Před třemi roky takto vznikl diptych z her držitele Nobelovy ceny za literaturu Petera Handkeho v Divadle Na zábradlí nazvaný Zdeněk Adamec + Sebeobviňování, o rok později následovala Moskoviáda podle novely Jurije Andruchovyče v Divadle X10. Na sklonku loňského roku měla tamtéž premiéru inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory. Opět propojuje dva texty: režisérovu vlastní dramatizaci proslulého protiválečného románu německého autora Ericha Marii Remarqua z roku 1928 a novou divadelní hru ukrajinské dramatičky a filmařky Natalie Vorožbyt.
Text reagující na aktuální zkušenost ukrajinských žen prchajících před ruskými okupanty vznikl loni na objednávku německého divadla Münchner Kammerspiele. Po premiéře jej Pařízek přeložil se svou častou spolupracovnicí, režisérkou a scénografkou, zde autorkou kostýmů Kamilou Polívkovou.
Novinka, kterou Divadlo X10 znovu uvede 17. a 23. února, svým způsobem navazuje na předchozí Moskoviádu. V ní halucinogenní cesta ukrajinského básníka Moskvou 90. let minulého století sugestivně reflektovala komplexní jev, jejž bychom snad mohli nazvat ruskou mentalitou. Byť literární předloha Jurije Andruchovyče vyšla už v roce 1993, tedy dávno před ruskou anexí ukrajinského Krymu v roce 2014 i předloňskou invazí do zbytku země, Pařízkova verze v mnoha ohledech výstižně komentovala současné dění.
Na západní frontě klid / Zelené koridory tento komentář nyní rozvíjí, přičemž se mnohem explicitněji dotýká reálných zážitků z války. V pasáži adaptující Remarquovo dílo předestírá utrpení vojáků na frontě, ve druhé části pak strasti žen prchajících z napadených oblastí takzvanými zelenými koridory, únikovými cestami pro civilisty.
Z kanonické prózy, podle které nedávno vznikl oscarový film, režisér vytáhl několik klíčových situací, těch dramaticky nejvyhrocenějších a nejpřesvědčivěji vypovídajících o nestvůrnosti i absurditě války. Rovněž eliminoval údaje, jež by příběh ukotvovaly v době za první světové války a na německé straně. Dění na jevišti si tedy snadno můžeme vztáhnout k Ukrajině, alespoň dokud nezazní zmínky o bodácích či poštovních dopisech.
Velkou válku evokují také atrapy vlčích máků, jež herci postupně zapichují do scény a které v kontextu inscenace fungují přeci jen jako symbol poněkud prvoplánový. Aktualizaci se tvůrci v první polovině vyhýbají. Opírají se o nadčasovost Remarquova protiválečného apelu.
Text Natalie Vorožbyt je naopak nasycen zcela konkrétními detaily a fakty spjatými s momentálním děním na Ukrajině, a možná i proto druhá půle inscenace působí autentičtěji, plnokrevněji.
Hra ukrajinské autorky k tématu paradoxně přistupuje z většího odstupu než Pařízkova dramatizace, nejde daleko pro sarkasmus či parodii. Ty jsou vyhrazeny zejména pro zpodobení klíčových momentů v životech historicky významných Ukrajinců. Nahlížíme je v hollywoodsky zjednodušené podobě zarámované natáčením jakéhosi filmového trháku parazitujícího na válečné tragédii.
Jednou z hrdinek je ukrajinská herečka. Na rozdíl od souputnic, znásilněné manikérky z Buči a čerstvé vdovy po ukrajinském vojákovi z Charkova, válečné strasti nezažila na vlastní kůži, zato dovede veškeré utrpení zahrát - včetně smrti. A tak ji její kolegyně vždy jiným způsobem zabijí, čímž autorka v absurdní zkratce poukazuje na to, že ve válce se nenávist šíří jako mor a ne vždy je namířená jen proti nepříteli.
Z šestičlenného obsazení mají nejprve hlavní slovo muži, tedy v Divadle X10 hostující pravidelní Pařízkovi spolupracovníci Martin Pechlát a Stanislav Majer spolu s místním Janem Bártou. Zatímco Pechlát s přehledem zastane úlohu otcovské figury na frontě, druzí dva ztvárnili mladičké, sotva devatenáctileté rekruty. Výrazově jim nejde nic vytknout, přesto se nelze ubránit dojmu, že mladší obsazení by věci jenom prospělo. Vždyť jednou z největších tragédií války, jak ji popisuje Remarque, je právě vyhlazení tolika mladých životů, které by za normálních okolností lačnily po naplnění.
Pařízkova dvorní herečka Gabriela Míčová a členky týmu z X10 Lucie Roznětínská s Antonií Rašilovovou v první půli zosobňují zejména vedlejší role nejrůznějších oficírů a také frontu samu, to především od zvukového pultu, kde živě vytvářejí zlověstné zvuky boje. K dokreslení atmosféry slouží také pro režiséra typické meotary, jejichž prostřednictvím herci na plátno zavěšené nad čtvercovým pódiem promítají nejrůznější obrazové materiály včetně autentických fotografií.
Druhá část večera náleží ženám - a právě toto vyhrocené dělení lidí zasažených válkou na bojující muže a prchající ženy představuje hlavní slabinu projektu. Propojením zrovna těchto dvou textů vznikl až příliš hrubý konstrukt, vždyť přímo na ukrajinské frontě bojují také ženy, což tvůrci dokonce zmiňují v programu. Do samotné inscenace se to bohužel příliš nepropsalo, nepočítáme-li obsazení vedlejších mužských rolí v první polovině herečkami.
Trochu neústrojný je také předěl mezi oběma částmi, jenž zároveň funguje jako divadelní přestávka. Někteří diváci opouštějí sál, jiní zůstávají a sledují, kterak Jan Bárta kovovou tyčí likviduje promítací plochu. Až nyní se ukazuje, že byla vyrobena z polystyrenových plátů.
Ničivý amok Bártovy postavy plyne z jejího vědomí, že brzy zemře. Je to působivá metafora a polystyrenové střepiny následně ještě evokují rozbombardovaná ukrajinská města. Přesto je cesta k finální podobě scény pro druhou polovinu značně zdlouhavá, a jak vztek Bártovy postavy vyprchává, začne se celá akce jevit samoúčelně. Skoro jako by se Pařízek nemohl vzdát dalšího svého typického postupu, jímž je právě destrukce scény v poločase.
Příliš pronikavá není ani diskuse o příčinách války, kterou herci dění během přestávky podbarvují. Rozehrávaná pauza tak jen podtrhuje dojem, že druhý díl autorova pomyslného ukrajinsko-ruského diptychu doplácí na ne zcela ústrojnou kombinaci předloh.
Na režijní či dramaturgické manko však člověk během samotného představení snadno zapomene díky suverénním výkonům protagonistů. I ti, kteří s režisérem dosud nepracovali, si bezezbytku osvojili "pařízkovsky" výrazově úsporný styl herectví, disciplinovaně užívající hyperboly a ironických podtónů, kdy žádné slovo ani gesto nepřijde nazmar.
Místy překvapí nejen poťouchlé zcizovací efekty, ale u tohoto tvůrce ne zrovna očekávatelné poryvy emocí. Odzbrojující je zejména zpověď znásilněné manikérky, kdy žalem pohnutou tvář Gabriely Míčové vidíme v detailu na projekčním plátně. Každému herci byl připsán strhující monolog, v němž se utkává s válkou a jejími důsledky jeden na jednoho. Člověka z toho vždy zamrazí.
Přes výhrady je diptych Na západní frontě klid / Zelené koridory zatím nejsilnější českou inscenací bezprostředně reflektující ruskou válku na Ukrajině. Pronikavější analýzu zřejmě dovolí až historický odstup - koneckonců Remarque svůj nejslavnější román napsal až deset let po utichnutí zbraní.
Oprava (6. 2.): Původní verze článku označila destrukci scény z polystyrenových plátů za "velice neekologickou". Podle mluvčí ale divadlo spolupracuje s firmou, která se specializuje právě na recyklaci polystyrenu a "naprostou většinu" tohoto odpadu zrecykluje. Za chybu se omlouváme.
Divadlo
Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid / Natalija Vorožbyt: Zelené koridory
Režie: Dušan David Pařízek
Divadlo X10, Praha, premiéra 16. prosince, nejbližší reprízy 17. a 23. února a znovu 11. a 12. března.
