Snímek Karaoke blues, jímž se Kaurismäki po 12 letech vrátil do hlavní soutěže festivalu ve francouzském Cannes a získal tam cenu poroty, v těchto dnech promítá karlovarská přehlídka. Nijak nevybočuje z tvorby nejslavnějšího, dnes šestašedesátiletého finského autora. Ten proslul melancholickými sociálními pohádkami, v nichž většinou vystupují nejnuznější lidé z okraje coby svébytní novodobí rytíři.
I když: novodobí? Součástí kouzla Kaurismäkiho filmů je to, že se odehrávají v přiznaně umělém světě, kde koexistují staré kulaté americké vozy, blues a rokenrol i současné geopolitické dění.
I když: rytíři? Tvůrce propůjčuje hrdinům zvláštní důstojnost, ba až ušlechtilost, ačkoli jsou to často přinejmenším alkoholici a tak jako protagonista jeho novinky, dělník jménem Holappa, neváhají přihnout si kořalky přímo na pracovišti.
Holappa občas vysedává se starším kolegou po karaoke barech a mlčky přihlíží, jak prošedivělý elegán okouzluje dámy svým domněle hvězdným hlasem. Jedna z nich, podobně mlčenlivá, skromná, až asketická bytost jménem Ansa, se však zakouká do Holappy. A to je vlastně celé. Kaurismäki po většinu snímku sleduje pozvolné sbližování dvou osamělých duší. A ne náhodou po zdech barů, pracovišť i kin visí plakáty starých melodramatických filmů či tvorby Roberta Bressona.
Karaoke blues působí, jako kdyby hollywoodské melodrama natočil právě otec minimalistické "čisté" kinematografie Bresson, který neuznával přehnané herectví a protagonisty nechával jen pobývat před kamerou.
Podobně v Kaurismäkiho filmu existují Holappa a Ansa, mlčky. Čísla mobilních telefonů si předávají na útržcích papíru, které pochopitelně odvane vítr - jen kamera se za nimi ohlédne v detailu, jenž nepatří do světa současné kinematografie.
Režisér si hraje se starým a novým, z tichých scén vykřesává geniální etudy prostoupené jemným humorem, který však udeří se silou dávného gagu. Stačí, když milenci vyrazí do kina - na co jiného než na poslední titul Jima Jarmusche Mrtví neumírají. Kamera chvilku pozoruje hrdiny, kterak sledují herce Billa Murrayho a Adama Drivera zápasící se zombie. Už v tom se mísí komika s něčím až nečekaně něžným.
Pak ale finský tvůrce dorazí publikum lakonickým výjevem před biografem. Dva náhodní diváci se vypotácí ven, první poznamená: připomnělo mi to Godarda. A druhý: mně zase Deník venkovského faráře. Je to absurdní i krásné. Skoro by se chtělo zvolat: proč by dělník ze slévárny nemohl sledovat a ocenit díla velikánů francouzské kinematografie? U Kaurismäkiho nic takového nezaskočí.
Odzbrojující samozřejmost, s jakou sochá své zdánlivě nepravděpodobné, ale přitom tak potřebné světy, se zjevně jen tak nevyčerpá. Svým 18. snímkem asi fanoušky nepřekvapí. Ale ta směs sveřeposti, vtipu a sentimentu dosud neztratila na síle.
Málokdo dnes dovede natočit tak na dřeň ořezaný film o lásce, který se navíc se současnou geopolitickou situací vypořádá jedinou větou: "Zas*aná válka!" A to přitom stačí, je to jasné, přesné, razantní, ale nepodbízivé gesto.
Letošní festival v Cannes jako by vyhlásil soutěž v tom, kdo napíše srdečnější kinematografický pozdrav americkému režisérovi Jimu Jarmuschovi. Zatímco finský souputník Kaurismäki vzdal svému "bratrovi v boji", s nímž celá 90. léta ovládal svět artového a festivalového filmu, hold jednou scénou, další slavný tvůrce Wim Wenders jako by rovnou napsal a natočil odpověď na jedno z Jarmuschových posledních děl.
Snímek Dokonalé dny, který nyní také promítá karlovarský festival, je prostý. Sleduje všední život uklízeče tokijských toalet, jenž mísám a podlahám těchto zařízení věnuje péči, jako by šlo o čtyřhvězdičkový hotel a nikoli veřejné záchodky. I když japonská WC, jak ve filmu nesčetněkrát uvidíme, designem opravdu připomenou spíše zařízení v luxusním hotelu.
Jeden z nejlepších tamních herců Kódži Jakušo, který si za svůj nuancovaný výkon v Cannes právem odnesl cenu pro nejlepšího herce, je motorem snímku. Ten zenovým poklidem a důrazem na nenápadné klidné umělecké činnosti z rukou amatérů připomene Jarmuschovo drama Paterson. V něm hrál Adam Driver podobně usebraného řidiče autobusu, jenž jezdí po vyznačených trasách, posedává na lavičkách a píše poezii. Byť se vše odehrávalo v americkém městečku Paterson, bylo to značně ovlivněné Japonskem.
Wenders naopak svého japonského hrdinu nechává poslouchat z ohraných audiokazet starý rock ze 70. let minulého století. Písně jako Perfect Day, k níž odkazuje název, či tvorba Patti Smith prostupují ranní a večerní jízdy Tokiem.
Zatímco Jarmusch řešil také protagonistův partnerský život, Wenders se koncentruje na samotáře. Jeho hrdina starým analogovým aparátem fotí koruny stromů, aniž by se díval do hledáčku, a vyrypuje malé stromky z půdy, aby rozšířil svou sbírku bonsají.
Na rozdíl od Kaurismäkiho novinky i Jarmuschova Patersona však Wenders zůstává až příliš ponořený v tomto trochu klišovitém pohledu na Japonsko coby místo prodchnuté zenem, klidem, usebráním. Přehnaný patos či banálnost některých scén drží "nad vodou" skvělý Kódži Jakušo a Wenders pokaždé včas nabídne jednu dobře trefenou chvilku, která promění emocionální náladu na plátně.
Přesto se nelze zbavit pocitu, že sledujeme dílo "starého mistra" - ovšem tentokrát v poněkud jiném významu. Wim Wenders natočil bezdějový, divácky vděčný film s až akademickou jistotou. Na to, aby patřil k vrcholům festivalů v Cannes či Karlových Varů, se pohybuje na příliš bezpečném území. Tam, kde Kaurismäki umí stále okouzlovat a drobně překvapovat, jde Wenders o dost více na jistotu.
