reklama
 
 

RECENZE: Mrtvá šelma zaťala drápy do těla české detektivky

31. 5. 2015
Nová kniha Kláry Smolíkové a Jiřího W. Procházky Mrtvá šelma patří mezi detektivní události letošního roku.

Recenze – V táborském muzeu se pohřešuje starý profesor Kalandra, zdejší legenda a svéráz. V obavách o jeho zdraví se spojí kurátorka Berenika Weissová a expert na zabezpečování objektů Robert Štolba. Jenže profesorovi už není pomoci, kdosi jej brutálně zavraždil. Nesourodá dvojce, která by se nejradši nikdy nepotkala, ale odmítá nechat spravedlnost v rukou policie. Jednou se zakousli, tak to dotáhnou do konce. Pěkně dle tradice: Proti všem!

Na společnou knihu Jiřího W. Procházky a Kláry Smolíkové se čekalo dlouho a patří k těm titulům, u nichž čtenáři závidí fanouškům filmů bonusy vyšperkovaná DVD a Blu-raye. Sledovat totiž příběh zrodu této knihy, v jejímž průběhu se z kolegů stali manželé a v které z každé stránky dýchá pečlivý sběr informací i zapracování osobní zkušenosti, by bylo samo o sobě špičkovým thrillerem.

Ovšem důležitá je především samotná Mrtvá šelma. Jména autorů i jejich zkušenosti slibovaly, že se bude jednat o jednu z domácích detektivních událostí nejen tohoto roku. A v podstatě se tak i stalo.

Symbióza dvou autorských naturelů

Jiří W. Procházka patří k autorům, kteří pod vlivem Ondřeje Neffa objevovali v 80. letech pro domácí fantastiku akci a popkulturu. V devadesátých letech pak v řadě knih, v nichž vesele mixoval žánry, svůj styl založený na dravosti, absurdních nápadech a vizích, stejně jako na citacích a parafrázích slavných děl filmových, literárních i komiksových, vybrousil k dokonalosti a stal se jakýmsi kmotrem české akční fantastiky.

Na druhou stranu se jeho příběhy tímto stylem často až přehnaně opájely a z odstupu mohou ve spojitosti s autorovým extravagantním, hřmotným vystupováním působit jako exhibice, případně rezignace na možný další autorský vývoj. Vtip je pochopitelně v tom, že Procházka rezignoval jen na jedinou věc: Uspokojovat primárně jiného čtenáře než sebe sama. Především v románech ze série Agent JFK bylo znát, že se prostě baví a užívá si volnost, kterou má.

Takovýto přístup je ovšem možný jen ve fantastice psané pro specifické publikum, nikoliv v detektivce, kterou vydává coby jeden ze svých hlavních titulů mainstreamové nakladatelství formátu Plus. A právě zde přichází ke slovu Klára Smolíková, která s trochou gilgamešovské nadsázky krotí a civilizuje divocha Procházku. Její průprava pro Mrtvou šelmu spočívala především v práci pro Husitské muzeum v Táboře a psaní řady vzdělávacích knih a komiksů pro děti. Tedy v tvorbě, která má ukázněnost jako hlavní předpoklad.

Spojení obou přístupů je překvapivě funkční. Mrtvá šelma má výborné tempo, dialogy jiskří a monology perlí, Štolba i Weisová jsou neustále v kontrastu, ale zároveň čím dál víc přirozeně směřují k tomu, být dokonalým ztělesněním jing a jang. Z jedné strany přichází energie popkultury a delirických krimi ve stylu Kena Bruena, z druhé strany sofistikovaná práce s informacemi, stopami a narážkami na táborské reálie.

Ostatně právě na Táboru se spojení Procházka – Smolíková podepsalo nejvýrazněji. Husitské město na stránkách knihy ožívá – a nikoliv ve smyslu zalidnění pikareskními figurkami (a že i na ty dojde v množství větším než malém) a detaily (třeba o kočičích řízkách), ale ve smyslu doslovném. Tábor se skutečně stává třetí hlavní postavou příběhu v duchu moderní městské fantastiky, aniž by však jakkoliv ztrácel kontakt s realitou. Bude zajímavé sledovat, zda se podobně vyváženého přístupu dočkají i další města, do nichž by měla série Souřadnice zločinu zavítat – první na řadě bude Procházkova domácí Kutná Hora.

Skvělé, ale ne perfektní…

Mrtvé šelmě chybí k dokonalosti – minimálně té žánrové – vlastně jen málo. Drobná zaváhání se vždy daří přebít něčím skutečně skvělým. Duo Štolba – Weissová není například pouze zábavné, ono je především funkční. Je jasně vysvětleno, proč hrdinové nepřestávají ve svém pátrání, stejně jako to, co s nimi vyšetřování dělá. Dobře funguje i dynamika střídání perspektivy – zatímco ze začátku na sebe jako kdyby strhával pozornost bonvivánský Štolba, postupně se situace vyrovnává.

Vyloženě jako milý vtípek, který onu proměnu ještě podtrhne, je doplňkový vztah Weissové s její dcerou, v jehož rámci dojde po jisté události k přehození rolí a je to náhle matka Berenika, kdo se chová jako teenager oproti strachující se dceři. Právě takové drobnosti pomáhají překonat či si rychle zvyknout i na střídání časových rovin, kdy se v úvodu knihy několikrát bez varování vrátíme v ději o něco vzad.

Přesto je nakonec problém právě v dramaturgii. Zápletka sama o sobě je přitom skvělá – pasuje do místa děje, využívá svérázné prostředí muzea, ironicky pomrkává na překombinované thrillery, jako je např. Sběratel kostí, i senzacechtivé konspirační příběhy ve stylu Dana Browna, aby se vždy nakonec vrátila k těm nejzákladnějším motivacím: prachy, prachy a zase ještě jednou prachy.

Jejím problémem však je, že občas jako kdyby poskočila a něco se ztratilo. Nejedná se o zásadní věci, spíše drobnosti, které si čtenář má šanci domyslet i sám. Vzhledem k tomu, jak dobře funguje zbytek knihy, je to ale prostě škoda a doklad skutečnosti, že oba autoři se našli především v postavách. A v závěru by rozhodně neškodilo pár stran přidat. Nebo vyměnit epilog, který je možná až příliš okatou pozvánkou k druhému dílu.

Ale jak už bylo řečeno, každé zaváhání či replika s náznakem nucenosti je něčím vyváženo. Třeba perfektní prací s motty jednotlivých kapitol, kde najdeme i citát z Bechyňských pokutních register, který jako kdyby ona zaváhání shrnoval: „Kdo neokusil kyselejch věcí, není hoden sladkejch...“

Mrtvá šelma za trochu té trpkosti stojí a té sladkosti má dost a dost.

Jiří W. Procházka – Klára Smolíková, Mrtvá šelma. Souřadnice zločinu I, Plus, Praha 2015, s. 326.

autor: Boris Hokr | 31. 5. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama