reklama
 
 

Recenze: Nesbø nechává Harry Holea čelit vlastním přízrakům

22. 12. 2014
Ve Sněhulákovi se Jo Nesbø pokusil vyčistit sérii od linií, které se mu kupily od Červenky. Levhart byl jakýmsi pokusem o restart. A Přízrak je svého druhu přiznáním, že úplný restart není možný.

Recenze - Ve vězení čeká na svůj osud mladík obviněný z vraždy feťáka. Na letišti v Oslo nedlouho poté přistává letadlo. Jeho kapitán pašuje drogy, jeden cestující se vrací po letech dobrovolného exilu, aby znovu vytáhl na křížové tažení proti zločinu, a jeden letištní pracovník dostává pokyn k vraždě. Devátý přírůstek série o Harrym Holeovi je zde.

Jo Nesbø se po rozmáchlém, ve třech koutech světa a na sedmi stech stranách lovícím Levhartovi uskrovnil. Tedy v tom smyslu, že se soustředí na dění v Oslu a jiná místa jsou pouze zmíněna v rozhovorech či vzpomínkách postav. Co se ale týče vrstevnatosti příběhu, tak to jede Nesbø na plné obrátky.

Nesbův literární exorcismus

Například románovým Oslem příběh projede jako nůž cibulí a odhalí několik sociálních vrstev. Harry projde pouličním světem feťáků a jejich dealerů, zavzpomíná si na staré časy u policie, nakoukne do hřejivých obývacích pokojů střední třídy, postojí přede dveřmi smetánky a přespí ve světě zcela na okraji, ztrácejícím se ve stínech, kde se scházejí lidé, kteří ani neexistují, přízraky.
Které jsou dalším objektem vrstvení.

V prvé řadě je přízrakem, a to doslovným, mladík Gusto, onen na začátku zmíněný mrtvý feťák. Vzpomínky jeho ducha se prolínají s Harryho pátráním a dodávají čtenáři potřebné informace a kontext... a i když se zdá, že je to vzpomínání až příliš umělé – ve smyslu načasování sdělení tak, aby to zrovna sedělo i do Harryho linie –, v závěru se dočkáme jednoho velmi příjemného ironického překvapení.

Ovšem přízraků je v knize více. Můžeme za ně označit například mrknutí na věrného čtenáře série v podobě zmínky o jistém staviteli, kterého si jistě vybaví všichni, kterým se líbil Pentagram. V závažnější rovině se pak jedná o přízraky minulosti. Protože je z Gustovy smrti obviněn Oleg Faulke, syn Harryho dávné lásky Rachel, musí se náš hrdina postavit čelem lidem, které opustil. Jeho důvody sice nebyly nejhorší, ale opuštění je opuštění.

Způsob, jakým Nesbø zasekává háčky do Harryho srdce prostřednictvím fotografií, které dokumentují nejšťastnější chvíle jeho života, i setkáními s Olegem či Rachel, je možná největším důkazem jeho vypravěčského umění. Bez přehnaného patosu, ve službách detektivní linie (pozornost si zaslouží především anabáze jednoho prstenu) a přitom s věrností Harryho psychice. Doplnění ekipy románových přízraků o produkty stihomamu a paranoie jsou pak jen příslovečnou drobností, která korunuje dobře odvedenou práci.

Platí přitom, že sama o sobě by byla každá z výše zmíněných rovin jen zajímavým literárním cvičením. Zde jsou ovšem skutečně důsledně propojené a vzájemně se umocňují, aby nakonec Harry čelil jednomu jedinému protivníkovi – nečekanému, ale zcela logickému, který by klidně mohl prohlásit slavné biblické „Mé jméno je legie“. A jak je autorovým zvykem, exorcismus zavání sebezničením...

Quo vadis, Harry?

A je zde ještě jedna rovina, v níž se pracuje s motivem přízraku. Jedním takovým je i Harryho sláva – v románu několikrát čelí poznámkám, že je „tím slavným Harrym Holem“, a stejně tak čelí jeho věhlasu a jím vzbuzeným čtenářským očekáváním sám autor. Ve Sněhulákovi se pokusil vyčistit sérii od linií, které se mu kupily od Červenky. Levhart byl jakýmsi pokusem o restart. A Přízrak je svého druhu přiznáním, že úplný restart není možný.

Harry je Harry, řeka se nezmění a Nesbø píše, jak píše. Když se tak Harry vrací do Norska, vrací se i oblíbené motivy a zvraty. Jejich postupné uvádění na scénu je chvílemi až nepříjemné – jako kdyby Nesbø opravdu ztratil soudnost a prostě znovu sahal po všem, co mu kdysi fungovalo. Od geniální Beáty přes korupci uvnitř policejního sboru až po usvědčení pachatele zdánlivě zproštěného podezření.

Jenže o to víc Nesbø překvapí, kam tyto motivy dovede. Ano, geniální postavy jsou pořád geniální, korupce je tam, kde byla vždycky, a pachatel je usvědčen tak a tehdy, jak to (ne)čekáme. Jenže vždy s drobným úkrokem. Geniální postava vlastně nehraje žádnou roli, korupce trápí spíš korumpované než čestné a pachatel, odhalený na kost, si nakonec jedno tajemství uchová.

Platí tak to, co u Levharta – z Nesbøho se stává hodně potměšilý mistr černého humoru, který perfektně zná všechny své pappenheimské. V průběhu čtení se objeví několik scén, při nichž si člověk říká, že Nesbø zkouší, co mu projde. Třeba tehdy, když Harrymu zachrání život jeho alkoholismus... respektive prázdná flaška. Nebo když o něm coby ultimátním alfa samci mluví jedna povedená, věčně hárající mrcha. Vše podáno tak, že čtenář otáčí stránky a nadává současně. Pochopitelně.

O norském a jiném hospodářství

A do toho ty rozkošné šlehy do politiků a politiky. Náhledy do zákulisí obchodu s drogami, znesvětitelské využití dresů fotbalového Arsenalu i hořká poznámka, že Norsko konečně našlo skvělý vývozní artikl – stoprocentně syntetickou superdrogu, což by ti paranoidnější z nás mohli považovat za metaforu vývozu severské krimi.

Ale nakonec nás to vše vrací zpět k problematice přízraků, konkrétně těch majících podobu čtenářských očekávání. Nesbø se stal prostě institucí současného hóch detektivního thrilleru. A stal se jím především díky své zábavnosti a způsobu, jakým dokázal reagovat na aktuální společenské problémy (zde v severských detektivkách populární východní mafie) nebo si pohrát s jedním motivem a dokonale jej vytěžit (aktuálně krysa dělající to, co je nezbytné). Ale nikdy neměl být seriózním analytikem nemocné společnosti.

Přízrak nám to nádherně zábavným způsobem otlouká o hlavu, když Harry trousí poznámky o značkách bot jako James Bond blahé paměti o ročnících sklizně vinných hroznů. A upřímně? Kdyby se někdy objevily nějaké příběhy z Harryho hongkongského prostředí, to by bylo teprve guilty pleasure! Nejprve nás ale čeká příští rok desátá holeovka, která bude lákat především na to, jakým způsobem Nesbø rozlouskne oříšek z konce Přízraku.

Myslím, že navzdory depresivní zápletce to bude opět kniha plná humoru. A nemohu se dočkat.

Jo Nesbø: Přízrak. Překlad: Kateřina Krištůfková. Kniha Zlín, Zlín 2014, 518 stran.

22. 12. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama