Platí to také po zhlédnutí prvních epizod šestidílné minisérie režiséra Pavla Soukupa a scenáristy Jaroslava Hrušky, kterou lze považovat za příspěvek k dnes tak populárnímu žánru true crime, neboť předlohou jsou mu reální vyšetřovatelé a skutečný případ děsivých vražd z přelomu 70. a 80. let minulého století.
Předloni zesnulý kriminalista Jiří Markovič se stal legendou pražské mordparty, tedy oddělení vražd, kde se podílel na odhalení těch nejdrsnějších případů. Seriál navazuje na tradici tuzemské kriminální tvorby. Diváky zavádí mezi bodré vyšetřovatele, kteří po práci sice občas štouchají biliár, ale jinak na místě činu postávají u oprýskaných služebních vozů, v ruce drží chleba s turistickým salámem a zásadní rozhodnutí se dějí zhruba někdy mezi čtvrtým a pátým pivem.
Režisér Soukup přitom myslí i na moderní žánrové trendy. Ostatně Metoda Markovič: Hojer - zabývající se nechvalně proslulým vrahem Ladislavem Hojerem - nestojí na dlouhém hledání pachatele. Od vraždy jednapadesátileté ženy k nalezení podezřelého, který se záhy přiznává, vede poměrně krátká cesta.
Mladík Láďa působí jako lehce pomatený, mentálně trochu jednodušší sirotek, který má rád ženy, ale neumí s nimi komunikovat. A nejspíš si jednu vyhlédl, že se ji pokusí svést - klidně s pomocí násilí. Bohužel oběť končí s punčochou omotanou kolem krku. "Ale zabít jsem ji nechtěl," šeptne Láďa.
Atmosféra podobných výslechů stojí na precizní režii i hereckých výkonech. Petr Uhlík coby Hojer skvěle ztvárnil hocha, jenž je poněkud prostší duchem, na první pohled spíš sympatický popleta než nějaký hrůzu nahánějící maniak. Jenže se objevují - zpočátku jen drobné - náznaky, že možná vše bude trochu jinak.
Tvůrci se lehce inspirovali seriály typu Mindhunter: Lovci myšlenek, důležité pro ně je zkoumání specifického vztahu mezi kriminalistou Markovičem a vrahem Hojerem, stejně jako obecnější přemýšlení nad psychologickým profilem lidí, kteří páchají podobné činy.
Pravidelné návštěvy sadistického vraha, jenž si odpykává dlouholetý trest a od nějž si Markovič slibuje cenné rady, však nepřipomínají střety vyhraněných geniální myslí známých ze zahraniční produkce. Odehrávají se spíše v přátelském, až žoviálním duchu.
Může to působit jako vzdálený derivát precizní, metodické, chladné režie autora Mindhuntera Davida Finchera. Na druhou stranu by bylo spíše směšně, kdyby se zdejší seriál pokusil "jednu ku jedné" imitovat zámořské vzory. Podivně blazeovaný, sebevědomý a o výši svého intelektu bezmezně přesvědčený vrah v podání Vojtěcha Kotka je takovou správně českou verzí sociopatického zla.
V prvních epizodách seriál pracuje právě s jakousi zvláštně přátelskou náladou, za níž se jen tu a tam ozývá cosi zlověstného či zvráceného. Ale díky občasným, přesně načasovaným vějičkám divák ví, že se nejspíš ještě dočká ledasčeho.
Pavel Soukup umí nenápadnou konverzační scénu proměnit v situaci, kdy se napětí dá krájet. Stačí si počkat o vteřinku dvě déle, než přijde odpověď, přitom podobné situace vždy působí přirozeně.
Jednou z největších devíz je, že autoři nepotřebují vytvářet přehnané napětí pomocí nějakých nešvarů uvnitř vyšetřovacího týmu ani necítí potřebu vykreslit komplikované protagonisty, kteří museli mít nějaké charakterové vady, sklon k závislostem či jinou berličku, jež by ozřejmila, že tato tvrdá práce s sebou přináší velké emoční břemeno.
Petr Lněnička v roli Markoviče je prostě jen dobrák, který umí soucítit nejen s obětmi, ale také s pachateli, ať už jde o prosťáčka Hojera, nebo o ženu, která nejspíš pobodala manžela, jenž ji fyzicky týral.
Seriál si okamžitě umí získat publikum empatií ke všem postavám a tím, že nepotřebuje extrémy či vyhrocené charaktery, naopak vnáší atmosféru do těch nejpřízemnějších scén. Nikdy ale nesklouzne ani k opačnému domácímu stereotypu poněkud neotesaných kriminalistů, kteří by vše vyšetřili tak nějak s prstem v nose a párkem či půllitrem v ruce.
Kdepak: tvůrci zručně bruslí na hraně lehké žoviálnosti s příchutí cynismu, s nímž protagonisté umí občas utrousit uštěpačnou poznámku na účet doby, režimu či tehdejších moresů. A pak naopak přijde mrazivý moment, v němž jdou jakékoli žerty stranou.
Metoda Markovič: Hojer dosud působí jako moderní suverénní krimi, které trendy žánrové postupy přesvědčivě přenáší na české či československé postavy.
Málokterá místní žánrová produkce dovede navnadit publikum tak, že okamžitě touží sledovat další díl. Ať už zná detaily skutečných případů, či nikoli.
