reklama
 
 

Recenze: Cunningham nechává své hrdiny selhat znovu a lépe

Aktualizováno 30. 7. 2015 22:18
Recenze Cunninghamova nového románu Sněhová královna, který mistrně zachycuje dramata současné střední třídy, ale více než románový formát by příběhu slušelo divadelní zpracování.

Recenze – Jedné noční noci se nad Barretem Meeksem zjevilo nebeské světlo. Ozářilo člověka zbitého opuštěnou láskou a nakvartýrovaného u bratra Tylera a jeho na rakovinu umírající snoubenky Beth. Do komorního dramatu bratrů stižených osudem a střípkem ledu poznání životní pravdy jako z pohádky zasáhne i divná přítelkyně obou bratrů Liz a hrstka postav do počtu…

Jejich příběh je rámován prezidentskými volbami rozhodujícími, zda svůj post obhájí mladý Bush aka „nejhorší prezident Ameriky“, a těmi, v nichž se střetl tradicionalismus a proklamovaná změna. Cunninghamův nejnovější román však velké dějiny neřeší – jsou jen stínem odrážejícím duševní rozpoložení a strach postav, nikoliv něčím, k čemu by se autor chtěl konkrétně vyjadřovat.

A to je jedině dobře, protože autor slavných Hodin je nejsilnější právě v mikrodramatech, která nepřesáhnou hranice jednoho bytu, maximálně nejtěsnějšího sousedství. V tomto ohledu patří Sněhová královna k tomu nejlepšímu, na co můžeme narazit nejen tento rok. Jen se není úplně snadné zbavit dojmu, že to není tak úplně román...

Pětiaktové drámo ve špičkovém provedení

Michael Cunningham je považovaný za hvězdu intelektuálního románu – velký obdivovatel Virginie Woolfové podrobně zkoumá krize bílého a nejen heterosexuálního muže středního věku a občas přihodí osobní krizí nebo systémem ubíjenou ženu. Jako autor váží každé slovo i dbá na to, aby jeho věty měly přesně zamýšlený rytmus a nezaváněly jakkoliv náhodným opakováním.

Jeho schopnost soustředit na malém prostoru – co se počtu stránek i geografického vymezení děje týče – ta největší dramata současné střední třídy si jistě zaslouží obdiv. V případě Sněhové královny by vše ještě lépe vyznělo spíše v divadelní hře. Ostatně román má i pět částí, jak se na správnou echt tragédii sluší a patří, a většina scén je ryze divadelních – včetně role monologů i dialogů. Popis prostředí je pak v podstatě dokonalým scénickým manuálem, který upozorňuje na to nejdůležitější: gauč, vanu a okenní rám.

Repliky všech zúčastněných, stejně jako koupací scény plné drobné mimiky a gest vyjadřujících rozdíly mezi oběma bratry, by nadto jistě byly tou správnou výzvou pro nejednoho špičkového herce a záhadné světlo pro osvětlovače. Nu a závěrečná scéna si vyloženě říká o pomalu klesající oponu...

To nemá být prosím pěkně ironie – na prknech, která znamenají svět, by Sněhová královna byla skutečně geniální a byla by radost ji zhlédnout. Románový formát však má svá negativa. Jakkoliv jsou totiž problémy, kterým postavy čelí, i náhledy do jejich myslí a chování perfektně vystižené, vše se nachází v jakémsi vzduchoprázdnu, které vzbuzuje pocit, že hrdinové mají prostě jen moc volného času...

Pohádka o řetězech, které vám nedovolí se zničit

Barret prochází jedním krátkodobým vztahem za druhým a místo vlastní kreativity řeší otázku, kdy, kde a kdo bude tím pravým. Jeho bratr Tyller se zase nikdy nedokázal stát geniálním hudebním skladatelem, přestože v něm všichni jeho známí (tedy bratr a nejbližší kamarádi) vidí všechen ten talent, který jen čeká na správný stimul. Oba jen neustále selhávají, znovu a znovu, ve své snaze být někým zvláštním.

Bodem zlomu pro ně je rakovina, kterou onemocní Tylerova přítelkyně. Zatímco pro Barreta se její nemoc stává impulsem k introspekci a uvažování o roli náhody i předurčení v lidském životě, pro Tylera se stává její opatrování náhradním cílem – ví, že v konečném důsledku opět selže, jako selhal coby skladatel, ale tentokrát je to selhání, které je každým očekáváno a nikdo jej nepovažuje za prohru.

Způsob, jakým Cunningham popisuje Tylerovu péči o Beth nebo jak dokáže postihnout porozumění – ale i konflikt – mezi oběma bratry, je opravdu mistrovský. Stejně jako využití obou výše zmíněných volebních klání k ilustraci změny, kterou si Tyler prošel – na začátku je skálopevně přesvědčen, že Amerika přece neudělá podruhé stejnou chybu, na konci je stejně skálopevně přesvědčen, že se Amerika řítí do pekla expresem, kterému přikládá pod kotel Sarah Palinová…

A zajímavá je i úvaha, že jedním z paradoxních omezení současné společnosti vyspělých států je nemožnost zničit sám sebe ve stylu hrdinů velkých románů devatenáctého století, které mohlo semlít tak prosté rozhodnutí, jako je koupě bot, na které neměli. Dnes se přece s bankou vždy domluvíte, nebo se vyhlásí osobní bankrot a jede se dál… tahle společnost má tolik záchranných brzd, že vám přeci reálně hrozí jen trocha nepohodlí a spousta nudy!

Vzhledem k tomu, že román končí rokem 2008, může být tento motiv vykládán i jako ironie. Na druhou stranu ale ještě ilustruje především to, že Barret ani Tyler prostě a jednoduše neřeší nic jiného než překvapení nad tím, že před nimi svět nepadl na kolena. Jejich ekonomické ani společenské zázemí (krom Liz se vlastně s nikým nestýkají) není nijak rozvinuto, oba žijí v dokonalé bublině.

Román pochopitelně není povinován rozvádět pozadí svých postav do všech detailů, ale faktem zůstává, že disciplinovanost, s níž Cunningham osekal vše krom psychologického portrétu svých dvou hrdinů, vede k tomu, že opakující se narážky na Andersenovu pohádkovou klasiku i pečlivost, s níž jsou aranžována setkávání jednotlivých aktérů, aby si vyříkali, co si vyříkat musí, působí pateticky a zavání filozofií nesmrtelného chrousta.

I když se nakonec v románu se smrtí setkáme, prostě jen oceníme Cunninghama za bravuru, s níž vykonstruoval svůj svět a dvě skutečně zajímavé postavy, aniž bychom do tohoto světa skutečně vstoupili, a jejich osud jen zhlédneme s estetickým potěšením, ale neprožijeme jej.

Michael Cunningham: Sněhová královna, př. Veronika Volhejnová, Odeon, Praha 2015.

autor: Boris Hokr | 29. 7. 2015 10:14

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama