Recenze: Viewegh není Zpátky ve hře. Čtenářům to stačit bude

Jarmila Křenková
23. 6. 2015 18:20
Nová kniha Michala Viewegha nazvaná Zpátky ve hře je nepřesvědčivým pokusem o ohledání starých témat a mapováním možností, kam dál.
Michal Viewegh
Michal Viewegh | Foto: Hermína

Recenze – „Beznadějná, pomyslela si recenzentka. Ta povídka je beznadějná. To ovšem ještě netušila, co ji čeká na další stránce. Narazila zde totiž na příběh Vymrdanej pánbíčkář, s nímž se opravdu nepotkala…“

Po vzoru Vieweghových Nápadů laskavého čtenáře, v nichž se druhdy mladý sázavský autor utvrdil v sebeklamu, že když dokáže napsat pastiš klasických autorů, je vlastně stejně dobrý jako oni sami, lacinou parafrází jeho nejnovějšího textu konstatujme, že návrat do hry se zatím nekoná.

Michal Viewegh - Zpátky ve hře
Michal Viewegh - Zpátky ve hře | Foto: Druhé město

Sbírka povídek Zpátky ve hře je první beletristický text, jejž autor vydává poté, co mu koncem roku 2012 praskla aorta, v důsledku čehož utrpěl potíže s pamětí, tedy jedním z klíčových nástrojů spisovatelské profese. Je lidsky obdivuhodné, že Viewegh po všem, čím poslední dobou prošel, znovu pracuje. Zároveň ale nelze jeho knihu hodnotit z tohoto hlediska a omlouvat tím slabou úroveň většiny textů.

Vieweghův mýtus tvrdí, že jde o autora, který s vtipem a ironií sobě vlastní glosuje společenské pohyby polistopadového Česka, respektive problémy dobře zajištěných bílých mužů střední třídy. V autorově podání ostatně nikdo jiný než dobře zajištění muži středních tříd neexistují. Reprezentantem tohoto životního gesta je pak spisovatelovo alter ego Oskar, s nímž se setkáváme i ve většině povídek souboru Zpátky ve hře.

Vůbec přitom nesejde na tom, že v knize jsou Oskaři hned tři, jen pro ně nikdo nevymyslel odlišná jména. Jde především o jakýsi modelový subjekt, postavu symbolizující plnost i prázdnotu devadesátek, v nichž sveřepě setrvává navzdory tomu, že se píše rok 2015. Nezkoumá ovšem povrch věcí s hédonismem flanéra, který se okázale nudí a dovede si to užít. Zůstává maloměstským chlapcem, který žije iluzí luxusu omezeného na ježdění volvem, výlety na chalupu za Prahou, popíjení exkluzivních vín a nákupy předražené batiky z Desigualu.

Michal Viewegh
Michal Viewegh | Foto: ČTK

Stojí mu to i za život ve světě, kde všichni hrají svoje podivné hry, v jejichž rámci se k sobě chovají hnusně, nebo spolu aspoň nemluví. I přes materiální zabezpečení nejsou schopni ani ochotni ze svých rolí vystoupit, a v důsledku tak dostávají přesně to, co si zaslouží, aniž by vzbuzovali empatii či lítost.

Vzhledem k tomu, jak se Viewegh vztahuje ke svým literárním vzorům, by se zdálo, že Oskar chce být přinejmenším jakýmsi Dannym Smiřickým nové doby. Chybí mu ale vše, co podobný typ postavy potřebuje. Dobová reflexe se omezuje na statusové předměty nebo stav konta, schopnost ironického komentáře je namířena zásadně vůči druhým, a potenciální tragika je tak utopena v sebelítosti. Především ale Oskar nevstupuje do žádných vztahů; nejde samozřejmě o vztahy milostné, ale nikdo kromě něj samotného zde nemá motivaci, z níž by vyplývalo napětí či konflikt.

Přestože o Oskarovi víme teoreticky vše, prakticky zůstává jen zdrojem otázek. Co vlastně cítí k ženě a dětem? Má je vůbec rád? Proč se rozvádí, když mu status quo jeho manželství vlastně vyhovuje? To, co by bylo potenciálně nejzajímavější, se ale v povídkách neřeší. Není to ani bulvár, ani introspekce.

Největší intimita se tak nakonec vyjevuje ve stylu, protože ze všeho nejvíc tu jde o reflexi vlastního psaní a v tom jediném je soubor Vieweghových povídek nepříjemně odhalující. Lakonická konstatování, krátké věty a celková stručnost tu bohužel nevyznívají jako tvůrčí záměr, ale jsou spíš symptomem nezáviděníhodného stavu, v němž se spisovatel dlouhodobě nacházel. Pokud tedy ve Výchově dívek v Čechách dokázal Viewegh ironicky parodovat dikci slohových prací žáků základních škol, nyní jí často bohužel sám podléhá.

Dřív jsem jezdil každý rok na Maledivy, neuměl jsem odolat pokušení. Nemoc mi přinesla víc pokory, přiznává spisovatel Michal Viewegh, kterému před rokem a půl praskla aorta. | Video: DVTV

Zde měl ovšem zasáhnout editor. Většina textů je honem na první použitelnou pointu a nelze u nich mluvit o jakékoliv završenosti. Opakují se motivy, témata i situace, což není primárně problém, ale často blízko sebe stojí dvě téměř totožné povídky, přičemž jedna je dobrá (Desigual) a druhá nikoliv (Bez paměti). Vzhledem k velkorysému formálnímu zpracování se spoustou ilustrací, jež tvoří téměř šestinu knihy, by vypuštění slabého kusu nepředstavovalo výraznější problém, přičemž kvalita ostatních textů by nebyla tolik rozředěna.

Zpátky ve hře je tak zatím jen nepřesvědčivým pokusem o ohledání starých témat a mapováním možností, kam dál. Že se přitom dá do hry v těžké životní situaci vrátit se ctí, dokládá třeba případ Stephena Kinga. Ten po těžké autonehodě nakonec opět tvoří texty, z nichž není primárně cítit sebelítost a odevzdaná pasivita, ale jasný tvůrčí záměr, jenž nespoléhá jen na zavedené jméno.

 

Právě se děje

před 25 minutami

V Chorvatsku jsou i čtvrt století po válce desítky tisíc nevybuchlých min

V Chorvatsku jsou 24 let po skončení válečného konfliktu stále místa o celkové ploše 355 čtverečních kilometrů, kde hrozí miny. V těchto oblastech se nachází více než 30 tisíc min a také velké množství další nevybuchlé munice. Podle agentury HINA to řekl ministr životního prostředí Tomislav Ćorić.

Ministr tato čísla uvedl v souvislosti s podpisem dohody, která dokládá, jak značné finanční prostředky je potřeba vynaložit na likvidaci takového nebezpečného pozůstatku války. Na základě uvedeného dokumentu by měla být vynaložena v přepočtu téměř miliarda korun na projekt odminování a ochranu lesů jen v regionu Licko-senjské a Zadarské župy.

Projekt se týká odminování 1676 hektarů lesů a půdy v prostoru Přírodního parku Velebit a Národního parku Paklenica. Jeho realizace by měla být završena do června 2023.

Zdroj: ČTK
před 32 minutami

Chrascina má bronz z MS vrchařů, Havlíčková byla druhou juniorkou

Dvě medaile přinesl české výpravě dnešní program mistrovství světa v běhu do vrchu. Marek Chrascina získal na krátké trati bronz mezi muži, hned za ním skončil Jan Janů. Barbora Havlíčková se v Argentině stala juniorskou vicemistryní světa. V sobotu budou o úspěch bojovat závodníci a závodnice v horském maratonu.

Devatenáctiletá běžkyně na lyžích Havlíčková ve svém doplňkovém sportu na šampionátu v Argentině nestačila jen na Angelu Matteviovou z Itálie a přidala další cenný kov k evropskému juniorskému zlatu z červencového šampionátu v Zermattu.

Havlíčková běžela závod jen z lyžařské přípravy, přesto uspěla na zhruba sedm a půl kilometru dlouhé trati. "Musím říct, že jsem to absolutně nečekala. Když jsme přiletěli do Argentiny, vůbec jsem se tady nedokázala srovnat s časovým posunem, fakt se mi běhalo hrozně mizerně. Taťka mě pořád uklidňoval, že je lepší, když se mi běhá před závodem mizerně a pak při něm dobře, než naopak. A měl pravdu," pochvalovala si v tisové zprávě.

Juniorská trať byla těsně před závodem upravena. Zmizel z ní jeden nebezpečný přeběh přes řeku, přesto byla velmi náročná. "V den závodu celý den pršelo, hrozně se zvedla hladina vody, takže se běželo na bahně. Do kopce to klouzalo, ještě horší pak byl seběh. Místy to bylo hodně prudké, takže člověk neběžel, ale regulérně jel. Během závodu jsme s holkama musely přeběhnout řeku, z které se během deště stal veletok," popisovala Havlíčková.

S italskou rivalkou si prohodily pořadí z kontinentálního mistrovství, kde rovněž obsadily první a druhé místo. Ve Švýcarsku vyhrála s náskokem 51 sekund česká reprezentantka, tentokrát byla o 44 sekund rychlejší Matteviová. Na stříbrné pozici byla ale Havlíčková bezpečně.

Úspěch mladých českých závodnic podtrhla čtvrtým místem Alena Matějáková, kterou dělilo jen pět sekund od bronzové Francouzky Jade Rodriguezové. Další dvě Češky Anežka Ševčíková a Gabriela Veigertová skončily na začátku třetí desítky. Mezi juniory byl Benjamin Vrbovský patnáctý.

Zdroj: ČTK
Další zprávy