilogramů pervitinu, působí, jako by se nic nestalo. Prý si myslel, že stejná látka, kterou odvážel těm, co z ní vařili drogu, se používá také v legálních průmyslových odvětvích, takže mu nic nehrozí.
Když to moderátorovi Roweovi líčí během práce na místní zahradě, náhle vyhrábne z hlíny kousek plastu. "To je pytlík? Dýlerák?" ptá se Angličan. Vězeň mu ho pobaveně podává - jako důkaz, že drogy jsou všudypřítomné. Roweovi to jako tak dobrý vtip nepřijde.
Nejhorší věznice světa nejsou žádnou důkladnou sociologickou sondou. Po sedmi řadách a zhruba dvou tuctech epizod se nelze vyhnout recyklaci mnohých témat. Zrovna pohled na Bory ale tuzemským divákům přináší nelichotivou zprávu o tom, že některé stereotypy o české povaze vyjdou najevo, i když kameru nedrží v ruce žádný krajan. A že na nich možná bude kousek pravdy.
Vedle potřeby vše znevážit a obrátit ve vtip nicméně tento díl nabízí i příběh hříšníka, jenž našel cestu "ven" skrze víru. Během krátké bohoslužby se místo poťouchlosti a špičkování dostaví úplně jiné emoce, aniž by vše sklouzlo k nabízejícímu se patosu.
Seriál pracuje také s tím, jak samotná architektura věznic ovlivňuje chování lidí uvnitř, ať už bachařů, či odsouzených. Po kamenné pevnosti Bory přichází v následující epizodě pohled do úplně jiného světa. Na Bali hrozí za drogové delikty i trest smrti. A místní nápravné zařízení pro narkomany působí jako lehce bizarní místo, kde se sborově cvičí, zpívá, medituje - skoro jako v nějaké náboženské sektě.
Tuzemští feťáci vtipálci náhle působí mnohem lidštěji, když se nabízí srovnání z míst, jež připomínají spíše fantazii z nějakého dystopického filmu.
Teď už nezbývá než doufat, že další "český" počin Netflixu bude plně v rukou místních tvůrců. A že tématem se stane něco přívětivějšího než fakt, že jsme jedničky přes "piko".
