Jedenačtyřicetiletý Němec, autor zajímavě experimentálních i oceněných próz Dějiny světla a Možnosti milostného románu, od března do června napsal pět povídek. V závěrečné poznámce vysvětluje, že "vznikaly téměř jako přímý přenos - sledoval jsem zprávy, abych zjistil, jak moje povídka skončí".
Nejde o publicistické či reportážní psaní, nýbrž beletrii. Skvěle zkomponovanou, dějově vydatnou, plnou zajímavě načrtnutých a životných protagonistů. Všechny autor líčí poté, co na Ukrajinu vtrhly ruské hordy, byť výsledek je pozoruhodně rozmanitý.
Vstupní text Sabotér navozuje příznačnou noirovou atmosféru i jedno ze základních témat - nemožnost najednou si v hlavě po desetiletích evropského klidu nastavit, jaký že má být normální přístup k válce, kterak o ní přemýšlet a jak se chovat.
Protagonista, úspěšný muž středního věku, se impulzivně vydává do napadené země. Jede luxusním autem, jehož tlačítka jsou dokonale vybavena na situace, jaké mohou řidiče potkat v běžném provozu. Nejsou ale vůbec funkční při cestování místem obleženým vojskem, bombardovaným a plným zoufale prchajících lidí.
Následující povídka Lepidlo sleduje partu ukrajinských postpubertálních výrostků, kteří trávili dny čicháním lepidla, drobnými krádežemi a zevlováním v opuštěných městských sklepích. I je válka vykolejí, když si sklep jako úkryt začnou nárokovat obyvatelé domu. Po mnoha peripetiích se hrdinové vydávají pomstít svým dávným trýznitelům z dětského domova. Také jim válka posouvá vnímání hranice, co lze v extrémní situaci považovat za přijatelné či normální.
Příběh nazvaný Zoe je jednoznačně nejnapínavější: německý pár míří na Ukrajinu pro dceru, kterou si nechal porodit z lůna ukrajinské rodičky. Manželka o to nestála, podle ní se má pokrok projevovat i tím, když břicho s dítětem naroste někomu jinému. V Kyjevě ale Němcům nabídnou hned několik novorozeňat, o nichž tvrdí, že jsou rozhodně jejich dcerou. A na genetické testy ve válce není čas ani podmínky. Protagonisty tak čeká jakási Sofiina volba, jen obrácenou cestou.
Další text se jmenuje Akvárium: v něm skrze sedmnáctiletého mladíka, rozvážejícího nekynuté chleby náklaďákem po obléhaném městě Mariupolu, sledujeme postupný kolaps sítě, která měla místním poskytovat prostor pro přežití.
V závěrečné povídce Labutě se přesouváme do Moskvy za dvojicí žen, partnerek, jež se odhodlávají k symbolickému protestu proti válce. Ten se má odehrát v ruském stylu, tedy baletním vystoupením na Rudém náměstí. Představuje vzpouru proti konvencím, ale zároveň i gesto, jež nemůže změnit skutečnost.
Což bude zároveň osud nové knihy Jana Němce. Byť vznikla jako experiment, pokus o surovou, bezprostřední reakci, nemůže vystoupit z literatury a stát se něčím víc. Liliputina jedna z povídek vstřebala, avšak ruského prezidenta Vladimira Putina nezažene ani všech pět dohromady.
Němcův experiment svědčí o tom, že bezprostřední psaní může mít různé osudy. Lze věřit, že povídka Zoe se bude s gustem a obdivem číst ještě za dvacet let, zatímco Lepidlo či Akvárium zůstanou jen dokladem, co vše se zkoušelo psát, když jsme se vyrovnávali s šokem.
Ty texty jsou výborné tam, kde okolnosti náhle vrhnou nepřipravenou postavu do nepřirozené situace, na kterou nemá reflexy ani vzorce chování. Když se ale spisovatel snaží o pohled zevnitř, očima imaginárních Ukrajinců či Rusů, už se uchyluje k literárním klišé: první erotický zážitek jde ruku v ruce se smrtí, oddanost režimu a slibná kariéra se bortí, jakmile dostanou prostor hormony a kouzlo nezávislosti.
Klíčové téma, tedy otázku, co je normálním chováním ve válečné situaci, nicméně Němec klade velice intenzivně. A to, jak všechny propojil motivem auta, je přímo literární majstrštyk.
Kniha
Jan Němec: Liliputin - Povídky z války
Nakladatelství Host 2022, 168 stran, 399 korun.
