Na sociální síti TikTok nedávno "trendovalo" vtipné video, jemuž porozumí každý, kdo viděl pár hollywoodských filmů. Rekapituluje nejznámější stereotypy používané, když se hlavní postava ocitne v arabské zemi. Nejprve slyšíme tklivou orientální melodii beze slov. Následuje střih na líně přežvykujícího velblouda, oči krásné ženy zahalené od hlavy až k patě, pohled na obzor, který se rozpouští v horku. Na závěr nás muž v tradičním oděvu zdraví anglicky, s těžkým přízvukem: "Vítej, příteli".
Video, které na internetu koluje v nejrůznějších variacích, je nejen zábavné. Naznačuje, že mladší generace na Západě už vnímají cizí kultury otevřeněji a jsou citlivější k tomu, jak je showbyznys líně zjednodušoval na pár symbolů.
Poslední dobou v Evropě vzniklo několik nadprůměrných televizních seriálů, které na klišé nespoléhaly a dovedly být originální - například Nobel o přítomnosti norských jednotek v Afghánistánu nebo francouzští Vojáci a Země nikoho, v níž se hrdina hledající na Blízkém východě sestru ocitá mezi kurdskými bojovnicemi.
Teď jsou v placené videotéce Voyo k vidění čeští Extraktoři. Ambiciózní špionážní thriller o elitním týmu zpravodajské služby se částečně odehrává v Balúčistánu. Nejvzdálenější provincii západní části Pákistánu naštěstí vykresluje přiměřeně. Až na bezeslovný zpěv, který slyšíme pokaždé, když se ocitáme ve společnosti nejprve vesele cestujících, poté zajatých českých dívek, jež budou protagonisté zachraňovat. Únosci by také nemuseli střílet do vzduchu a křičet "Alláhu akbar", když jen provázejí rukojmí z domu do auta.
Kamera slavného jedenaosmdesátiletého Vladimíra Smutného, který má na kontě Tmavomodrý svět, Tobruk nebo Nabarvené ptáče, v exotických lokacích většinou neexhibuje. Klidně a působivě snímá povětšinou prázdné, hornaté, kamením pokryté krajiny. Tu a tam jako by ji ale neustálé opakování záběrů na velká města či budovy nudilo, a tak se začne předvádět - na začátku akčních sekvencí poletuje v prostoru, i když se ještě nic neděje.
Hrdinkou série je důstojnice rozvědky Leona Váchová, kterou hraje Pavla Gajdošíková. Zapálená profesionálka se chce věnovat případu bohatého arabského šejka, jenž sexuálně zneužíval mladé ženy. Místo toho protagonistka dostává případ inspirovaný skutečným únosem českých dívek Antonie Chrástecké a Hany Humpálové, které byly od roku 2013 dva roky vězněny v Pákistánu. V minisérii se jmenují Dana a Tereza.
Šejk má známosti mezi politiky, a tak je - podobně jako katarský princ, v létě 2005 nepravomocně odsouzený českým soudem - předán k vyšetřování do rodné země. Váchová se bojí, že zůstane nepotrestán, musí se ale soustředit na záchranu dívek. K ruce má mladého rešeršistu Spinnera. Toho hraje Lukáš Duy Anh Tran a v prvních dvou epizodách se vyskytuje pouze u stolu s několika monitory a předmětem zvaným fidget spinner v prstech.
Dále je tu dvojice "terénních extraktorů" v podání Jakuba Štáfka a Jana Révaie. Jiří Štrébl jako obvykle hraje otcovskou figuru šéfa Váchové, který ji, zřejmě na něčí požadavek, odstaví od případu šejka. Jitka Schneiderová pak možná překvapivě ztělesnila matku hlavní postavy - a také o něco mladší teenagerky, s níž si neví rady.
Hlavně být nad věcí
První epizoda nás seznamuje především s mladou rozvědčicí, její rodinou i přítelem, přičemž zároveň líčí únos bezstarostných Češek. Ve druhém díle tempo udává pohyb Štáfka a Révaie vykreslených jako zkušená dvojice, která se ženám rychle dostává na stopu. Když se tihle dva se samopaly plíží kolem kamenných pákistánských příbytků, kupodivu působí uvěřitelně. Horší je to, když spolu mluví.
Scénář zkušených rutinérů Jana Stehlíka a Evity Naušové nám figury představuje srozumitelně. Zápletka odsýpá, i na poměry českých příběhů z žánru true crime je výjimečně zajímavá. Příběh dvou unesených žen připomíná v nultých i desátých letech intenzivně přítomnou nervozitu z islámských zemí. Ta sice dosud nezmizela, zvlášť po teroristických útocích z 11. září 2001 ale byla v popkultuře silně přítomná.
Minisérie vznikla podle zajímavého námětu novináře Jaroslava Kmenty. Je solidně zahraná i natočená, a přesto nakonec působí jen lehce nadprůměrně právě kvůli scénáři. Přesněji kvůli dialogům, tempu, celkovému tónu a minimálně v prvních epizodách neochotě budovat komplexní charaktery.
Rozhovory postav jsou zatěžkané nutností sdělit divákům důležitá fakta. A tak jedna z unesených žen uprostřed Pákistánu upozorňuje druhou, co by se jí tu mohlo stát, kdyby ji někdo spatřil nezahalenou - ačkoliv to obě musí mít dávno nastudované. Její kamarádka se mezitím snaží znít tak nespoutaně a odměřeně vůči zdejší kultuře, až se člověk diví, proč vůbec někdo takový na jih Asie jede.
Dana a Tereza se společně nebaví jazykem dnešních ani tehdejších dvacátnic, scénář neprojevuje snahu ukotvit děj prostřednictvím popkulturních narážek nebo znalostí trendů. Unesené Češky mluví podobně jako všichni ostatní.
Hrdinka Váchová, její přítel i extraktoři hraní Révaiem a Štáfkem jsou zase většinu času totálně nad věcí. Neustále žoviálně vtipkují jako sebevědomí, nonšalantně se vyjadřující lidé s nadhledem a ironií. I matka Váchové vyslovuje věty prozrazující, že je někdo psal tak, aby dobře zněly a postupně směřovaly k pointě.
Patnáctky a pětadvacítky
Divákovi tak chybí představa o vnitřním životě postav, jejich pocitech, problémech nebo radostech. Alespoň psychiku unesených Češek trochu prokreslí druhá epizoda, kdy se pohádají - jedna chce utéct, druhá s únosci pozvolna navazuje kontakt. Zřejmě jde o postavu inspirovanou Hanou Humpálovou, která v zajetí konvertovala k islámu a později se do země pokusila vrátit.
Nejen tady jsou ale dialogy moc silácké, úsečné a rychlé. A ve třetí epizodě už se dívky baví zase o něčem jiném.
Nejtrapnější momenty nastávají, když důstojnice Váchová s přítelem vtipkují před sexem nebo po sexu, případně když postava Jakuba Štáfka při promýšlení taktiky útoku na dům vyrukuje s uslintaným "víš, jak to máš nejradši, rychle dovnitř a rychle zase ven". Místo aby hrdinové o někom například řekli "pětadvacetiletá žena", opakovaně označují ženy a dívky věkem, jako by to byly druhy piva - čtrnáctky, patnáctky, čtyřiadvacítky. I to je zřejmě snaha o ležérnost.
K slabšímu dojmu přispívá neinovativní kopírování zahraničních špionážních thrillerů. Postavu Spinnera, mladého "nerda" sedícího za hradbou obrazovek, zjevně inspiroval Roddy z britských Slow Horses, což by nevadilo, kdyby byl Spinner víc než souborem klišé.
Podobně nenápadité jsou některé kulisy: důstojníci české rozvědky mají kancelář v industriálním skladu, kde v pozadí parkuje stylové terénní auto a v popředí stojí trezory.
Neonové podsvícení temných prostor působí příjemné, dokud si nevšimneme, že stejné neony svítí na balkoně v Pákistánu, luxusním pražském hotelu i doma u přítele Váchové. Stylové předměty zaplňují pracovní místnost se stejnou samozřejmostí, s jakou nám minisérie o extraktorech téměř nic neříká. A to přesto, že zejména v českém prostředí býváme zvědaví, jaký typ lidí takovou práci dělá, kde se berou, jací jsou nebo odkud mají zkušenosti.
Vyprávět o lidech
Kdyby Extraktoři nevyprávěli o tom, že někdo unesl v Pákistánu dvě Češky, ale o lidech, kteří je zachránili, mohli být lepší. Takhle působí spíš jako rychlé spotřební zboží. Byť mají určitou kvalitu, nejdou hlouběji. Málokterý český seriál posledních let ostatně zvládl vybudovat opravdu komplexní charaktery.
Extraktoři zároveň dělají dojem, že se snaží dotáhnout na úroveň států, které podobné žánry běžně zvládají, než že by chtěli zužitkovat zdejší reálie. Minisérie zatím nereflektuje diplomatické postavení Česka, ani třeba objem prostředků na činnost rozvědky. V tomto fiktivním světě je Česko zaměnitelnou zemí, jejíž možnosti se nerozebírají. Politici jsou zkorumpovaní a "nikdy si nic neřeknou" s rozvědčíky - kteří se zase chovají, jako by do Pákistánu jezdili každý druhý týden.
Ve třetí epizodě se vše trochu banálně opakuje. Unesené Češky poněkolikáté věší prádlo, tým extraktorů opět hledí do obrazovek počítačů. Když konečně přichází akční scény, jsou příliš pomalé, až moc kopírují, co známe z akčních filmů, a vyznívají křečovitě.
Jan Révai není zvyklý prát se s motorkáři, Jakub Štáfek není zvyklý kopat je do hlavy a tvůrci by udělali líp, kdyby to buď přiznali, nebo se do něčeho podobného nepouštěli. Scéna, ve které první z dvojice při průchodu hotelovou kuchyní dostává od prchající ženy do hlavy všemi možnými nádobami s jídlem, hraničí s pokusem o parodii.
Následně se minisérie pokusí trochu přiblížit soukromí Váchové, v závěru třetího dílu si vzpomene na její sestru a odpálí v jejím životě pomyslnou emocionální bombu. Pořád to sice není takový dramaturgický nepořádek jako nedávná minisérie Voyo nazvaná Matematika zločinu, ale dosavadní vývoj událostí působí bezradně.
Extraktoři neurazí, část publika jistě potěší ambicemi a s přimhouřenýma očima i jakž takž zvládnutým žánrem. Když už ale autoři ušli takový kus cesty, mohli se také rozhodnout vyprávět o lidech.
Minisérie
Extraktoři
Režie: Roman Kašparovský
Minisérie je k vidění ve videotéce Voyo.
