Na filmovém plakátu manželé Stodolovi vypadají jako úplně normální, šťastný pár. Publicista Martin Šrajer na Twitteru vtipně podotkl, že mu plakát svou estetikou připomíná spíš další českou romantickou komedii. Je to náhoda, nebo jste s tou podobností vědomě pracovali?
Chtěli jsme upozornit, že z pohledu svých sousedů i širší společnosti Stodolovi opravdu byli normálním, nudným vesnickým párem. Právě tyhle mimikry všední každodennosti jim umožnily páchat zločiny. Proto jsme při vymýšlení plakátu vycházeli z jejich skutečného předmanželského portrétu, který si nechali pořídit ve fotografickém studiu. Stodolovi na něm ukazují svou tvář běžných, zamilovaných občanů. Když se ale na plakát podíváte trochu blíž, uvidíte v pozadí tapetu plnou lebek a temných víl, která ztělesňuje všechno to peklo, co je za tím.
Zajímala vás na příběhu manželů Stodolových právě tahle banalita zla?
Určitě. Přijde mi zjednodušující, když se o vrazích mluví jako o monstrech, jako kdyby to nebyli lidé jako my. Páchají strašné věci právě proto, že to jsou lidé. Zlo se často nachází ve vedlejším bytě nebo uvnitř naší rodiny.
Prvotním impulzem, proč jsem se o případ manželů Stodolových začal zajímat, byl jeho společenský rozměr. Stodolovi vraždili osamělé seniory a procházelo jim to víc než rok. Dřív na ně policisté nepřišli, protože vyšetřování neprováděli dostatečně pečlivě. Když našli v domě mrtvého starého člověka, velmi rychle případy uzavírali jako náhlou smrt nebo sebevraždu. Kdyby přitom záhadně zemřel někdo mladší, z většího města nebo z vyšších sociálních vrstev, řešila by to policie mnohem víc a brzy by na skutečnou příčinu přišla.
Probíral jste s kriminalisty, jestli po případu manželů Stodolových nastal ve vyšetřování nejasných úmrtí seniorů nějaký posun?
Ano, v rámci příprav filmu jsem spolupracoval s kriminalistou Janem Lomnickým - vyšetřovatelem případu manželů Stodolových. Vysvětloval mi, že po jejich dopadení proběhl velký interní audit a že už by se dnes nic podobného stát nemělo. Pokud se v současnosti někde najde mrtvola, policisté automaticky předpokládají, že by mohlo jít o vraždu, a podle toho jednají. Ať už jde o seniora, nebo člověka v produktivním věku.
Nechtěl jsem ale točit film o institucionálních chybách uvnitř policie. Postupně jsem se začal soustředit hlavně na samotný vztah manželů Stodolových. Právě ten se stal myslím spouštěčem jejich vraždění. Předtím totiž ani jeden z nich nevraždil. Drama, které se mezi nimi odehrává, mi připadalo mnohem zajímavější než pátrání policie po pachateli. Proto můj film není detektivka. Téma sociálního vyloučení seniorů na vesnicích, které mě k námětu přivedlo, z něj jde ale myslím pořád trochu cítit.
Jste vystudovaný dokumentarista, Manželé Stodolovi jsou vaším hraným debutem. Proč jste příběh nakonec nezpracoval dokumentárně, jak jste původně zamýšlel?
Během rešerší jsem zjistil, že bych nerad tvořil seznam všech jejich vražd, dokládal je různými fakty a vedl o nich rozhovory s policisty. To by pak vznikl spíš kriminalistický magazín o skutečných zločinech, jaké známe z televize. Dokumentární film má svoje limity - pracujete v něm především s realitou a nemůžete si ji jen tak uzpůsobovat. Uvědomil jsem si, že pokud chci mluvit hlavně o vztahu manželů Stodolových, bude pro mě vhodnějším formátem naopak fikční vyprávění.
Jak byste vztahovou dynamiku mezi Jaroslavem a Danou Stodolovými popsal?
Stejně jako ve všech vztazích není vůbec snadné tuhle dynamiku pojmenovat. V médiích často zaznívalo, že je celý příběh o manipulaci slabého muže silnou ženou. Jaroslav byl někdy vykreslovaný skoro až jako oběť. Vysvětlení, že Dana byla hlavou, která všechno řídila, a Jaroslav byl jen vykonavatelem, ale vnímám jako přílišnou zkratku. Člověk, který se strašných zločinů dopouští pod nátlakem, přece nenese o nic menší vinu. Vztah manželů Stodolových byl toxický z obou stran a právě o tom film vypráví.
Dana se s Jaroslavem seznámila už koncem 80. let, pak si ale prošla poměrně pohnutým osudem a vdala se za něj až někdy na přelomu milénia. Můžete přiblížit, po jakých životních zkušenostech se Stodolovi dali dohromady?
Jaroslavův příběh byl myslím relativně běžný - nepříliš bystrý kluk z malé vesnice vyrůstající v násilnické rodině. Dana měla naproti tomu mnohem zajímavější osud. Pocházela ze Slovenska a byla velmi inteligentní, chodila na gympl. Potom odjela do Kanady, kde pracovala v různých profesích, ale zažila sexuální napadení, což ji dost poznamenalo a do Česka se vrátila jako úplně jiný člověk. Jaroslav i Dana v sobě tedy měli množství traumat, která mohla k jejich činům přispět. Na druhou stranu si nemyslím, že lze jakékoli chování odvodit od jednoznačné kauzální příčiny.
Proto jste se ve filmu příběh manželů Stodolových rozhodl sledovat až od první vraždy a příliš jejich minulost nerozkrývat?
Ano, chtěl jsem, aby obzvlášť Dana zůstala pořád tajemná. Ve filmu můžete vidět, jak neustále mění účesy i oblečení, ke každému se chová jinak a umí se dostat do každé domácnosti, všechny dveře jsou jí otevřené. Zároveň její vnitřní motivaci dodnes neznáme. Zatímco Jaroslav o svých činech velice rád mluví a vystupoval hned v několika televizních pořadech, Dana o nich od svého zatčení nikdy nepromluvila.
Kdybyste měl nicméně trochu fabulovat, řekl byste, že každého z nich při vraždění poháněly trochu jiné motivy? V jedné scéně filmu můžeme vidět, jak Dana vezme peníze, o které předtím Jaroslav oloupil svého souseda, a hodí je do kamen. Zdá se tedy, že se nechtěla pouze obohatit.
První vraždy finančním ziskem určitě motivované byly. Zdá se ale, že jak manželé Stodolovi vraždili víc a víc, dostávali se ve svých motivacích postupně na jinou úroveň. Později jim šlo podle mě taky o možnost kontroly druhých lidí nebo dokazování síly. Projevily se u nich zvláštní destruktivní tendence. Třeba někoho zabili a pak snědli jeho večeři, nebo dokonce přespali v jeho posteli. Pachatel, který vraždí jen kvůli zisku, něco takového neudělá. Evidentně tam byly ještě další temné sklony, kterým se dá těžko porozumět.
Z filmu se přitom nezdá, že by Stodolovi byli nějak zvlášť pečliví a dokázali by po svých vraždách dokonale zamést stopy. O to víc překvapí, že je tak dlouho nikdo nepodezíral.
Ano, Stodolovi vraždili naprosto banálně, nesofistikovaně, neměli žádnou pořádnou metodu. To byl ale myslím paradoxně jeden z důvodů, proč na ně policie tak dlouho nepřišla. Zároveň nikoho do té doby nenapadlo, že by manželský pár někde na venkově mohl spáchat sérii vražd.
Když policie manžele Stodolovy po jejich poslední nevydařené loupeži konečně dopadla, vzal Jaroslav nejdřív všechno na sebe. Přiměly ho ke změně výpovědi až rekonstrukce na místech činu, jak vidíme ve filmu?
Těžko soudit, jaké byly jeho nejhlubší motivace. Myslím si ale, že vnímal jako zradu, když na něj Dana hodila i vraždy, které spáchala sama. Viděl jsem hodiny a hodiny záznamů z rekonstrukcí a řekl bych, že právě při nich mu to tak nějak došlo. Rekonstrukce mají samozřejmě svoje místo v rámci dokazování a trestního řízení. Zároveň ale podle mě můžou být silným psychickým prožitkem pro samotného pachatele, který se po letech vrací na místo činu a pořád dokola opakuje, co tam dělal. Tím občas dojde ke katarzi a uznání viny. Často se ale taky nic nestane. Většinou jsou vrazi přece jenom naprosto chladní lidé, kteří žádnou vinu necítí.
Jak se vám hledala herecká dvojice, mezi kterou bude fungovat stejně silná chemie jako mezi manžely Stodolovými?
Nejdřív jsem oslovil Lucii Žáčkovou. Znal jsem ji z filmů i z divadla a přišla mi skvělá. Když po přečtení scénáře souhlasila, že bude Danu Stodolovou hrát, začali jsme společně hledat jejího hereckého partnera. Zkoušeli jsme jich hned několik, ale když jsem viděl, jakým způsobem mezi sebou komunikují s Honzou Hájkem, bylo mi jasné, že Jaroslava Stodolu musí hrát právě on. Lucie a Honza se znají pětadvacet let, hráli spolu v Ostravě, pak byli oba v angažmá v Národním divadle a teď jsou zase v Činoherním klubu. To filmu velmi pomohlo, na některých věcech jsme už nemuseli tolik pracovat, protože je mezi sebou měli prožité.
Natáčeli jste na místech, kde manželé Stodolovi vraždili?
Hledali jsme lokace, které nebudou tak daleko od Prahy a zároveň budou pořád vypadat jako z konce 90. let. Víceméně náhodou jsme se pak dostali právě do okolí Zruče nad Sázavou, kde Stodolovi delší dobu žili. Procházeli jsme ulicemi a lesy, kde se sami pohybovali, viděli jsme ty staré, opuštěné domy a narazili jsme i na řadu lidí, kteří Jaroslava a Danu osobně poznali. Dotýkat se jejich příběhu takhle napřímo byl samozřejmě silný zážitek.
Jak jste při psaní scénáře uvažoval nad citlivostí vůči obětem a jejich pozůstalým?
Od začátku jsem se soustředil hlavně na vztah manželů Stodolových, a ne na detaily jejich skutků. Nechtěl jsem točit seznam obětí ani podrobně popisovat, jak byly zavražděny, a z filmu je to doufám znát. Identita obětí zůstala zcela anonymizovaná, podstata jednotlivých činů mi byla pouze inspirací.
Film se dostává do kin v poněkud nešťastné době - dva měsíce po tragických událostech na pražské filozofické fakultě. Jste připravený na výtky, že popularizujete činy sériových vrahů?
Ano, samozřejmě si uvědomujeme, do jaké doby film vypouštíme, a jsme ochotní o tom diskutovat. Rád bych ale upozornil, že jsme ho začali připravovat už před třemi čtyřmi lety. Tehdy v české audiovizi díla o skutečných kriminálních případech zas tak často nevznikala. Zároveň úplně nesouhlasím s tezí, která po prosincové střelbě opakovaně zaznívala - tedy že se o pachatelích podobných trestných činů nemá vůbec mluvit. Rozumím tomu u lidí, kteří se jich dopustili kvůli slávě nebo z ideologických důvodů, což se pravděpodobně týkalo střelce na pražské filozofické fakultě. V takových případech skutečně může hrozit riziko, že jeho skutky někdo napodobí.
Manželé Stodolovi ale vraždili tak, aby je nikdo nechytil - tiše a v tajnosti. Měli k tomu úplně jiné důvody, než aby byli známí. O těchto typech vrahů bychom podle mě naopak mluvit měli, protože se klidně mohou najít mezi našimi sousedy nebo příbuznými. Vrazi, kteří chodí po ulicích, aniž bychom si jich všimli, tady vždycky budou. Pokud se budeme víc zajímat, proč to dělají, můžeme tím myslím podobným případům předejít. Věřím, že když diváci můj film uvidí, bude jim jasné, že není žádnou adorací vrahů, ale naopak pokusem jejich činy nasvítit a vysvětlit.
Žánr true crime se v současnosti těší vzrůstající popularitě - ať už mluvíme o filmech a seriálech, nebo třeba podcastech. Kde vy osobně vidíte hranici mezi uměleckou reflexí skutečných případů a oslavováním zločinců?
Uvědomuju si, že ta hranice je velmi tenká, a hodně o tom ve své tvorbě přemýšlím. Před pár lety jsem pro platformu Audionaut natočil osmidílný podcast Pohřešovaná, který se vracel ke skutečnému případu zmizení čtrnáctileté dívky. Momentálně zase připravuju pětidílnou dokumentární sérii pro Voyo, která se věnuje jednomu zásadnímu kriminálnímu případu posledních deseti let. U každého projektu z téhle své trilogie jsem se snažil najít téma, které je pro společnost důležité. Ve filmu Manželé Stodolovi to byly například toxické vztahy nebo nezájem o lidi na okraji společnosti.
Naopak vůbec nejsem fanouškem momentálně hodně populárních podcastů, ve kterých si lidé o skutečných zločinech povídají ve studiu a vytahují bizarnost za bizarností. Vypráví si o těch největších nechutnostech a jediná pointa je, že vrazi jsou zrůdy a všem nám nahání strach. To mi přijde směšné a sám bych to nikdy nedělal. Když už se některým případem rozhodnu zabývat, strávím s ním třeba dva tři roky práce, a s čistým svědomím můžu říct, že se do toho nepouštím proto, že by mě to vzrušovalo. Právě tam podle mě leží ta hranice - nedělat z kriminálních případů spektákl, ale ptát se, co to pro nás znamená.
