Kunderovi čtenáři vědí: literát, jenž roku 1975 emigroval do Francie, česky naposledy na přelomu 80. a 90. let napsal román Nesmrtelnost. Ve stejné době se komunisty zakázanému Kunderovi znovu otevřela cesta ke zdejším čtenářům, které však po sametové revoluci dle vlastních slov nechtěl zahltit.
Začalo to jako dobře míněná snaha nevydávat vše naráz, aby to nezapadlo na trhu zaplňujícím mezery po dekádách cenzury. Milan Kundera chtěl své knihy uvádět postupně, vždy jednou za pár let, v kontextu paralelně překládaných esejů, které vysvětlují jeho myšlení o románu.
Přerostlo to, jak známo, v obtížnou situaci. Na slova pečlivý, špatnou zkušeností s překladateli poznamenaný a rodné řeči si nade vše cenící Kundera trávil roky redigováním svých starších, ještě česky napsaných děl ze 70. a 80. let, která se tak "domů" vracela s odstupem desítek let. Mezitím ve francouzštině napsal a zveřejnil čtyři nová, avšak protože "vidět se přeložen cizí rukou do vlastního jazyka mi připadá jako zvrhlost", zdráhal se je svěřit překladatelům. Dokud byl při tvůrčí síle, psal, a tak překlady vlastních děl z francouzštiny do češtiny neustále odkládal.
Dnes je Milanu Kunderovi 91 let. Že patrně kvůli tomu postoj k překladům přehodnotil, signalizovala jeho žena Věra Kunderová v loňském rozhovoru pro časopis Host. A jak slíbila, tak se stalo: příští středu 2. září začnou česká knihkupectví prodávat prvního "přeloženého Kunderu", román Slavnost bezvýznamnosti, publikovaný nejprve na podzim 2013 italsky a půl roku nato francouzsky.
Teď ho z francouzštiny převedla Anna Kareninová, držitelka Magnesie Litery či Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo, jež poslední roky pracovala na textech Louise Ferdinanda Célina a Ezry Pounda. V závěrečné poznámce k Slavnosti bezvýznamnosti líčí, jak studovala Kunderova starší česká díla i autorizované francouzské verze, jak dohledávala jím užívaná slova, vazby či příslovce, že překlad měl deset verzí. Kundera ho dostal do rukou v lednu, manželka Věra jej pak s překladatelkou dva měsíce zpřesňovaly.
Výsledek je vynikající: Kundera ústy Kareninové mluví přesně tak, jak jej čtenáři znají, od jednoznačně volených významů slov až po typické drobnosti, jako je používání tvaru "myslil" místo "myslel".
To by nás nezajímalo
Slavnost bezvýznamnosti, rozsahem novela, podstatou román, má zápletku, děj i postavy, avšak v tradičním slova smyslu o ně nejde. Příběh několika pařížských přátel, jejichž současná setkání v zahradách nebo na večírcích snově prolíná zasedání Stalinova politbyra, je především Kunderovým zlehka a humorně napsaným loučením se s tématy, čtenáři a světem románu obecně.
Ústřední téma bezvýznamnosti se objevuje v nesčetně variacích: ve slovech nebo činech, jež pozbývají smyslu, historii měnící se ve frašku, v bezděčném smíchu, v lehkosti osvobozující člověka od tíže dějin.
Zdánlivě tu význam nemá nic: muž jménem D’ardelo lže, že umírá na rakovinu, Ramonovi, na kterém mu nesejde. Neúspěšný herec Kaliban se živí jako číšník: předstírá, že pochází z Pákistánu, a za tímto účelem si vymyslí vlastní jazyk, avšak jeho hra nikoho nezajímá. Jiní se dojímají, často sami nad sebou, opakují bezobsažné fráze, případně se smějí, aniž by věděli proč. Jeden muž vymýšlí hru pro loutkové divadlo, "nesmysl, který ho zaujal právě proto, že neměl žádný smysl".
Nejde o to, co se stane příště nebo jak to dopadne. Kundera každou situaci inscenuje proto, aby z ní vytvořil myšlenku. Postavy spíš prakticky znázorňují teoretické úvahy a za tímto účelem jsou maximálně redukované: nemají charakteristické rysy, způsob řeči či propracovanou minulost. Nevidíme, kde bydlí, netušíme, co mají za manželky, pracují "v instituci, jejíž jméno by nás nezajímalo".
Vypravěč, jenž může a nemusí být Kunderou, je pevně ovládá: ukazuje jen to, co chce, abychom viděli. Vyprávění zastavuje, aby položil otázku nebo upozornil na detail. Postavám, k nimž je vlídný a přejícný, vkládá do ruky knihy nebo s nimi sedá ke stolu. A vše umocňuje jazyk: pro pozdního Kunderu typicky krátké, úsporné věty zbavené ozdob, pro přehlednost rekapitulované či opakované.
Nebrat to vážně
Kundera to tak zkonstruoval záměrně, neboť cílem románu nebylo předstírat, že zobrazuje reálný svět: cílem bylo vytvořit text, který je napůl důležitý a napůl nedůležitý, trochu vážný, trochu hra. Tento princip autorovi otevřel cestu k tomu, aby do románové struktury naposledy vrhnul svá celoživotní témata a s jednotícím leitmotivem bezvýznamnosti je ještě jednou promyslel, nebo si jen tak pohrál.
Platí, že čím víc Kunderových knih čtenář zná, tím víc uvidí: andělé, matky, zapomnění, smrt, konec velkých dějin, ztráta historické paměti, gesta, činy, v tom všem autor nachází významy nebo to významů zbavuje, převrací je vzhůru nohama, klade vedle sebe, vyvozuje teze.
Tu ústřední vysloví Ramon, z pařížských přátel nejstarší. "Dávno jsme pochopili, že už není možné svrhnout tento svět, ani ho přestavět, ani zastavit jeho nešťastný běh kupředu. Byla jen jediná možnost odporu: nebrat ho vážně," přesvědčuje ostatní, aby se oddali bezvýznamnosti. "Příteli, vdechujte bezvýznamnost, jež nás obklopuje, je klíčem k moudrosti, je klíčem k dobré náladě," dodává Ramon, jehož lze podezírat, že se jmenuje přesmyčkou pro slovo román, a tak jeho výroky možná mají druhý plán.
Ve shodě s tím, ve stejné "dobré náladě", spisovatel fabuluje, mystifikuje nebo si užívá snových výletů do sovětské minulosti. Jako když nechá Stalina vyprávět Chruščovovi, Brežněvovi a dalším členům politbyra vtip, který se všichni bojí pochopit - buď protože zapomněli, co je vtip, nebo protože tenhle je mrazivě dvojznačný. Později titíž Sověti komicky žvaní o filozofii a ještě později se Stalin, vysloveně karikovaný, převléká za lovce koroptví a vydává do současné Paříže ostřelovat sochy francouzských královen.
Postava překládá autora
Román zabírající všudy všeho 80 stran lze přečíst za chvilku a pro lehký tón může vypadat nahodile. Omyl: Slavnost bezvýznamnosti je jemná, avšak přesná hra. Při opakovaném čtení nabízí stále další interpretace.
"Romány Milana Kundery skrývají víc, než říkají, Slavnost bezvýznamnosti obsahuje tolik podnětů k meditativnímu prohledání věcí, že bychom mohli napsat celé svazky, abychom je zachytili," upozorňuje spisovatelka Sylvie Richterová v doslovu, kde se znalostí celého Kunderova díla obdivuhodně dešifruje desítky scén až po zdánlivé detaily jako rozbitou lahev vzácného armaňaku.
Slavnost bezvýznamnosti v době vydání někteří kritici odepsali jako autorův nejslabší román, případně jako spisovatelovu stížnost na dobu, které už nerozumí a ve které jeho svět přestal dávat smysl. Kdepak stížnost: je to téhle ztrátě významů s velkou chutí přichystaná hostina, slavnost. Povzneseně napsaná kniha plná humoru a dobré nálady.
Češi ji mohou mít o to lepší, že v překladu Anny Kareninové je snad čekají ještě tři Kunderovy francouzské romány: Nevědění, Totožnost a Pomalost. Sám Kundera má k dobré náladě o důvod víc: nejenže své romány svěřil vynikající překladatelce, ale ta překladatelka se ještě jmenuje jako románová postava.
Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti
(Přeložila Anna Kareninová)
Nakladatelství Atlantis 2020, 120 stran, 297 korun.
