Muž s punčochou na hlavě působí v chatrném nažloutlém světle pouliční lampy jako přízrak. Pak si nasazuje kapuci a vyráží ke starému rodinnému domku. Nenásleduje ale drsný mord, jaký by čekali znalci žánru true crime. Muž vchází do potemnělého pokoje - a my zjišťujeme, že je zpátky doma. "Tys tam nebyl?" ptá se manželka. "Já to… můžu tam jít zítra?" odpovídá neúspěšný pachatel zločinu. Po místnosti se rozlévá trapno a dusno.
Film Manželé Stodolovi vypráví o páru sériových vrahů, který v letech 2001 a 2002 oloupil a zavraždil osm seniorů. Režisér Petr Hátle ve svém prvním hraném snímku volí poměrně radikální metodu. Začíná doslova uprostřed "akce" a protagonisty sleduje okem nezúčastněného pozorovatele. Nedodává, co činům předcházelo, nepsychologizuje, vše odečítá z toho, co se děje "tady a teď". Výsledkem je jeden z nejpozoruhodnějších debutů a vůbec českých filmů za hodně dlouhou dobu.
Hátle zúročuje, že začínal jako dokumentarista. A také svou zálibu v pozorování lidí na okraji společnosti, kterou projevil už snímkem Velká noc z roku 2014. Tehdy pobýval mezi "obyvateli" nonstopů, heren, klubů i putyk, mezi svéráznými existencemi žijícími především po soumraku.
Hrdiny zápasící se závislostí na drogách i dalšími sociálními potížemi sledoval, aniž by moralizoval, zároveň však měl jeho absolventský snímek na FAMU a vítězný dokument jihlavského festivalu tak výrazné estetické kvality, výtvarnou stránku i přiznaně inscenované pasáže, až připomínal hranou tvorbu. A vyvolal pochyby, zda už se neblíží manýrismu a zda neestetizuje bídu.
Nyní se filmař vydal opačným směrem. Manželé Stodolovi svou úsporností připomínají dokument. Jan Hájek a Lucie Žáčková v rolích Jaroslava a Dany Stodolových dostali obtížný úkol ztvárnit dva reálné lidi, kteří se dopustili extrémních zločinů, ale na rozdíl od mnoha sériových vrahů nezabíjeli z nějakého psychiatricky definovatelného nutkání. Spíše ze zoufalství.
Zahraniční true crime filmy či seriály, které jsou dnes tak v kurzu, často řeší co nejširší kontext. Hledí do minulosti, odhalují osobnosti zločinců. Snaží se co nejintenzivněji ukázat hrůznost činů, ale z druhé strany rozklíčovat, co za nimi stálo.
Petr Hátle se důsledně vyhýbá samotnému zachycení násilí a vražd. O to bedlivěji naopak sleduje protagonisty těsně před a po činu. Neukazuje zlo jako cosi extrémního, sleduje jen dva pochroumané jedince, kteří doslova přežívají ze dne na den kvůli špatným sociálních návykům i mizernému zázemí.
Jejich první vražda je vlastně jen důsledkem nepodařené loupeže. Další se nabalují v rychlém sledu, instinktivně, bez většího vzrušení. Cítíme jistou emoční i morální otupělost, ale nikoli takovou, abychom protagonisty vnímali jako zvrácené jedince.
Hátle zamlčuje jakékoli "polehčující" okolnosti. Z filmu se nedozvídáme, že Dana se živila jako prostitutka v Americe, že byla znásilněná a trauma ji přivedlo ke zneužívání léků. Nebo že Jaroslav měl otce alkoholika, který ho bil, a že chodil do zvláštní školy.
Přesto se snímku daří vystavět pozoruhodně nečernobílé, životem zdrchané postavy, které jednají takřka pudově, ale zároveň nežadoní o naši empatii.
Dana vypadá jako vypočítavá mrcha, které jde o vlastní prospěch, Jaroslav je nerozhodný jelimánek, jenž ji má nejspíš dost rád a nevšímá si, jak s ním žena manipuluje.
V jejich soužití je cosi upoceného, nepříjemného, zato autentického, co popsanou, modelově vypadající charakteristiku obou komplikuje, ale o čem se poměrně těžko píše, neboť to vyzařuje ze strhujících, nuancovaných výkonů Hájka a Žáčkové. V českém filmu dlouho nebyli tak nepříjemní protagonisté.
Snímek Manželé Stodolovi hovoří o zlu jako o čemsi ulepeném a tak přízemním, že se to jen těžko může stát předmětem fascinace, v jakou sériové mordy často mění jiní tvůrci.
Je to film, který nešokuje a nenutí nás odvracet zraky, už proto, že samotné vraždy prakticky neukazuje, byť v pečlivě vystavené dramaturgii nakonec mají své drobné, ale podstatné místo přímo na plátně. Hátle pouze minutu po minutě soustředěně ukazuje žití obou protagonistů jako úmorné přežívání, na kterém není nic romantického, ale také ho nelze šmahem odsoudit či odepsat jednou jednoduchou větou o manipulaci či zneužívání důvěřivého Jaroslava vypočítavou Danou. Spíše zachycuje život v pasti. Aniž by si to uvědomovali, chycení jsou v ní oba.
Manželé Stodolovi tvoří úsporný, špinavý protipól opulentních true crime z dílny Netflixu a dalších online platforem, které po dokoukání nechají diváky zdrchané a vyždímané z emočních i drastických veletočů.
Hátleho snímek je podobně usedlý a umolousaný jako jeho aktéři. Nebojí se špíny, ba naopak, ale nepotřebuje publikum vyválet v bahně.
Zachycuje v něčem zvrácený vztah, ale jediné šokující na něm je, jak je vlastně obyčejný, jak zapáchá levnou ubytovnou či podnájmem, lahví pálenky a prášky na předpis. Jak v omezené optice Stodolových existuje mezi vykradením skříňky v práci a umordováním souseda pro pár desítek tisíc celkem nepatrný rozdíl. Nikoli proto, že by protagonisté byli sociopati či psychopati. Jsou to jen lidé s omezenou perspektivou, ať už kvůli sociálním podmínkám, inteligenčnímu rozhledu či kombinaci řady na sebe se nabalujících faktorů.
Petr Hátle natočil snímek, který - ačkoli to není jeho primárním cílem - zachycuje upachtěnost života na okraji společnosti lépe než většina českých sociálních dramat.
Chtělo by se tomu zatleskat, kdyby film nevyvolával spíše nutkání složit hlavu v dlaních, zhluboka se nadechnout a pokusit se z toho otřepat.
Film
Manželé Stodolovi
Režie: Petr Hátle
CinemArt, v kinech od 29. února.
