Antipřání Milanu Kunderovi: 90 let neslavit, negratulovat, autor zůstává za dílem

Milan Kundera od roku 1975 žije ve Francii.
Prozaik, dramatik a esejista Milan Kundera přišel na svět 1. dubna 1929. "Narodil jsem se prvního apríla. To má svůj metafyzický význam," říkal později.
Jeho otec byl klavíristou, muzikologem a později rektorem brněnské JAMU. V synovi probudil zájem o soudobou hudbu, který se u Milana Kundery projevuje také celoživotním zájmem o Leoše Janáčka.
Kunderův dlouholetý přítel Milan Uhde jeho první otištěné texty našel v mladoboleslavském dvouměsíčníku Mladé archy, ročník 1947.
Sám Kundera se k dílům z té doby nehlásí. Pouze v antikvariátech tak lze dnes najít jeho sbírky básní z 50. let minulého století: Člověk, zahrada širá, Poslední máj a Monology.
Foto: © Gallimard
Daniel Konrád Daniel Konrád
31. 3. 2019 14:57
Bláhové by bylo blahopřát Milanu Kunderovi k jeho pondělním 90. narozeninám, ba co víc: popřelo by to jeho celoživotní usilí.

Nejznámější současný český spisovatel, který žije ve Francii, neposkytuje rozhovory, nevystupuje na veřejnosti ani nepořádá autogramiády. Nepózuje objektivům, nesdílí zájem o soukromí slavných umělců a ze stejného důvodu neslaví jubilea.

Foto: © Gallimard

Kunderovým největším přáním, o nějž svedl jeden z největších bojů v moderní literatuře, je oddělit dílo od autora. Přimět čtenáře, aby vycházel jen z toho, co stojí v románech, a nebral zřetel na spisovatele: jeho život, mediální obraz či spory o něj.

Však veřejné dění se Milan Kundera naposledy pokusil ovlivnit roku 1967 na slavném IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde vyzval k zachování reformních svobod pražského jara. Později seznal, že "nejsem nic než romanopisec a že se nemám pokoušet o nic jiného". Stáhl se do ústraní.

Názor, že autor má zůstat skryt za dílem, přeneseně argumentoval v esejích týkajících se Franze Kafky a jeho propagátora Maxe Broda, jehož zásluhou sice Kafkovo dílo nezaniklo, avšak zároveň začalo být chápáno v kontextu Kafkova soukromého života, nikoliv dějin literatury.

Kundera měl ovšem i vlastní důvody. Do Francie, kde žije od roku 1975, přijel "s osudem nebezpečně atraktivním pro sdělovací prostředky", pravil muž toho času vnímaný jako zakázaný spisovatel z okupované země.

Začalo to už románem Žert z roku 1967, vedle Škvoreckého Zbabělců a Vaculíkovy Sekyry nejvýznamnější českou poválečnou prózou. Její překlad se na francouzských pultech objevil ve chvíli, kdy ze zpravodajství mizely sovětské tanky okupující Prahu.

Francouzský tisk Kunderův román předem vyhlížel kvůli předmluvě Louise Aragona, v níž tento vlivný člen francouzské komunistické strany odsoudil sovětskou invazi. A Kunderovi se přihodilo něco vzdáleně podobného tomu, co Brod provedl Kafkovi: byl obsazen do role, o kterou nestál a kterou mu předepsali druzí. Očekávalo se, že bude jako disident kritizovat totalitní režim, informovat o dění v rodné zemi, podávat podobné svědectví o Československu, jaké o Sovětském svazu sepsal Solženicyn.

Milan Kundera.
Milan Kundera. | Foto: © Gallimard

Kundera se ohrazoval: když byl Žert označen za obžalobu stalinismu, kontroval, že se jedná o milostný příběh. Vysvětloval, že tématem románu není jeho vlastní život v Československu. Marně dílo zbavoval výkladů historických, politických či životopisných a hlásal jeho autonomii. Toužil být romanopiscem bez přívlastků, ani českým, ani zapovězeným.

Pověst však nezastavil. Ještě Knihu smíchu a zapomnění z přelomu 70. a 80. let provázely především zmínky o tom, že Kundera je v rodné zemi zakázán. Například americký spisovatel John Updike se v recenzi podivoval: proč se Kundera raději než tím, o čem píše, nezabývá vztahem mezi přerozdělením bohatství v komunismu a omezováním svobod? Nejlepší důkaz, jak si do Kundery každý promítal, co chtěl.

Tuto sobotu stanice Český rozhlas Vltava odvysílala Kunderův takzvaný jeruzalémský projev z roku 1985. Důležitý je proto, že autor tehdy v Izraeli převzal Cenu Jeruzaléma, přednesl řeč a vzápětí ji označil za své poslední veřejné vystoupení. "V červnu 1985 jsem se rozhodl: už nikdy interview," vysvětloval později Kundera tyto počátky "mizení za dílem". Od té doby ke čtenáři promlouvá prostřednictvím autorských poznámek, nanejvýš krátkými dialogy, které režíruje a s tazateli sám sepisuje.


Do značné míry tím omezil, jaké otázky nad jeho díly zaznívají, byť ještě v 90. letech minulého století je v zahraničí provázely úvahy o politickém vývoji v Československu. Když pak Kundera začal psát francouzsky, dílo pro změnu zastřely spory, zda je víc autorem českým, nebo francouzským. Boj tedy pokračoval.

Foto: Profimedia.cz

Důležité je to proto, že ve stejné době u Kundery vrcholí jedna tendence: do románů zařazuje jejich vlastní interpretaci, "brání" je před cizími výklady tím, že výklad rovnou učiní součástí textu, a tím vymezí, jak je chápán.

V Kunderově literárním vývoji jde o gesto vrcholné autorské svobody, byť mnozí ho vnímali tak, že je autor příliš do sebe zahleděný. Myslet si o tom každý může, co chce. Kunderův argument zní: toto dílo je moje, nechovejte se v něm, jako byste byli doma, já s ním mohu nakládat, jak se mi zlíbí.

Do tohoto postoje patří i to, co je mu v rodné zemi vytýkáno nejčastěji: že romány, které od 90. let píše ve francouzštině, nepřekládá do češtiny, ani nesvěřuje jiným překladatelům.

"Vidět se přeložen cizí rukou do vlastního jazyka mi připadá jako zvrhlost," vysvětloval Kundera sporný bod, v němž jeho kritici spatřují naschvál. Autor argumentuje špatnou zkušeností s ranými překlady svých děl, při nichž docházelo k posunům významu a výpustkám. Proto začal své překlady hlídat, kontrolovat slovo po slovu.

Foto: Catherine Helie © Éditions Gallimard

Protože prvních 15 let francouzské emigrace dál psal česky, "moje knihy žily svůj život jakožto překlady". Čím víc po světě kolovalo překladů dle Kundery nepřesných, tím víc toužil je dostat pod kontrolu.

Roku 1985 nakonec svá díla začal revidovat a již tehdy dodatečně upravovat, vypouštět z nich dobové zmínky, které podle něj ztratily význam, zjednodušovat větnou stavbu. Sjednocoval původní české rukopisy, tištěná vydání z exilového torontského nakladatelství Sixty-Eight Publishers a francouzské překlady. Vznikly autorizované verze.


Zřejmě kvůli tomu Kundera nestihl nebo necítil chuť svá nová, už francouzsky psaná díla přeložit do češtiny. Omlouval to nedostatkem času, ubývajícími silami, které chtěl využít k dalšímu psaní. Na české čtenáře přesto nezapomněl: hned v prosinci 1989 začal s brněnským nakladatelstvím Atlantis vyjednávat postupné vydání alespoň svých česky psaných románů.

Pečlivě ho rozvrhl, prý aby nezahltil trh. "Pokud vše půjde po dobrém, nejpozději okolo roku 1998 budou všechny mé romány vydány v mé rodné zemi," avizoval. Nakonec to trvalo o 20 let déle: jako poslední se před půldruhým rokem objevila Kniha smíchu a zapomnění.

Paralelně s tím ovšem Kundera nejprve v brněnském časopisu Host a později knižně v Atlantisu publikoval své eseje o literatuře. Byla to zřejmě součást strategie, snaha dopředu českému čtenáři naznačit, jak má chápat Kunderovy romány, dát mu je už v kontextu autorových úvah: jinými slovy alespoň Čechům ukázat takového Kunderu, jakého sám považuje za nejlepšího, úplného, hotového.

Foto: Catherine Helie © Éditions Gallimard

Ve Francii, kde dle odhadů prodal miliony výtisků, se těší mimořádnému respektu: roku 2001 obdržel Velkou cenu Francouzské akademie, roku 2011 nakladatelství Gallimard vydalo jeho souborné dílo ve své nejprestižnější edici La Pléiade, což se za života přihodilo málo autorům, z těch nedávných Mariu Vargasi Llosovi nebo Philipu Rothovi. Kundera je tak oficiálně žijícím klasikem.

V Česku má postavení komplikovanější. Zdejší obecenstvo, lhostejné ke Kunderově nevoli vystupovat na veřejnosti, nelibě komentovalo, že autor osobně nepřevzal ani medaili Za zásluhy, kterou dostal roku 1995, ani dvanáct let nato Státní cenu za literaturu. Situaci dále ztížily pirátské překlady: v 90. letech knižně vyšel starší rozhovor, roku 2005 po síti koloval český překlad Totožnosti, oboje bez autorova souhlasu.

Rozpory ve vztahu Čechů ke Kunderovi sahají do 80. let minulého století, kdy v exilových listech vyšly odsuzující kritiky na román Nesnesitelná lehkost bytí. Obviňovaly autora, že se podbízí západním čtenářům a zlehčuje úděl disidentů. "Ani slovíčko o tom, že Kundera otevřel dveře moderní české literatuře na Západ, že prošlapal pěšinku jiným českým spisovatelům a že s jeho jménem se teď pojí taky jméno naše, jméno Československa," hájila ho spisovatelka a jeho torontská vydavatelka Zdena Salivarová.

Jiné antipatie vůči Kunderovi jdou hlouběji, k jeho sporu s Václavem Havlem o takzvaný český úděl, který představoval nejdůležitější debatu o roce 1968 a kde Kundera bránil reformní úsilí i reakci Čechoslováků na sovětskou okupaci.

Foto: Catherine Helie © Éditions Gallimard

Další jdou v kritice ještě dál, až do 50. let minulého století, kdy byl mladý Kundera, dvojnásobný člen KSČ a pozdější držitel Státní ceny Klementa Gottwalda, přesvědčeným stalinským básníkem.

K dílům z těch let se autor nehlásí, znovu je nevydává, vyřadil je z kánonu, do nějž jako první počítá až Žert z roku 1967. Kdo chce, může Kunderovi jeho rané komunistické nadšení vyčítat navždy. Autor se svou minulostí naložil, jak nejsilněji mohl: vše, co tehdy napsal, ze svého díla vymazal.

S komunismem se naplno rozešel už v Žertu a následující román Život je jinde představuje "takové zúčtování s komunismem a s básníky, kteří propadli komunismu, že to nemá srovnání nejen v české literatuře", prohlásil autorův přítel Milan Uhde o románu z roku 1973, ve kterém Kundera prostřednictvím obludné postavy básníka Jaromila odsoudil nejen iluze o komunismu, ale obecně služebnost umělců zaprodávajících se režimům.

A nejvíc proti komunismu Kundera zprostředkovaně učinil Nesnesitelnou lehkostí bytí, jejíž celosvětová popularita roku 1984 vrátila osud okupované země do středu západní pozornosti. Stejně tak byl vlivný Kunderův esej nazvaný Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy, který západním čtenářům vysvětloval, proč je Československo a celá střední Evropa součástí Západu. Tehdy to zdaleka nebyl běžný názor.

Přesto se Milan Kundera nikdy neoznačoval za disidenta, ba se té nálepce bránil, jakož všem nálepkám, které by mohly poznamenat vnímání jeho děl.

Milan Kundera
Milan Kundera | Foto: Profimedia.cz

Má-li se o nich říct to podstatné, nejčastěji zaznívají Kunderovy věty, že "román je meditací o lidské existenci prostřednictvím imaginárních postav", popřípadě že má "odhalit dosud neznámé možnosti lidské existence". To především dokazuje, že Kunderův projekt sebeinterpretace uspěl: tak intenzivně svá díla bránil před cizími výklady, až v jejich ohlasech nejčastěji čteme, co pravil autor.

Kundera je obhájcem evropského románu, za jehož vrchol ale nepovažuje 19. století. Navazuje na autory starší, Françoise Rabelaise, Miguela de Cervantese, Laurence Sterna, z novějších Roberta Musila či Hermanna Brocha. Přeje si, aby jeho romány byly vnímány jako dialog s těmito spisovateli, pokus rozvinout jejich dědictví.

Román pro Kunderu není jen jedním z žánrů, nýbrž žánrem vrcholným, s vlastními dějinami i specifiky. Projevuje se to důrazem na formu.

Podstatné nejsou líčení doby a místa, jednota děje či psychologie postav, nýbrž myšlenky. Zejména novější Kunderovy postavy či zápletky zastupují morální nebo existenciální problémy člověka, prakticky existují, aby ilustrovaly teoretický rozpor mezi smyslem a důsledky lidských činů.

Své motivy v různých románech Kundera variuje, což přispívá k dojmu, že dílo je uzavřeným celkem. Tělesnost, rychlost, nesmrtelnost, smích, stud, omyl, absurdita, totožnost, paměť, zapomnění, kýč, emigrace, to jsou jen některé motivy spjaté s konkrétními díly či postavami, avšak rezonující mnohým, co Kundera napsal.

Milan Kundera
Milan Kundera | Foto: Profimedia.cz

Značně se vyvinul jeho vypravěč. Ve vrcholných románech střídá časové roviny, zastavuje scény, poukazuje na nečekané významy, zasahuje do děje a sám ho interpretuje. Oslovuje čtenáře i postavy, ba v mnohých románech ty postavy před čtenářovýma očima přímo tvoří, z úvahy či gesta.

A výrazně se mění také Kunderův jazyk. Počínaje románem Pomalost z roku 1995 píše francouzsky, čím dál stručněji, bez metafor a ozdob. Soustřeďuje se na přesnost významu, bere ohled na to, že prózy budou překládány do cizích jazyků, čteny v cizích kontextech. Texty člení na čím dál kratší kapitoly, rekapituluje dění. Je průvodcem ve vlastním díle.

Z jeho pozdních románů nejsilněji zní téma člověka posedlého vlastním obrazem, světa, ve kterém moc ztratila ideologie, avšak tu nahradily mediální zkratky, reklamní hesla, to, co o sobě lidé šíří, jak chtějí být vnímáni.

Tečku za těmito úvahami i kvartetem svých francouzských románů Kundera učinil před pěti roky humornou Slavností bezvýznamnosti. S lehkostí v ní opakuje svá největší témata, tentokrát už spojená s úvahami o světě, v němž vše pozbylo významu - a také snahou vidět v tom cosi osvobozujícího.

Román končí žertovnou snovou pasáží, ve které Stalin s loveckou puškou ostřeluje sochy francouzských královen. Protagonisté usedají do kočáru a odjíždějí. "Malý kočár se rozjíždí, po široké cestě opouští Lucemburské zahrady a pomalu mizí v pařížských ulicích." Je to zřejmě poslední věta Milana Kundery.

Pozbylo-li vše smyslu, je-li vše lhostejné, pak je také dovoleno vše: i blahopřát Milanu Kunderovi k narozeninám. Ale je tu lepší cesta: mlčet, nic neslavit, negratulovat. Ukázat tak, že smysl mělo Kunderovo dílo - i autorova snaha za dílem zmizet.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Na východě Ukrajiny byl zastřelen voják, další tři utrpěli zranění

Jeden ukrajinský voják byl zabit a další tři utrpěli zranění při sobotním ostřelování pozic vládních vojsk v Donbasu na východě Ukrajiny "ozbrojenými uskupeními Ruské federace" z minometů a dalších zbraní, uvedl v neděli na své internetové stránce list Ukrajinska pravda s odvoláním na komuniké velení ukrajinské armády. Podle něj "ruská okupační vojska" v sobotu desetkrát porušila příměří, v neděli zatím jednou.

Separatisté v neděli naopak obvinili ukrajinskou armádu, že během uplynulých 24 hodin dvanáctkrát porušila dohodnuté příměří ostřelováním vsí ovládaných povstalci. O případných ztrátách se povstalecká agentura DAN nezmínila.

V pondělí se v Paříži mají poprvé setkat prezidenti Ruska a Ukrajiny Vladimir Putin a Volodymyr Zelenskyj, aby za účasti německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jednali o míru v Donbasu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy