Recenze: Viewegh není Zpátky ve hře. Čtenářům to stačit bude

Jarmila Křenková
23. 6. 2015 18:20
Nová kniha Michala Viewegha nazvaná Zpátky ve hře je nepřesvědčivým pokusem o ohledání starých témat a mapováním možností, kam dál.
Michal Viewegh
Michal Viewegh | Foto: Hermína

Recenze – „Beznadějná, pomyslela si recenzentka. Ta povídka je beznadějná. To ovšem ještě netušila, co ji čeká na další stránce. Narazila zde totiž na příběh Vymrdanej pánbíčkář, s nímž se opravdu nepotkala…“

Po vzoru Vieweghových Nápadů laskavého čtenáře, v nichž se druhdy mladý sázavský autor utvrdil v sebeklamu, že když dokáže napsat pastiš klasických autorů, je vlastně stejně dobrý jako oni sami, lacinou parafrází jeho nejnovějšího textu konstatujme, že návrat do hry se zatím nekoná.

Michal Viewegh - Zpátky ve hře
Michal Viewegh - Zpátky ve hře | Foto: Druhé město

Sbírka povídek Zpátky ve hře je první beletristický text, jejž autor vydává poté, co mu koncem roku 2012 praskla aorta, v důsledku čehož utrpěl potíže s pamětí, tedy jedním z klíčových nástrojů spisovatelské profese. Je lidsky obdivuhodné, že Viewegh po všem, čím poslední dobou prošel, znovu pracuje. Zároveň ale nelze jeho knihu hodnotit z tohoto hlediska a omlouvat tím slabou úroveň většiny textů.

Vieweghův mýtus tvrdí, že jde o autora, který s vtipem a ironií sobě vlastní glosuje společenské pohyby polistopadového Česka, respektive problémy dobře zajištěných bílých mužů střední třídy. V autorově podání ostatně nikdo jiný než dobře zajištění muži středních tříd neexistují. Reprezentantem tohoto životního gesta je pak spisovatelovo alter ego Oskar, s nímž se setkáváme i ve většině povídek souboru Zpátky ve hře.

Vůbec přitom nesejde na tom, že v knize jsou Oskaři hned tři, jen pro ně nikdo nevymyslel odlišná jména. Jde především o jakýsi modelový subjekt, postavu symbolizující plnost i prázdnotu devadesátek, v nichž sveřepě setrvává navzdory tomu, že se píše rok 2015. Nezkoumá ovšem povrch věcí s hédonismem flanéra, který se okázale nudí a dovede si to užít. Zůstává maloměstským chlapcem, který žije iluzí luxusu omezeného na ježdění volvem, výlety na chalupu za Prahou, popíjení exkluzivních vín a nákupy předražené batiky z Desigualu.

Michal Viewegh
Michal Viewegh | Foto: ČTK

Stojí mu to i za život ve světě, kde všichni hrají svoje podivné hry, v jejichž rámci se k sobě chovají hnusně, nebo spolu aspoň nemluví. I přes materiální zabezpečení nejsou schopni ani ochotni ze svých rolí vystoupit, a v důsledku tak dostávají přesně to, co si zaslouží, aniž by vzbuzovali empatii či lítost.

Vzhledem k tomu, jak se Viewegh vztahuje ke svým literárním vzorům, by se zdálo, že Oskar chce být přinejmenším jakýmsi Dannym Smiřickým nové doby. Chybí mu ale vše, co podobný typ postavy potřebuje. Dobová reflexe se omezuje na statusové předměty nebo stav konta, schopnost ironického komentáře je namířena zásadně vůči druhým, a potenciální tragika je tak utopena v sebelítosti. Především ale Oskar nevstupuje do žádných vztahů; nejde samozřejmě o vztahy milostné, ale nikdo kromě něj samotného zde nemá motivaci, z níž by vyplývalo napětí či konflikt.

Přestože o Oskarovi víme teoreticky vše, prakticky zůstává jen zdrojem otázek. Co vlastně cítí k ženě a dětem? Má je vůbec rád? Proč se rozvádí, když mu status quo jeho manželství vlastně vyhovuje? To, co by bylo potenciálně nejzajímavější, se ale v povídkách neřeší. Není to ani bulvár, ani introspekce.

Největší intimita se tak nakonec vyjevuje ve stylu, protože ze všeho nejvíc tu jde o reflexi vlastního psaní a v tom jediném je soubor Vieweghových povídek nepříjemně odhalující. Lakonická konstatování, krátké věty a celková stručnost tu bohužel nevyznívají jako tvůrčí záměr, ale jsou spíš symptomem nezáviděníhodného stavu, v němž se spisovatel dlouhodobě nacházel. Pokud tedy ve Výchově dívek v Čechách dokázal Viewegh ironicky parodovat dikci slohových prací žáků základních škol, nyní jí často bohužel sám podléhá.

Dřív jsem jezdil každý rok na Maledivy, neuměl jsem odolat pokušení. Nemoc mi přinesla víc pokory, přiznává spisovatel Michal Viewegh, kterému před rokem a půl praskla aorta. | Video: DVTV

Zde měl ovšem zasáhnout editor. Většina textů je honem na první použitelnou pointu a nelze u nich mluvit o jakékoliv završenosti. Opakují se motivy, témata i situace, což není primárně problém, ale často blízko sebe stojí dvě téměř totožné povídky, přičemž jedna je dobrá (Desigual) a druhá nikoliv (Bez paměti). Vzhledem k velkorysému formálnímu zpracování se spoustou ilustrací, jež tvoří téměř šestinu knihy, by vypuštění slabého kusu nepředstavovalo výraznější problém, přičemž kvalita ostatních textů by nebyla tolik rozředěna.

Zpátky ve hře je tak zatím jen nepřesvědčivým pokusem o ohledání starých témat a mapováním možností, kam dál. Že se přitom dá do hry v těžké životní situaci vrátit se ctí, dokládá třeba případ Stephena Kinga. Ten po těžké autonehodě nakonec opět tvoří texty, z nichž není primárně cítit sebelítost a odevzdaná pasivita, ale jasný tvůrčí záměr, jenž nespoléhá jen na zavedené jméno.

 

Právě se děje

před 9 minutami

Do španělského autonomního města Ceuty, jež leží na africkém kontinentě, v pondělí nelegálně vstoupilo nejméně 2700 lidí a mezi nimi stovky nezletilců

Španělské úřady uvedly, že se jedná o druhý početnější příchod migrantů za poslední měsíc. Na konci dubna do Ceuty doplavalo z Maroka přes 150 lidí. Občas se migranti, hlavně ve větších skupinách, snaží překonat pevninskou přísně hlídanou hranici. Na její zhruba osmikilometrové délce stojí také deset metrů vysoký plot. Dnešní hojnější přeplavání hranice, které začalo od ranních hodin, podle policie usnadnil také nízký příliv. Kapacity pro přijetí migrantů ve městě jsou v současnosti přeplněné, uvedla stanice RTVE.

Zdroj: ČTK
Další zprávy