Recenze: Ivo Pospíšil ví, že je příliš pozdě zemřít mladý

Karel Veselý Karel Veselý
25. 7. 2015 21:45
Zakladatel a basák kapely Garáž Ivo Pospíšil vydává své memoáry Příliš pozdě zemřít mladý, knihu, která je jako rock'n'roll. Svěží, nekomplikovaná a plná energie.
Příliš pozdě zemřít mladý
Příliš pozdě zemřít mladý | Foto: Bigg Boss

Recenze - Vždycky stál trochu ve stínu svých výraznějších či fotogeničtějších spoluhráčů, jako byli Mejla Hlavsa, Pavel Zajíček nebo Tony Ducháček, přesto byl baskytarista Ivo Pospíšil od začátku sedmdesátých let důležitou „šedou eminencí“ pražského undergroundu a alternativní hudby.

Zakládal slavné kapely DG 307 nebo Garáž byl manažerem Plastiků, pomohl nastartovat českou kariéru Ivana Krále anebo stál u zrodu legendárního porevolučního klubu Radost FX. Zažil toho opravdu hodně, tudíž nápad napsat vlastní biografii zachycující jeho optikou dění na české hudební scéně posledních třiceti pěti let nebyl vůbec špatný. Kniha Příliš pozdě zemřít mladý, s níž mu pomohl publicista Vladimír Jurásek, je nekomplikované, přímočaré a velmi osvěžující čtení. A svým stylem hodně připomíná dřevní rock'n'roll padesátých a šedesátých let, na který Ivo Pospíšil celý život přísahal.

Pospíšilovu příběhu dodala zajímavé kulisy doba. Mladík z vesničky Klukovice se do víru hudební scény v Praze dostal jako teenager na konci šedesátých let. Zlatá éra nonkonformní kultury byla u konce a právě začínala plíživá normalizace, v níž se mlčící většině vyplatilo nevystrkovat hlavu z davu. Pospíšil si ale jako teenager zamiloval rock'n'roll a jeho srdce ho táhlo od oficiální kultury do undergroundu. Přes Pavla Zajíčka se dostal k partě kolem Plastic People of the Universe v čele s Ivanem „Magorem“ Jirousem o osudu Ivo Pospíšila bylo rozhodnuto.

Ivo Pospíšil a Vladimír Jurásek - Příliš pozdě zemřít mladý (Bigg Boss, 2015)
Ivo Pospíšil a Vladimír Jurásek - Příliš pozdě zemřít mladý (Bigg Boss, 2015) | Foto: Bigg Boss

V roce 1973 amatérský hudebník a kutil neobvyklých nástrojů zakládá se Zajíčkem a Mejlou Hlavsou avantgardní skupinu DG 307 a také organizuje na vesnicích koncerty undergroundové hudby, kolem níž se formuje legendární český „androš“. Jeho vztah k legendám druhé kultury je ale komplikovaný.

Postavení insidera dovoluje Pospíšilovi nahlížet na komunitu rockového disentu bez piety - Plastiky popisuje jako kapelu s poněkud chaotickou organizací, kterou do vyhroceného postoje proti socialistickému režimu v podstatě dotlačily státní orgány, jež jim neudělily povolení normálně koncertovat. Zcela bez sentimentu je i další vyprávění o potyčkách s policií, StB nebo mládežnickými organizacemi v následujících dekádách. Místo heroických historek často vzpomínání na důležité momenty kulturního odboje provází líčení strachu nebo třeba pocitů trapnosti. Ty se objevují třeba v reminiscenci jednoho Knížákova happeningu či příliš uměleckých koncertů jazzrockových kapel.

Být u všeho

Bez patosu jsou v Příliš pozdě... vylíčeny i události 17. listopadu, které Pospíšil sledoval jako trochu tragikomické hemžení figurek, které dříve či později zatoužily po moci a penězích a zaprodaly své ideály. Osobitý je i pohled do zákulisí medializovaných porevolučních návštěv rockových hrdinů - Lou Reed byl rozmrzelý a působil trochu nafoukaně a Frank Zappa zjistil, že oddanost jeho bývalých kamarádů z časů disentu má hranice tam, kde začíná vliv americké konzervativní vlády.

Publicista a hudebník Chris Cutler, důležitá anglická spojka české alternativní kultury a anglické organizace Rock in Opposition, zase v knize vystupuje jako ten, kdo po společném koncertě svých Art Bears a Pospíšilových Classic Rock'n'Roll Band upozornil Jazzovou sekci, že dřevní rock'n'roll druhých jmenovaných není zrovna vhodnou hudbou na jazzové festivaly a zapříčinil konec jejich hraní pod křídly organizace.

Příliš pozdě zemřít mladý
Příliš pozdě zemřít mladý | Foto: Bigg Boss

Pospíšil byl tři dekády uprostřed dění na pražské scéně, tudíž se zde míhají zásadní postavy z dějin domácí kultury – kdo by ale čekal, že byl blízkým přítelem Ester Krumbachové, že ho ovlivnil spisovatel Jiří Mucha nebo že zasáhl do kariéry Mikkyho Volka. Aniž by se nějak vytahoval, Pospíšil zmiňuje i svůj vliv na průnik punku a nové vlny do Čech. Pro rodící se domácí taneční elektronickou scénu byl zcela zásadní klub Radost FX, kde díky Pospíšilovi dostali prostor pionýři DJingu Bidlo nebo Vilém.

A byl to prý také on, kdo firmě Polygram doporučil rappery z Chaozzu a zorganizoval český comeback Ivana Krále. Všechny tyto události ale líčí, jako by se staly jen jaksi mimochodem. Trochu hořký podtón nakonec mají jen vzpomínky na skupiny Garáž a Půlnoc, které byly v devadesátých letech jen krůček od mezinárodní slávy, ale shodně na poslední chvíli ucukly.

Po revoluci Pospíšil také prodával desky, sestavoval kompilace world music a nebo zhudebnil surrealistické texty z meziválečné Erotické revue. Tady už textu trochu chybí energie a nadšení, které je cítit třeba z líčení předrevolučních cest do Londýna nebo Paříže. Ale to je pochopitelné. V plné síle se ale Pospíšil vrací v poslední krátké kapitole, kde píše o svém současném působení jako DJe. Po zdravotních problémech z přelomu dekád je to pro něj nový start a způsob, jak předat radost z hudby dál.

Outsider, který miluje hudbu

Ať už organizoval androšské festivaly, řídil Garáž nebo byl hybatelem aktivit v porevolučním kulturním kvasu, stál Pospíšil vždycky na té druhé, neoficiální straně kultury. Stejnou pozici ale zastával i v rámci své vlastní subkultury. Z DG 307 a undergroundu ho vyloučili, když začal hrát s „pokleslou“ rock'n'rollovou kapelou Old Teenagers, a z Garáže zase, když se kapela stala příliš slavná a měla pocit, že ho už nepotřebuje.

„Pokud člověk chce žít v nějaké smečce musí se zařadit a nevyčnívat,“ píše Pospíšil. „Když totiž nějakým způsobem vyčnívám, těm, co smečkou hýbají, překážím a musím být vyhnán, což sice zprvu vypadá špatně, ale zároveň je to i to nejlepší, co mě může potkat, protože to vždycky přináší něco jiného, nového a většinou lepšího,“ rekapituluje svůj postoj.

Foto: Bigg Boss

Pospíšil byl jednoduše většinu života outsider, který ale nikdy netrpěl pocitem nějaké výjimečnosti či geniality. To je postoj, který bude jeho čtenářům určitě velmi blízký. Z jeho vyprávění rozhodně nečiší žádná nabubřelost rockových memoárů, má navíc osobitý smysl pro humor, který se nebojí namířit i na sebe samého. Z Příliš pozdě.... se skládá obraz obyčejného kluka, který miluje hudbu a nerad kvůli své životní lásce dělá kompromisy. Je to jenom rock'n'roll, ale to není málo.

Tento přesah je nejspíše důvod, proč po Pospíšilově (a Juráskově) vzpomínání sáhlo vydavatelství Bigg Boss rapera Vladimira 518, jež je spojováno hlavně s hiphopovou subkulturou. Samozřejmostí je skvělá grafická úprava a spousta fotografií, paměti rockera z úplně odlišné generace ale mají potenciál zaujmout každého, kdo má k hudbě stejně vřelý vztah jako on.

Dobově podmíněné historky jsou vlastně přenosné i do dnešní doby. Kdo má rád hudbu, řeší pořád tu stejnou zásadní otázku - jít si vlastní cestou, anebo se sklonit a zařadit do davu. Kulisy můžou být jiné, příběh o udržení si osobní integrity tváří v tvář konformitě a komerci je pořád stejný. A v Příliš pozdě zemřít mladý se čte doslova jedním dechem.

Hodnocení: 90 %

 

Právě se děje

Další zprávy