Dal přednost fotografování ve španělské Córdobě. "Děkuj Pánu Bohu a buď šťastný, ty idiote, že pořád ještě dokážeš udělat to ‚něco‘," zapsal si do deníku.
Všechny významné události i paradoxy života nejslavnějšího současného českého fotografa přináší biografie nazvaná Josef Koudelka: Next od americké autorky Melissy Harrisové. Devět let vedla rozhovory s boskovickým rodákem i desítkami jemu blízkých lidí včetně jeho dětí. Knižní portrét, který vyšel loni anglicky, nyní v překladu Vlasty Hesounové a Alžběty Slavíkové Hesounové publikoval Torst. Koudelka, jenž v lednu oslavil 86. narozeniny, životopis autorizoval.
Kniha boří i upevňuje koudelkovský mýtus. Nanovo líčí ty známé neuvěřitelné historky, jak fotograf pořizoval ryzí obrazy chudých romských osad na východním Slovensku i jinde po Evropě nebo jak neohroženě a neúnavně obletoval tanky s ozbrojenými vojáky v centru Prahy během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Předkládá i dosud neznámé momenty z Koudelkova života na Západě, kde se snažil se stejnou vervou znovu najít téma a zároveň zůstat svůj, nezaprodat se blahobytu ani komerci.
Harrisová objevuje motivace a okolnosti, jež dovedly Josefa Koudelku k jeho proslulé askezi a skvělým výjevům náležícím do zlatého fondu světové fotografie. Když čtenář sleduje, jak umělec postupně opouštěl a osekával ze svého života vše, co jej odvádělo od fotografování, nezdají se mu koudelkovské mýty už vůbec přehnané.
Cestoval většinu roku
Neustále poháněn touhou po dobré a ještě lepší fotografii, vynakládal všechnu energii a nešetřil materiálem ani časem. Na místa, která ho oslovila, se vracel i mnoho let po sobě. Putoval po Itálii, Španělsku, Řecku, Anglii a Francii, mnoho výprav uskutečnil na Balkán nebo do Izraele. Na cestách byl většinu roku, v zimních měsících se zpravidla nastěhoval k někomu z londýnských či pařížských přátel, případně spal pod stolem poboček agentury Magnum, kde přes den zpracovával nafocený materiál. Většinu života neměl stálou adresu.
Co se nevešlo do batohu a kapes, to měl uložené v krabicích u známých - většinou desítky ruliček naexponovaného filmu. Jeho otevřená povaha mu přinesla pro nomáda tu nejlepší životní strategii: vytvořil si mezinárodní síť oddaných přátel a spolupracovníků, na které se mohl prakticky kdykoli obrátit. Snadno se seznamoval s cizími lidmi, dveře mu otevírala jeho srdečnost a upřímnost. Později také věhlas. Stoprocentní zaujetí fotografií ale často nenechávalo místo pro ohleduplnost.
"Vždycky jsem mu dala vědět, kde a kdy se bude nějaká pouť konat, a on se někdy objevil… což bylo pro mě jako zlý sen! Josef fotografoval tak, že já jsem fotografovat vůbec nemohla," vzpomíná jeho kolegyně Markéta Luskačová, která proslula coby dokumentaristka náboženských poutí a slavností. Patřila k prvním z mnoha přátel, se kterými Koudelka sdílel zaujetí pro svou práci, což znamenalo, že je neustále nutil, aby si prohlíželi a hodnotili jeho snímky, jejichž malé formáty nosil vždy u sebe. Stejnou "editorskou" službu samozřejmě nabízel na oplátku. Lidé z Koudelkova okolí dosvědčují, že fotografie bylo prakticky jediné téma, o kterém byl ochotný debatovat.
Všechno utrácel za film
Autorka životopisu dokládá, že Josef Koudelka byl cílevědomý a organizovaný už od dětství. Cituje bratrance Tondu, který s ním vyrůstal. Prý ho nesměl vyrušit, když si v podkroví domu něco vyráběl, zpravidla lepil model letadélka. "Pořád měl nějaký plán, co musí dodělat, den co den, pořád. Mohl jsem s ním mluvit, jedině když si naplánoval pauzu."
Koudelkovo dětství navzdory politické duchně - atmosféru dusila nejprve nacistická okupace, potom represivní komunistický režim - voní přírodou. Vyrůstal v moravské vesnici Valchov. Na svůj první foťák si našetřil sběrem lesních jahod pro cukráře v Boskovicích, který z nich připravoval zmrzlinu.
Stal se nejprve leteckým inženýrem, po studiu zůstal v Praze, kde jeho fotoamatérské nadšení brzy dostalo jiný rozměr. Téměř celý plat proměňoval za fotomateriál, pročež vděčně přijímal pozvání na večeře od studentky a začínající fotografky Markéty Luskačové. Té na oplátku pomohl zvládnout fototechniku.
Chodili do menzy, kde studenti mohli sníst polévky, kolik chtěli. Také těstoviny, brambory nebo knedlíky si směli přidávat několikrát. Luskačová se s Koudelkou pravidelně dělila. "Uprostřed talíře vždycky udělali čáru a pustili se do jídla," popisuje Melissa Harrisová.
Jiný přítel, který pracoval na Barrandově ve filmových studiích, pomohl Koudelkovi k levnému materiálu. Fotograf mu platil za odstřižky z filmových cívek. Byly cenově dostupné a on měl velkou spotřebu. Najednou si koupil, jak zjistila Harissová, třeba i 600 metrů filmu.
K první výstavě v roce 1961 mu pomohl kolega Jiří Jeníček. Konala se ve foyer pražského divadla Semafor, kde ho Jeníček představil propagátorce české fotografie Anně Fárové. Ta se stala důležitou osobou Koudelkova života i kariéry. O deset let starší kurátorka a poloviční Francouzka, jejímž otcem byl prvorepublikový diplomat, měla kontakt na mnoho významných fotografů, editorů a kurátorů. Její doporučení Koudelkovi pomohlo na jeho cestě.
Přesáhnout člověka
Koudelka od začátku směřoval k umělecké, abstrahované fotografii, i když jeho raný, dodnes zásadní cyklus věnovaný Romům bývá mylně pokládán za dokumentaristický. Autor však nesledoval romskou otázku, intuitivně toužil vystihnout něco vyššího, co přesahuje nejen etnikum, ale celého člověka. Neseděla mu nálepka dokumentaristy, a už vůbec ne reportéra.
Tím se stal pouze na několik dní v srpnu 1968 během sovětské invaze do Prahy. Tehdy jedinkrát dokumentoval tváře odhodlaných Pražanů, zmatené vojáky na kovových opásovaných monstrech, vlajky smočené v krvi i mrtvé. Tehdy jedinkrát měl na mysli, že musí zaznamenat všechny podomácku vyráběné plakáty, horečně vylepované po ulicích jako důkaz proti lživládcům, kteří budou události překrucovat.
To, jak se cyklus později nazvaný Invaze 68 podařilo propašovat za hranice a kterak jej anonymně zveřejnila světová média, už je známý příběh. Biografie však dokládá i všechna následná vydání a vystavování, včetně toho z roku 2011, kdy se Invaze 68 dočkala knižní monografie i připomenutí v Rusku.
"Nikdy bych neuvěřil, že se mi podaří odvézt ruské tanky zpátky do Moskvy," prohlásil tehdy Koudelka a Harrisová dodává, že dnes už by něco takového možné nebylo.
Vrcholem moskevské vernisáže v Centru pro fotografii bratří Lumierových se stala návštěva Natálie Gorbaněvské, která roku 1968 proti invazi demonstrovala na Rudém náměstí. Následně byla zatčena a uvězněna v psychiatrické léčebně.
V roce 1970 Josef Koudelka emigroval, přesněji nejprve odjel do Anglie na tříměsíční fotografické stipendium, které se změnilo na emigraci poté, co mu komunistické úřady odmítly prodloužit víza. To mělo jeden aspekt ukazující, že i Koudelkovi na něčem hmotném zoufale záleží: na jeho archivu.
Harrisová v knize mapuje jeho obrovské úsilí dostat co nejvíce svých prací z Československa ven. Zmiňuje naléhavé dopisy plné proseb a instrukcí. Zasypával jimi zejména Markétu Luskačovou, jež získala Koudelkův pražský ateliér, dokud sama neemigrovala do Anglie, a Annu Fárovou. Ve svých prosebných dopisech byl "náročný a neodbytný", uvádí publikace.
Rodinné vztahy
Obě ženy se dost zdokonalily v pašeráckých metodách, když vybavovaly různé zahraniční návštěvníky obálkami, balíčky i celými kufry plnými Koudelkových prací. I tak velké množství negativů a pozitivů zůstalo doma.
Část tohoto "dědictví" se péčí Fárové dostala do fondu Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Tam Koudelkovy práce v pořádku přečkaly do demokratických časů i poté, co byla Fárová po podpisu Charty 77 z místa kurátorky instituce vyhozena.
Když nebudeme počítat až úzkostnou starost o své dílo, zůstává Josef Koudelka celý život věrný krédu, které si poznamenal do zápisníku: "Je moc dobré nic nemít, protože kamkoli člověk jde, najde tam toho víc… Ve chvíli, kdy začne ochraňovat to, co má, je ztracen."
Jeho deníky, jejichž výběr roku 2021 rovněž vydalo nakladatelství Torst péčí editora Tomáše Pospěcha, jsou Koudelkovými "důvěrníky i strážci paměti". Při rozhovorech s Harrisovou do nich často nahlížel.
Autorka v knize takové procházení vrstvami času ráda podniká. Například když se ptá na zážitky z prvních dnů návratu do Prahy po dvaceti letech exilu, sleduje Koudelku jako policajt: "Čte si zápis sám pro sebe, než mi ho začne překládat, mumlá slova, o kterých desítky let neuvažoval. Obličej se mu soustředěním stáhne a potom se uvolní v nostalgickém a těžko čitelném výrazu. Spokojen s tím, co se mu vybavilo."
Následuje pasáž, ve které Harrisová nechává Koudelku citovat a hned komentovat třicet let staré zápisky, postřehy exulanta, jenž se vrátil. "‚Jsem nervózní… řeknu to správně? Poznají na tobě, že tady nežiješ? Konečně přijdeš na řadu. Říkám: Můžu prosím dostat chleba? Samozřejmě, odpoví prodavačka.‘ Josef přestane číst a obrátí se ke mně: ‚A ona pak řekla "chlebíček" - to je zdrobnělina slova chléb. Znělo to krásně. Tohle slovo jsem neslyšel bůhví kolik let. Bylo to tak krásné, nikdy na to nezapomenu.‘"
Melissa Harrisová v biografii zmapovala i velmi soukromé souvislosti. V některých osobních momentech pomohla Koudelkova dcera Lucina, která filmovala většinu rozhovorů.
"Byla mimo jiné též spouštěčem mnoha příběhů, k nimž bych se jinak možná nedostala, a často nabídla pohled, který se od Josefova lišil, čímž mi ho pomohla lépe pochopit," uvádí autorka knihy.
Přispěly i ostatní ženy Koudelkova života. "Je to člověk, který si dělá, co chce," říká například matka jeho syna Nicoly, italská fotografka Cristina Marinelliová. Je o devětadvacet let mladší než Koudelka, seznámili se v Praze. Syna vychovávala prakticky sama, na krátký čas se přestěhovala do Ivry u Paříže, aby měl syn šanci navázat s tátou vztah. Potom se ale zase vrátila do Turína.
Starší dcera Lucina prý nikdy neměla pocit, že by ji otec opustil. "Viděli jsme se pokaždé, když se vrátil z nějaké cesty. Bydlel naproti domu, kde jsme žily s maminkou, a pokaždé pod naším domem zahulákal moje jméno. Myslím, že maminku to hodně štvalo, proč za námi prostě nezašel! Ale to byl jeho způsob, kterým dával vědět, že je zpátky," vypráví.
Když bylo Lucině jedenáct, její matka, fotografka Jill Hartleyová, se s ní odstěhovala do Mexico City.
V dospělosti se Lucina vrátila do Ivry, které považuje za svůj domov, a žije tam s rodinou. Její o osm let mladší bratr Nicola se ale v dětství cítil otcem opuštěný. Koudelkovy občasné návštěvy v Turíně mu nestačily. Kniha nahlíží i do komplikovaného navazování vztahu syna k otci během Nicolova dospívání.
Výbuch energie
Melissa Harrisová překračuje ještě další hranici důvěrného, když s velkou citlivostí bez přikrašlování nebo obviňování odkrývá totožnost třetího Koudelkova potomka. Rebecca je nejstarší, narodila se v Londýně roku 1971. Koudelka věděl, že dívka, se kterou prožil krátký románek, je těhotná, víc se o ni ale nestaral. Hned po narození byla dcerka dána k adopci.
Její matka už žádné další dítě neměla, i když žila ve šťastném manželství. Rozhodla se dceru vypátrat a kontaktovala i Koudelku, aby se ho zeptala, zda může - podaří-li se jí Rebeccu najít - odkrýt i jeho totožnost. Souhlasil.
Rebecca o své adopci věděla. Když ji oslovil prostředník, zda chce poznat biologické rodiče, souhlasila. Bylo jí 27 let a v londýnském Brixtonu, kde žila, se právě konala Koudelkova výstava, která mohla poskytnout nezávaznou půdu pro první setkání. Jen o den se na ní s otcem minula, takže si museli domluvit schůzku na jindy. Málem k ní nedošlo, ale nakonec to bylo krásné a úlevné shledání, líčí v biografii Harrisová.
Rebecca si ve věku, kdy se děti obvykle rodičům vzdalují, začala svůj vztah k otci hledat. "On je hotový výbuch energie. Ráda se dívám na jeho obličej, na vrásky kolem očí, na jeho ruce, barvu jeho pleti. Dělá mi dobře dívat se na někoho, kdo vypadá jako já," říká v publikaci.
Životopis Josefa Koudelky lze číst i jako vhled do světa vysoké fotografie. Defilují tu desítky slavných jmen. Nejlepší je historka, jak se ošuntělý vandrák z východní Evropy seznámí na schodech do snobské londýnské restaurace, kam ho nechtějí pustit, s bohatým a slavným fotografem Henrim Cartierem-Bressonem. Ten ze solidarity s chudým kolegou vymění lokál, ve kterém se pak s Koudelkou skamarádí na celý život.
Kniha rovněž ukazuje, jaká je fotografie řehole - i když vlastně stačí jen dvě věci. Umělec musí mít dobré oko a velkou disciplínu. A potom pracovat a pracovat. Josef Koudelka dokázal z několika tisíc snímků, kvůli nimž trávil mnoho týdnů na cestách, nakonec vybrat jen dvě tři nejlepší fotografie, které použil pro výstavu nebo knihu.
Možná jediná otázka, kterou Melissa Harrisová nepokládá, zní: co se dá dělat s tím ostatním? Co se stovkami výborných snímků, kterým chybí jen velmi málo k dokonalosti?
