"Uprchlíci jsou pro nás velká šance," říká francouzský spisovatel Guenassia

Irena Jirků Irena Jirků
24. 3. 2022 12:00
Své tři zásadní knihy věnoval lidem, kteří v 50. a 60. letech minulého století utíkali z Východu do Paříže. Stali se jeho přáteli, vyprávěli mu své dramatické příběhy a jeho ani ve snu nenapadlo, že se to může opakovat.
V Rusku se nic nezměnilo, je to ten stejný expanzivní režim, míní Jean-Michel Guenassia.
V Rusku se nic nezměnilo, je to ten stejný expanzivní režim, míní Jean-Michel Guenassia. | Foto: Libor Fojtík

Před osmi lety Jean-Michel Guenassia přijel do Prahy představit knihu Vysněný život Ernesta G., z velké části zasazenou do Čech. Hlavní postava tohoto příběhu se objevuje také v románu Zaslíbené země, který na dnešní Velký knižní čtvrtek vydává Argo. Dvaasedmdesátiletý francouzský spisovatel jím navazuje na svou slavnou knihu Klub nenapravitelných optimistů, která mu v roce 2009 vynesla cenu Prix Goncourt des lycéens a na jejíž stránkách vyprávěl i české příběhy.

Při natolik výjimečné konstelaci bylo jasné, že Jean-Michel Guenassia bude chtít svůj nejnovější román v Praze opět představit osobně. Do jeho plánů však zasáhl nejprve covid a nyní válka na Ukrajině. Tu nešlo pominout, ani když jsme s ním hovořili včera, alespoň přes aplikaci Messenger.

Aktuálně.cz: Od vaší poslední návštěvy Prahy uplynulo osm let a vy jste mezitím napsal čtyři další romány. To je celkem úctyhodné tempo, ne?

Ano, pracuji hodně a rád. Je to dar, že mohu psát a že mám čtenáře, kteří mé knihy kupují. To je skutečně štěstí.

Vystudoval jste práva, býval jste advokát. Ani dnes, v téhle podivné době, nelitujete, že jste se nakonec rozhodl pro literaturu?

Nelituji a za celou dobu jsem na advokacii ani nepomyslel. Dnes je to samozřejmě komplikované, všechno je v pohybu, všechno se mění. Covid, válka, ekonomické problémy, volby ve Francii. To všechno bere lidem energii, literatura není tak důležitá, aktuální. Nejistá doba. Nikdo neví, jak se to bude dál vyvíjet, a tak prostě pracujeme, pokračujeme, píšeme - a raději si tyhle otázky neklademe. Válka je samozřejmě ze všeho nejhorší.

Týká se nás, ať chceme, či nikoliv, že?

Psal jsem už mnohokrát o válce nebo jejích důsledcích, ale vůbec by mě nenapadlo, že se něco takového může stát i dnes. V mém životě. Mám devadesátiletou přítelkyni, Helenu Axlerovou. Právě jí jsem věnoval román Zaslíbené země. Helena je Češka, která roky žije ve Francii, ale také má rodinu v Čechách, takže posledních třicet let často jezdí tam a zpět. Stále je výborně informovaná, sleduje dění v Evropě, ve světě. Už měsíce mi říkala, že Vladimir Putin určitě zaútočí, že Ukrajinu nenechá jen tak. Nevěřil jsem. Nechtěl jsem věřit. A Helena měla pravdu. Jako už tolikrát.

Jean-Michel Guenassia v roce 2014 navštívil pražský veletrh Svět knihy.
Jean-Michel Guenassia v roce 2014 navštívil pražský veletrh Svět knihy. | Foto: Libor Fojtík

Proč jste jí nevěřil?

Myslel jsem si, že není možné, aby vrcholný politik jako Putin tak systematicky lhal. Nevěřil jsem, že je možné, aby se choval jako jeho předchůdci za časů Sovětského svazu. Válka na Ukrajině je válkou sovětskou. A souhlasím s Helenou, že si stačí vzpomenout na rok 1968 a Československo a najdeme řadu paralel. Nebudeme si nic nalhávat, vše je při starém. V Rusku se nic nezměnilo, je to ten stejný expanzivní režim.

Rusové se však přece jen za těch třicet let změnili…

Znám spoustu Rusů, kteří nesouhlasí s Putinem, ale nejsou slyšet. Jak by jim ostatní ruští občané mohli naslouchat, když veřejnoprávní média slouží režimu? A svoboda tisku? Bezobsažná fráze. Jako za komunismu. Běhá mi mráz po zádech a na zprávy z Ukrajiny už se nemohu dívat. Proč to celé šílenství? Aby Putin ovládl Ukrajinu? Tomu přece sám nevěří. Ukrajinci se nedají, i když vědí, že je to beznadějný boj, stojí proti nim strašlivá vojenská síla. Ten šílenec kilometr po kilometru ničí jejich zemi, srovná se zemí Kyjev, Oděsu. Je to šílené. 

A my přihlížíme.

Nemůžeme dělat nic jiného. Můžeme Ukrajincům pomáhat, ekonomicky je podporovat, posílat jim potraviny, oblečení, zbraně. A musíme k nim být vstřícní, když se rozhodnou před válkou utéct.

Zmínil jste paralelu s rokem 1968, já připomenu rok 1938. Hitler se tehdy nespokojil s okupací Sudet, ba ani obsazení Prahy mu nestačilo.

Cítíte se ohroženi. Chápu. Ale Česká republika, Polsko či Slovensko jsou dnes členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, to je trochu jiná situace než v roce 1938. Putin moc dobře ví, že hranice unie a NATO překročit nemůže. Když je překročí, bude z toho světová válka.

Nemůžu říct, že mě tohle konstatování zrovna uklidňuje. Putin je bezesporu všehoschopný.

Jistě, mohli bychom najít řadu stejných momentů jako v roce 1938. Ale také jeden zásadní rozdíl. V roce 1938 spojenci chtěli s Hitlerem jednat a jednali. Teď bychom asi také chtěli s Putinem jednat, jenže není o čem. Je evidentní, že rozhodnutí už dávno padlo, dávno předtím, než jeho tanky vjely na Ukrajinu. Musíme dát Ukrajině zbraně, podržet ji. To říkám a je mi slabo, když vidím ty ženy s dětmi, ty staré lidi před rozbombardovanými paneláky, jak se schovávají v metru, jak nevědí, kam utéct.

Tři zásadní knihy jste věnoval uprchlíkům, zvláště pak uprchlíkům z Východu. Je evidentní, že je znáte osobně, hodně zblízka.

Snad mohu říct, že jsou mými přáteli. Znám Řeky, Maďary, Rusy a zejména české uprchlíky, kteří po druhé světové válce našli útočiště v Paříži.

Když jsem psal román Vysněný život Ernesta G., chtěl jsem vědět, čím museli lidé jako Josef Kaplan projít, a tak jsem se hodně vyptával. Všichni moji přátelé exulanti zažili válku, ztratili v ní blízké, někteří byli vězněni, přežili koncentrák. Pak se vrátili domů a roku 1946 nadšeně volili komunisty. Byli mladí, obdivovali Sovětský svaz a neměli potuchy o tom, že za Uralem stojí také koncentráky, gulagy. A když jim došlo, že se zase ocitli za ostnatými dráty, snažili se zachránit.

Nedovedu si představit, že bych měl prožít třeba to, co Pavel, český diplomat a jedna z hlavních postav Klubu nenapravitelných optimistů. Musel se z minuty na minutu rozhodnout a utéct, jinak by byl popraven v procesu s Vladimírem Clementisem a Rudolfem Slánským.

Na výběr ve vaší knize nemá ani ruský lékař Igor, kterému KGB chystala oprátku v Leningradě. S Pavlem se potkají v Paříži, ale "zemi zaslíbenou" tam nenajdou.

Zaslíbené země. Tak jsem nazval pokračování Klubu nenapravitelných optimistů. Společně s Vysněným životem Ernesta G. tvoří vlastně soubor, jsou velmi propojeny. V jisté fázi hlavní hrdinové Pavel, Igor a další uprchlíci upínají naděje k zemím, kde se v 60. a 70. letech ještě dalo snít o lepších světech. Třeba v osvobozeném Alžírsku nebo v Izraeli. Byly to ale jen sny a kniha Zaslíbené země je o nich a utopiích. A pak ještě o tom, jak není vůbec jednoduché mít děti.

Franck se kvůli těhotné Džamile vrací do Alžíru, ale přijde pozdě. Pozdě také najde svou dceru Annu. Igor, který po letech exilu podnikne cestu do Leningradu jako agent Mosadu, chce především najít ženu a děti, které musel za dramatických okolností opustit. I když ho nakonec vlastní syn udá, odmítne podruhé emigrovat, raději se nechá uvěznit, aby mohl být rodině nablízku.

Naopak Pavel, který se hned v roce 1989 vydá do Prahy, se nakonec rozhodne vrátit do Paříže.

Pochopí, že už nemůže vrátit čas, který ztratil. Tak to má většina mých českých přátel. Domů jezdí na prázdniny, za rodinou, ani jeden tam však nechce zůstat natrvalo. "Už jsem Francouzka víc než Češka," říká jedna přítelkyně.

Jean-Michel Guenassia v pražské Pařížské ulici, 2014.
Jean-Michel Guenassia v pražské Pařížské ulici, 2014. | Foto: Libor Fojtík

O nemožnosti návratu píše také Milan Kundera v románu Nevědění. Řada českých emigrantů, kteří se po revoluci vrátit chtěli, narazila nejprve na hradbu nezájmu, možná i strachu těch, kteří zůstali. A pak se vše začalo rychle měnit.

Máte pravdu, Česká republika se změnila zásadně. Už nemá nic společného se zemí, kterou hrdinové mých knih opouštěli v 50. a 60. letech minulého století. Nedá se to ani představit. Mohli bychom se ptát, jak se asi promění Ukrajina. Mnoho Ukrajinců, kteří ji museli opustit, už se domů také nevrátí. A budou tam velmi chybět. Vždyť obvykle odcházejí mladí lidé s dětmi, kterým chtějí dát šanci na lepší život. A ty děti se dokážou nejrychleji přizpůsobit, bleskově se naučí jazyk nové země - je jedno, zda to bude Švédsko, Polsko, Česko nebo Francie. Proč by se pak tyhle rodiny vracely do Kyjeva?

Nemáte tedy obavy, že pro ně v ostatních evropských zemích nebude dost práce, bydlení, peněz na zdravotní pojištění?

Očekává se, že do Evropy přijde několik milionů Ukrajinců, ale to není zlá zpráva. Ti, co odcházejí z vlasti, jsou vždy nejodvážnější. A většinou velmi schopní. Každá země z nich může jen profitovat, vždyť v celé Evropě chybí šikovní lidé a specialisté z různých oborů. Práci určitě najdou rychle, nepředpokládám ani sociální či náboženské pnutí. Myslím, že pro nás všechny jsou uprchlíci velká šance.

Mimochodem mezi mými kamarády exulanty je také hodně Poláků, takže si dobře vzpomínám na všechny urážky, jež se svého času sypaly na hlavu této komunity žijící ve Francii. Polští instalatéři nám berou práci, vzpomínáte? A vidíte dnes! Francouzi tleskají Polákům, jak se skvěle starají u ukrajinské uprchlíky.

Jean-Michel Guenassia (* 1950)

Narodil se v Alžíru, po půl roce se ale rodiče rozvedli a on se vrátil s matkou do Francie. Do rodné země pak jezdil na prázdniny, má tam stále příbuzné, avšak jak sám říká, "je to příliš daleko".

Ve svých knihách se tam nicméně vrací často, naposledy právě v novince Zaslíbené země. Vyšla v Paříži vloni jako volné pokračování Klubu nenapravitelných optimistů. Tento bestseller z roku 2009 se setkal s velkým ohlasem ve Francii i po celém světě, jen v Česku se ho prodalo přes 14 tisíc výtisků a obdržel "malou" Goncourtovu cenu.

Pozitivně byla také o tři roky později přijata kniha Vysněný život Ernesta G., která zachycuje století v historii české společnosti. Všechny tři tituly tvoří celek, rozsáhlou generační fresku, které autor věnoval 15 let. "Je to kniha mého života," říká. Mezitím ale vydal další tři prózy a právě pracuje na čtvrté.

Ve svých třech knihách jste obsáhl celou Evropu a kus severní Afriky v proměnách padesáti let, to představuje strašně moc studia, rešerší, práce. Jak to děláte?

Zaprvé to dělám moc rád. Rád čtu, studuju, bádám. Baví mě třeba si hledat informace o ruském letectví v 50. letech, protože Leonid z mého románu je sice emigrant, ale také špičkový sovětský pilot. Zahloubal jsem se i do pravoslaví, když se ukázalo, že Franck se po poměrně nadějné kariéře v Alžíru nakonec ocitne v Rusku a časem se stane poustevníkem.

Nikdy jsem nebyl v Izraeli, ale když se Michel rozhodl pátrat tam po své první lásce, vrhl jsem se do studia historie kibuců. Mimochodem, víte, jak vypadala Haifa v 60. a 70. letech minulého století? Jako Oděsa.

A Haifu jste také zkoumal na dálku?

Haifu, Petrohrad, Oděsu i svého času Prahu. Neznal jsem ji, když jsem psal o Josefu Kaplanovi, a tak jsem si ulici po ulici prošel v turistických průvodcích, četl, díval se na filmy Miloše Formana a Věry Chytilové. A pak samozřejmě došlo na internet. Na něm dnes najdete všechna ta města, dokonce i v různých obdobích. Je to hodně hodin u počítače.

Naštěstí internet také otevírá dveře do řady knihoven nebo archivů a teď už vládne překladači, které jsou rok od roku lepší. Mám vlastně velké štěstí, že tohle všechno existuje, a tak shromažďuji dokumentaci přímo vášnivě. Pak přijde období studia, je třeba si to všechno zapamatovat, srovnat do souvislostí a najít správné detaily. Ty jsou nezbytné - vdechnou postavě život. Až čtenář uvěří, že se to skutečně mohlo stát.

Obal knihy Zaslíbené země.
Obal knihy Zaslíbené země. | Foto: Argo

Takže jak byste charakterizoval svůj způsob psaní?

Nepíšu vlastně román, ale jistý druh biografie. Je to příběh, který klidně mohl někdo prožít v daném čase, prostoru, za oněch okolností a historických souvislostí. Říkám tomu fiktivní životopis.

Co píšete teď?

Román, respektive fiktivní životopis ženy, která se podílela na vývoji atomové bomby.

Žena pracovala na atomové bombě?

Také jsem se nejprve divil. Netušil jsem, že v 50. letech ve Francii to byly ženy, kdo stavěl atomovou bombu. Muži to nechtěli dělat.

Chcete říct, že mužům se příčilo pracovat na zbraních hromadného ničení a ženám to nevadilo?

Ale ne, ty důvody jsou mnohem prozaičtější. Muži nechtěli pracovat na Komisariátu atomové energie, protože tam byly nízké platy. Naopak ženy v té době nemohly najít práci v jiných odvětvích, ano, byly v tomto směru diskriminovány, a tak se tedy nechaly najmout na výrobu atomové bomby. Takový je život.

Kniha

Jean-Michel Guenassia: Zaslíbené země
(Přeložila Iveta Šimpachová)
Nakladatelství Argo 2022, 490 stran, 598 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 28 minutami

ČEZ nepodal nabídku na odkup zásobníků plynu RWE v Česku

Společnost ČEZ nepodala nabídku na odkup zásobníků plynu společnosti RWE v České republice. Řekl to mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Termín pro podání nabídek případných zájemců měl vypršet v pondělí. Lidové noviny uvedly, že podle důvěryhodných informací listu jsou zájemci v podstatě dva - vedle ČEZ také Energetický a průmyslový holding (EPH) jednoho z nejbohatších Čechů Daniela Křetínského. 

Šest zásobníků patří dceřiné firmě RWE Gas Storage CZ, která je největším provozovatelem plynových zásobníků v Česku. Zásobníky pojmou 2,7 miliardy metrů krychlových plynu, což odpovídá spotřebě České republiky za dva zimní měsíce.

Zdroj: ČTK
před 36 minutami

Kancléř Mynář si loni vydělal 2,6 milionu hrubého, platy zveřejnil server

Prezidentský kancléř Vratislav Mynář si loni ve své funkci vydělal 2,6 milionu korun hrubého. Zhruba tři čtvrtiny z toho tvořil jeho plat a zbývající čtvrtinu odměny. Sněmovní kancléř, kterým byl až do letošního jara Jan Morávek, si loni vydělal 1,7 milionu hrubého a z toho odměna tvořila 40 tisíc korun. Senátní kancléřka Jana Vohralíková si podle serveru loni vydělala 2,1 milionu hrubého. Osoba bez uvedení jména, která zastávala "vedoucí pozici č. 1" na úřadu vlády, vydělala ve své funkci loni 1,7 milionu hrubého. Loňský plat dalších státních úředníků zveřejnil server Platyúředníků.cz. V pondělí o tom v tiskové zprávě informovala organizace Hlídač státu.

Platy a odměny za loňský rok jí poskytlo přes 230 subjektů. Zaslaly údaje k více než 1800 pozicím v managementu svých úřadů, organizací nebo podniků.

Zdroj: ČTK
před 39 minutami

Nejvyšší důvěře se u Čechů nadále těší starostové a obecní zastupitelstva, uvádí CVVM

Z ústavních institucí mají Češi nadále největší důvěru v obecní zastupitelstva. Věří jim téměř dvě třetiny obyvatel, podobně jako starostům. Následují krajská zastupitelstva a hejtmani. Důvěru v prezidenta má 38 procent obyvatel a ve vládu 35 procent. Nejnižší důvěře veřejnosti se těší obě komory Parlamentu. Vyplývá to z výsledků jarního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zveřejněných v pondělí.

Důvěru v obecní zastupitelstva vyjádřilo 65 procent dotázaných. Podpora starostů byla o dva procentní body nižší. Zatímco v případě zastupitelů se oproti předchozímu průzkumu z konce loňského roku důvěra zvýšila o čtyři procentní body, v případě starostů naopak o sedm bodů klesla.

Zdroj: ČTK
Další zprávy