Před několika lety si přečetla, že byl obvinění zproštěn muž, který v Paříži znásilnil jedenáctileté dítě. To podle soudce k sexu svolilo. Vanessu Springoru to nemohlo nechat klidnou. "Za sexuální vztah s dítětem je vždycky zodpovědný dospělý, který ho inicioval. Vím to. Z vlastní zkušenosti," říká francouzská spisovatelka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Ta zpráva byla jedním z důvodů, proč se odhodlala zveřejnit svou intimní zpověď. V knize nazvané Svolení, kterou v překladu Tomáše Havla vydalo nakladatelství Host, líčí, jak ji coby čtrnáctiletou zneužíval uznávaný spisovatel Gabriel Matzneff a příliš se tím netajil, ba dokonce o svých četných dobrodružstvích s mladistvými milenkami i milenci rád a bez zábran psal.
Zatímco v 70. a 80. letech minulého století však jeho provokativní texty bavily francouzské intelektuály, kteří vyznávali svobodu těla bez rozdílu věku, a širokou veřejnost i policii nechávaly v apatickém klidu, útlá kniha Vanessy Springory předloni rozpoutala celospolečenskou smršť.
"Myslela jsem, že to nikdo nebude chtít vydat. Že se nakladatelé budou bát, když jde o Matzneffa. Nikdy by mě nenapadlo, že kniha bude přeložena do 30 jazyků, a že dokonce přispěje ke zpřísnění zákonů na ochranu mladistvých ve Francii. Pohlavní styk s člověkem mladším patnácti let je teď konečně trestný čin," konstatuje autorka. O své třaskavé knize a dramatické životní zkušenosti mluvila na letošním ročníku veletrhu Svět knihy v Praze. A když skončil, vydala se na Moravu.
Aktuálně.cz: Je pravda, že váš dědeček pocházel ze Zábřehu na Moravě?
O dědečkovi nemám moc informací a návštěvu Česka chci využít právě k tomu, abych se o něm dozvěděla víc. Proto se jedu podívat do Zábřehu, kde se narodil.
Poklona! Skvěle jste Zábřeh vyslovila.
Díky, snažím se, ale ta vaše ř a h nejsou snadná. Dědeček z otcovy strany se jmenoval Springer. Umřel, když mi bylo deset, byla jsem příliš malá, abych se ho mohla ptát na důvody, které jej zavedly do Francie. Dokumenty z jeho osobního archivu se mi dostaly do rukou až před dvěma roky, když zemřel otec. A to mě nakoplo. Vždyť jsem z jedné čtvrtiny Češka.
Máte na Moravě ještě příbuzné?
Vím, že děda musel v roce 1939 narukovat do wehrmachtu a putoval s německou armádou do Francie, kde se mu naštěstí podařilo zběhnout. Po válce ve Francii zůstal a úředníci rodině zkomolili jméno. Pokud vím, ostatní Springerové, dědovi sourozenci, ale zůstali v Československu, a tak teď doufám, že se potkám s jejich dětmi, vnuky a pravnuky. A oni mi ten příběh konečně budou vyprávět.
Vy jste ten svůj vylíčila v knize Svolení. Když ve Francii vyšla, bylo to, jako když exploduje bomba. Co se vlastně stalo?
Svět se změnil. Až dosud se ve Francii nikdo nepozastavoval nad tím, že Gabriel Matzneff vydal esej Les moins de seize ans (Mladší šestnácti let), ve kterém popsal své velmi specifické vztahy s nezletilými. Intelektuálové mu dokonce tleskali, chápali jeho choutky jako zajímavou pikanterii. Moje kniha tento úzus převrátila naruby. A oslovila mladé lidi. Tak to se stalo.
Mladí se už neostýchají o těchto tématech i zkušenostech mluvit. Trefila jste se do atmosféry.
Nebyl v tom žádný kalkul, nepřemýšlela jsem o společenské náladě. Prostě jsem to roky měla v sobě a přišel čas, kdy jsem to konečně dokázala napsat. Já jsem to napsat potřebovala. Už jen fakt, že jediný nakladatel, jehož jsem se odvážila zeptat, reagoval kladně a knihu vydal v desetitisícovém nákladu, mi vzal dech. Když se pak o knize začalo mluvit a psát, bylo to absolutní překvapení. Nicméně dnes je mi jasné, že před deseti lety by reakce byla úplně jiná. Respektive žádná. Doba se změnila. Co se kdysi zdálo normální, už není akceptovatelné. Uvědomuji si to třeba, když se můj syn dívá na starý film a ptá se mě: "To se fakt muži takhle chovali k ženám?" A nemusí jít hned o zneužití nebo znásilnění. Dnešní mladí už prostě některé věci nepřipustí.
Přitom to vypadalo, že hnutí #MeToo se Francie příliš nedotklo. I některé známé Francouzky ho bagatelizovaly.
To máte pravdu, #MeToo dostalo ve Francii nálepku americké výstřednosti a poměrně rychle se na něj zapomnělo. Ale mezitím vyrůstá další generace a ta už díky internetu a sociálním sítím uvažuje globálně, není tak spoutána francouzskými poměry. Pár měsíců před tím, než vyšla moje kniha, například známá herečka Adeline řekla v rozhovoru, že jako třináctiletá byla znásilněna. To byl skutečně velký skandál. A když jsem pak já předloni v lednu poskytovala první interview, novinář, asi padesátiletý muž, se neovládl a vybuchl: "Ale ne, už zase! Každý týden jeden sexuální skandál. Kdo to má vydržet!" Měla jsem chuť mu říct, aby se připravil na to, že tohle období bude trvat ještě dlouho. Ve Francii se teď objevují stále nové kauzy, v nichž jsou obviňování vlivní, vysoce postavení muži, politici, intelektuálové, umělci. Celá desetiletí benefitovali z přízně společnosti a brali si, co a koho chtěli. Teď se to konečně změnilo - a predátoři se musí zodpovídat.
Říkáte, že jste měla potřebu to napsat. Takže kniha byla jistou formou terapie?
Psala jsem pro sebe. To byl první důvod. Za druhé - psala jsem pro mladé a pro syna. S jeho dospíváním jsem se vracela do doby, kdy jsem propadla kouzlu uznávaného spisovatele a nechala si od něho všechno líbit. Dospívání je těžké období, byla jsem tak křehká.
Vanessa Springora (50)
Předloni v Paříži vyšla její autobiografická kniha, v níž popsala svůj vztah s uznávaným spisovatelem Gabrielem Matzneffem. V polovině 80. let minulého století spolu více než rok žili v hotelovém pokoji. Jí tehdy ještě nebylo patnáct let, jemu táhlo na padesát.
Publikace, v níž nejen literární celebritu obvinila z pedofilie a celou francouzskou společnost z neochoty chránit mladistvé před sexuálními predátory, se stala bestsellerem. Dosud byla přeložena do třiceti jazyků, vyvolala zemětřesení v politice a otevřela veřejnou debatu, jejímž důsledkem je zpřísnění zákonů na ochranu nezletilých. Na to je Vanessa Springora zvláště pyšná.
Za svou prvotinu získala Cenu Jean-Jacquesa Rousseaua. V Česku knihu pod názvem Svolení vloni vydalo nakladatelství Host v překladu Tomáše Havla.
Jak reagoval váš syn, když se dozvěděl, že jste žila s mužem starším o pětatřicet let?
Vyprávěla jsem mu to dva měsíce před tím, než byl text připraven k tisku. Vysvětlila jsem mu, proč jsem dosud mlčela. Bylo to pro mě hrozně zraňující, roky jsem se také cítila vinna.
Takže syn text nečetl?
Když jsem mu to vyprávěla, bylo mu přesně tolik, kolik mně na začátku knihy, a měla jsem pocit, že na tuhle četbu ještě není úplně připravený. Ne že by ji nemohli zvládnout čtrnáctiletí, ale přece jenom jsem jeho matka. A tak to četl až v patnácti.
Bála jste se?
Strašně jsem se bála. Budu se mu hnusit, nazve mě prostitutkou? A co v jeho škole? Nebudou se mu posmívat?
Jak to dopadlo?
Asi dva týdny poté, co kniha vyšla, přišel ze školy a povídá: "Mami, ty ses stala hrdinkou všech mých kamarádek!" Tak to snad dopadlo dobře.
Jak reagoval Gabriel Matzneff?
Jeden časopis mu poskytl právo na odpověď (ve Francii má podle zákona každý, o němž se píše či mluví v médiích, dostat prostor na odpověď, pozn. autorky). To bylo hnusné. Představte si, že v novinách zveřejníte rozhovor s Židem, který přežil koncentrák, a pak dáte právo na odpověď jeho trýzniteli. A on to bude celé bagatelizovat…
To se stalo v případě Gabriela Matzneffa?
Samozřejmě. A ten časopis nejenže mu dal "právo na odpověď", ještě otiskl dopis, který jsem Matzneffovi napsala, když jsem si v patnácti letech uvědomila, že má vztahy s řadou jiných mladých lidí a že se s ním musím rozejít. Publikovali ten list bez mého souhlasu. Psala jsem ho na rozloučenou, ovšem Matzneff o třicet let později interpretoval moje slova jako důkaz, že jsme se milovali.
Milovala jste ho?
Milovala a nikdy jsem to nepopírala. Ale on přece zneužil mé nezralosti.
Zastala se vás ale spousta osobností.
Měla jsem neuvěřitelné štěstí: několik francouzských spisovatelek se okamžitě postavilo na mou obranu. A jedna z nich, Christine Angot, která napsala knihu o incestu, mu vzkázala: "Zakazuji vám Vanesse tykat!" On se totiž v tom časopise obracel přímo ke mně, připomínal, jak "jsme se, Vanesso, milovali". Bylo to podlé, věděl, že mě zase zasáhne. Asi bych to neustála, kdyby nebylo té vlny solidarity.
Četla jste pak jeho knihu nazvanou Vanessavirus?
Ani náhodou! Mimochodem nikdo mu ten text nechtěl publikovat, tak ho nakonec vydal vlastním nákladem a sám ho také prodával.
Francouzští nakladatelé zase přestali nabízet jeho knihy, přišel o literární stipendium, nicméně souzen či odsouzen nebude?
Myslím, že ne. Doba promlčení se sice u sexuálních deliktů ve Francii před čtyřmi roky posunula na 30 let, ale je malá pravděpodobnost, že by se to mohlo vztahovat na nějaké jeho pozdější delikty. Vyšetřování s ním bylo zahájeno v roce 2020, dnes je mu 84 let, je nemocný.
A chtěla byste, aby byl souzen?
Možná kdyby byl ještě při síle, tak bych si tu otázku položila. Ale za této situace? Když vyšla moje kniha, policie mě předvolala na oddělení pro mladistvé, abych svědčila, a já se jich zeptala: Kde jste byli těch 35 let? Jak to, že jste nezasáhli tehdy? Policisté v roce 1985 dostali několik anonymních dopisů, ale nic nepodnikli. Dokonce jsem se s nimi potkala u Matzneffa, ale on je obalamutil. Nepátrali dál, zastavili šetření. Teď už je pro mě příliš pozdě. Našla jsem jiný způsob, jak se domoct spravedlnosti.
Myslíte, že se neobjeví jiné jeho oběti?
Mně osobně se několik jeho obětí ozvalo, také vypovídaly na policii, ale nechtěly zveřejnit jména. V jejich i mém případě však už promlčecí lhůta dávno vypršela, tehdy byla jen deset let.
V Praze nedávno několik pacientek obvinilo známého psychiatra ze sexuálních útoků. Také se ozvaly s velkým časovým odstupem a někteří jejich výpovědi zlehčují. Říkají, že je to teď móda, napadat muže.
Ano, takoví lidi, většinou muži, ale i pár intelektuálek, se ve Francii také najdou. Tvrdí, že "lov na muže" je trend. Co na to říct? Někdo, kdo nezažil sexuální násilí, nemůže pochopit, jak těžké je vůbec o tom promluvit. Ale musíte to udělat. Nemůžete se mít lépe, pokud si sama nepřiznáte, že jste oběť, nekonfrontujete agresora, a hlavně, když se z toho nevymluvíte. Těm, kteří naše výpovědi bagatelizují, je třeba také předložit čísla. Ve Francii každý třetí den umírá jedna žena na následky útoku svého partnera nebo expartnera. A jedno dítě z deseti je obětí sexuálního násilí. Jen si to představte: jste ve třídě se 30 žáky a tři z nich byli zneužiti někým blízkým. Přitom spoustu let platilo, že když už za to byli dotyční souzeni, do vězení šli jen ti, kteří pocházeli z okraje společnosti. Proti nim bylo jednoduché vést vyšetřování, vznést obvinění. Dnes se však ukazuje, že násilníci žijí i v prominentních kruzích, jsou to vlivní muži, politici, byznysmeni. To není žádná móda. To, co dnes zažíváme, je osvobození.
Pro vás ale přišlo pozdě.
I za to ale děkuji. Jestliže proces, který má kniha rozpoutala, může vyvrátit úzus o muži jako predátorovi, který je uzpůsoben k tomu, aby dobýval a znásilňoval ženy, pak je to úžasné. Nebo to hloupé, absurdní tvrzení, že ženy muže provokují a vlastně chtějí být znásilněny. To už také musí vymizet!
Co na tu zpověď říkala vaše matka? V knize píšete, že vám ve vztahu ke staršímu muži nebránila.
Když jsem jí poprvé řekla, že o tom chci napsat, byla proti. Měla strach z médií, ze skandálu. Když jsem jí pak text přece jen přinesla, bleskově jej přečetla a hned mi volala: "Je to skvělé! Nic neměň, takhle je to přesné." A konečně jsme o tom začaly mluvit.
Celých třicet let to bylo tabu?
Naprosté tabu. Po rozchodu s Matzneffem jsem bojovala se závislostmi, s drogami. Mezi mým šestnáctým a devatenáctým rokem to bylo hodně těžké, měla jsem poruchu s psychotickými příznaky, hospitalizovali mě. Matka trpěla, ale o příčinách nepřemýšlela, všechno sváděla na drogy. Naštěstí mě psychoterapeuti postavili na nohy. Jen díky nim jsem vystudovala, našla profesi.
Mám dvě dcery. Když jsem četla vaši knihu, nemohla jsem nepřemýšlet, co bych sama dělala. Kdybych se postavila proti dceři, takhle zamilované, poblázněné, nevěřila by mým argumentům. Možná se matka bála, že vás ztratí.
Souhlasím. Doufala, že mi zůstane nablízku, když nebude proti Matzneffovi. Možná mu byla sama nakloněna, vždyť vše věděla. Proč mi neřekla o těch ostatních dívkách a chlapcích? Nakonec jsem to našla v jeho knihách.
Váš otec také věděl a nic nepodnikl.
Matka byla velmi mladá, když jsem se narodila, bylo jí dvacet. S otcem se brzy rozešla, musela hodně pracovat, abychom se uživily. A otec? Neudržoval s námi žádné styky. Pro Matzneffa to byla ideální situace. V eseji Les moins de seize ans popisuje, jak si vybírá své malé přítelkyně v rozvedených rodinách, nejlépe tam, kde se o děti stará matka. Tyto děti jsou křehčí, labilnější, touží po lásce, po otci. A matky jsou lehce zmanipulovatelné.
Co byste tedy dnes poradila dospívajícím dívkám a jejich matkám?
Řekla bych jim, že není nic špatného na tom, když se mladá holka zamiluje do staršího muže. To je normální, není třeba za to kohokoliv odsuzovat nebo obviňovat. Když žena dospívá, dospělí se zdají být mnohem zajímavější než patnáctiletí kluci. Co je ale divné, nenormální, patologické? Když dospělý muž vyhledává tak mladé dívky. Je třeba těm dívkám říct, že dospělí, které sexuálně přitahují, jsou nemocní. Dejte si na ně pozor. Nejde jen o jednu zkušenost, ale i následky. Ty mě provázely celé roky, ovlivnily můj duševní a fyzický vývoj i sexuální život. Je to zkušenost, která se zdá, že přichází s láskou, ale láska to není.
Mohu namítnout, že znám páry, které spolu láskyplně žijí spoustu let, navzdory tomu, že je dělí třicet i více let.
Taková láska se může přihodit. Ano. Nejprve bych se ale snažila odpovědět si pravdivě na otázku: Proč se zrovna o mě ten starý muž zajímá? Není to trochu jinak, než jak si myslím?
Jak se dnes cítíte? Osvobodila jste se?
Této zkušenosti se jen tak nezbavíte, ani když napíšete knihu. Měla jsem štěstí, že jsem v nejhorších chvílích potkala lidi, kteří mi pomohli. Ale není to lehké.
Kniha
Vanessa Springora: Svolení
(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Host 2021, 192 stran, 349 korun.
