Výstavu svého proslulého cyklu Invaze 68 otevíral fotograf Josef Koudelka už mnohokrát. Tentokrát měl ale obavy. "Jak se vám to líbí?" ptal se prvních návštěvníků v pražském Veletržním paláci chvíli před úterní vernisáží. Viditelně si oddechl, když se mu dostalo ujištění, že je to dobré.
Přehlídkou, která začala v den padesátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se Národní galerie pokusila Koudelkovu slavnou reportáž oživit. Režisér Zdeněk Jiráský vymyslel prostorovou videoinstalaci, v níž jsou za doprovodu autentických zvukových nahrávek střelby, křiku lidí i dobového rozhlasového vysílání promítány Koudelkovy snímky spolu s filmovými fragmenty, jež při invazi natáčel režisér Jan Němec.
Výsledek je strhující. Devět pláten lícuje s podlahou, černobílé záběry jsou v životní velikosti, křik a zmatek, lítost a vztek se snadno přelévají k divákům. Na ně doléhá hrůza z valících se tanků i pocit, že je potřeba něco udělat. Návštěvníkovi běhá mráz po zádech, když slyší vážný a rozhodný hlas rozhlasového hlasatele, který před padesáti lety vyzýval: "Prosíme, abyste okupantům nekladli odpor, protože obrana je nemožná."
"Chtěli jsme výstavu naplnit emocemi, rekonstruovat náladu z pražských ulic," komentuje nekonvenční instalaci ředitel Národní galerie Jiří Fajt.
Mezi plátny jsou na podlaze rozlité velké skvrny. Lesklá, ztvrdlá barva imituje louže krve, promítané záběry se v nich zrcadlí. Symbolické výtvarné gesto je možná na hranici kýče, ale v kontextu výstavy sem patří.
Videoinstalací ale výstava nekončí. Na druhé straně ochozu pátého patra malé dvorany Veletržního paláce jsou umístěny další fotografie z cyklu Invaze 68. Jsou tu ikonické záběry - mladíci mávající zkrvavenou vlajkou, starý muž s aktovkou vrhající cihlu na obrněné vozidlo nebo chlapec sedící na chodníku s namalovaným terčem na zádech. Ten se v roce 1969 ocitl na obálce desky Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, které se v krátkém čase, než zasáhla cenzura, prodalo zhruba 50 tisíc kusů.
Soubor zahrnuje ale stovky dalších silných záběrů. Některé jsou neostré, jako by je fotograf Koudelka pořizoval v běhu či skoku do úkrytu před střelbou. Snímky skutečně vznikaly těsně před hlavněmi samopalů a tanků. Tehdy třicetiletý fotograf se den před okupací vrátil z Rumunska, kde v romských osadách zachycoval své oblíbené cikány - jak je postaru stále nazývá. Koudelkovým druhým tehdejším tématem byla divadelní fotografie. Reportáž nikdy předtím ani potom nefotografoval.
Události srpna 1968 jej však natolik strhly, že bez oddechu zaznamenával pouliční vřavu z bezprostřední blízkosti. Jako by se ocitl ve fotografickém transu, nevnímal nebezpečí, když například přes hledáček fotoaparátu sledoval rozjařené mladíky na jedoucím tanku - na němž stál zády ke směru jízdy také.
Opening ‘68, Veletržní palác, Národní galerie Praha | www.ngprague.cz
Zveřejnil(a) Národní galerie Praha dne NaN. undefined NaN
Koudelkovi se s pomocí kunsthistoričky Anny Fárové podařilo fotografický soubor propašovat do ciziny. Postarala se o něj prestižní agentura Magnum Photos. Soubor vyšel v desítkách časopisů i v televizním zpravodajství v západních zemích roku 1969 na první výročí invaze. Ve stejném roce byla reportáž oceněna zlatou medailí Roberta Capy, cenu však Koudelka získal anonymně. Ačkoli v roce 1970 emigroval, k autorství se až do osmdesátých let nehlásil, aby svou rodinu v Československu ušetřil případné perzekuce.
Světově proslulý fotograf, jediný český člen agentury Magnum, se ke svému nejznámějšímu souboru nerad vrací. "Je to tak dávno, už si ani neumím představit, že se to stalo. Dívám se na to s velkým odstupem," říká dnes Koudelka, který se vždy snažil zachovávat od svých fotografií odstup.
Ani emotivní srpnové snímky nejsou výjimkou. "Rád si poslechnu, co o nich lidé říkají, jestli to slouží k něčemu dobrému, ale jinak je vnímám, jako by byly od někoho jiného."
Svou slavnou reportáž vystavoval v mnoha zemích světa. Obzvlášť mu záleželo, aby se fotografie objevily v Rusku. To se před sedmi lety povedlo, Invaze 68 byla vystavena v moskevském Centru fotografie bratří Lumièrů. "Je to na ostrově proti Kremlu. Do té doby jsem netušil, že se mně podaří přivézt ruské tanky zpět do Moskvy," usmívá se fotograf.
Výstavu v Moskvě sám instaloval a tehdy prý cítil tlak, aby se o ní příliš nemluvilo. Vzpomíná, jak jej pozvali do rádia. Rozhovor byl vysílán živě. "Chtěli, abychom se bavili o umění, ne o politice. Překladatelka mě uklidňovala, že člověk, který se mnou rozhovor povede, je protiputinovský. Když jsme tam ale dorazili, zjistili jsme, že ho odvolali. Namísto něj tam na mě čekala nějaká zpěvačka, která nic nevěděla. Nezbylo mi nic jiného než se zmocnit mikrofonu a nepustit ji ke slovu," vzpomíná Koudelka.
Vystoupení v ruském rozhlase prý zakončil protiruským vtipem z osmašedesátého roku: "Bůh se ptá Čecha, jaké je jeho největší přání. On třikrát zopakuje, že by rád, aby Číňané udělali invazi do Československa. Proč? ptá se Bůh. A Čech odpoví, že by museli třikrát přejít Rusko."
