Recenze: Hon na ovci je Murakamiho pátrání po dokonalém příběhu

Jarmila Křenková
21. 4. 2016 8:00
Román Hon na ovci z roku 1982 vychází v překladu do češtiny po vydání Murakamiho hlavních beletristických textů. ''Murakami zde rozvíjí svůj smysl pro koncepční a vrcholně strukturované vyprávění, jehož vrstvy a roviny do sebe v určitý okamžik bezchybně zapadnou,'' píše v recenzi Jarmila Křenková.
Haruki Murakami
Haruki Murakami | Foto: ČTK

Raná tvorba Haruki Murakamiho u nás dosud nebyla zmapována. Hon na ovci (japonsky 1982) vychází v příhodnou dobu – po vydání všech jeho zásadních beletristických textů. Jde v pravém smyslu o román iniciační; kromě toho, že je prvním, o kterém sám Murakami tvrdí, že v něm našel svůj hlas, slouží také jako zajímavá ukázka geneze unikátního autorského stylu, který nejlépe vystihuje výrok jedné z Murakamiho postav: „Čistě jen čaj, bez cukru, bez citrónu, bez mléka.“

Haruki Murakami - Hon na ovci
Haruki Murakami - Hon na ovci | Foto: Odeon

Murakami patří k menšině autorů, kteří se nevyčerpali po dvou, třech titulech, ale s přibývajícím množstvím textů se naopak zlepšují. Polemiky, zda je to autor západní, či východní, jsou jen neužitečná a zavádějící zkratka.

Murakami je samozřejmě ryze japonský – právě proto, že do své tvorby s oblibou včleňuje západní prvky. Čerpání a adaptace vlivů z vnějšku je esencí Japonska (naopak snahy o expanzi většinou končívaly tragicky) a spoluutváří paradoxy země, která je sice výpůjčkami, pro jejichž vyjádření si vyčlenila zvláštní abecedu, posedlá, zároveň v ní ale osvojení sady základních znaků může trvat třeba celé dekády – podobně, jako tomu je v případě jedné postavy, cizinky z Honu na ovci.

Pokud je něco pro Murakamiho tvorbu příznačné, pak je to jakási uzavřenost či komplexnost autorova univerza, v němž čas tvoří záhadné kontinuum, kde jedna událost nezvratně vede k další a strhává své hrdiny do nekontrolovatelného víru příčin a následků.

V tomto se Murakamiho DNA shoduje s jiným velkým vypravěčem, jímž je Orhan Pamuk. Murakami sice zatím nedosáhl toho extrému, že by se nebyl schopen odpoutat od „svého“ Tokia nebo Japonska podobně jako Pamuk od Istanbulu, ale ona uzavřenost, respektive jakási definitivní završenost a svébytnost jeho světů oplývajících vlastními pravidly je pro něj určující.

V Honu na ovci se koncentrují prvky, které jsou typické pro jeho tvůrčí gesto a autor je dále systematicky rozvíjel a inovoval. Jde o obecné motivy a témata, jimiž jsou například mladí hrdinové potýkající se s dospělostí, obtížné vyrovnávání se s minulostí, fantaskní prvky pronikající do běžné reality, ale i zcela konkrétní detaily, jako je metafora studně (v románu Kronika ptáčka na klíček se musí hrdina vydat až na dno hluboké studně, aby se dozvěděl cosi o sobě samém) nebo hudební motiv Na jih od hranic, který je zas určující pro postavy novely Na jih od hranic, na západ od slunce.

Nejde přitom o nahodilé nebo čistě intuitivní ohledávání nástrojů a spekulativní mapování možností, kam by se v psaní dalo zajít, ale Murakami už zde rozvíjí svůj smysl pro koncepční a vrcholně strukturované vyprávění, jehož vrstvy a roviny do sebe v určitý okamžik bezchybně zapadnou.

Zatímco ve svých novějších textech vycizeloval svůj styl k dokonalosti, Hon na ovci občas působí jako surový neopracovaný kámen. Typická je pro něj roztříštěnost různých dějových linií, které především v porovnání s autorovou pozdní tvorbou působí spíš jako hrubé náčrty, v nichž dochází k nekontrolovatelným erupcím nápadů a myšlenek.

Místy překotné tempo, v němž vyprávění plyne trhaně a nevyzpytatelně jako jazzová skladba, ovšem vyvažuje Murakamiho schopnost pracovat s atmosférou a poetickými obrazy zbavenými veškeré ornamentálnosti, díky čemuž je schopen vyjádřit i velmi komplikované nálady a děje co nejsrozumitelnějšími prostředky.

Pomocí lakonických konstatování či jednoduchých metafor dovede vystihnout mnohoznačnost a neuchopitelnost života; nemožnost dospět v existenciálních otázkách k čemukoliv přímočarému a definitivnímu – jedno, zda jde o velké dějiny nebo mezilidské vztahy.

Tato úsečnost až strohost má v sobě vždy cosi fatálního, ať už se hovoří o atmosféře šedesátých let, podzimním Tokiu dekády následující či hrdinově rodném městě s melancholickým mořským pobřežím bez moře, jež nelítostně vytlačila moderní zástavba. Pohlední lidé zde polehávají na sofa a kouří mentolky, ale hned v dalším plánu je spolu s cigaretovým dýmem pohlcuje i nepříjemná tíha jejich vlastních existencí.

Oč je Hon na ovci vypravěčsky fragmentárnější, tím jeho hrdinové působí subtilněji a zranitelněji. Nikdo tu navíc nemá své jméno (přítelkyně s krásnýma ušima), bytosti zůstávají záměrně nepojmenovány (hrdinův kocour) nebo si postavy jména svých blízkých už nedokážou vybavit.

Každý tu osaměle prožívá svoji fatální ztrátu, které čelí s vědomím, „že je ten život k uzoufání“, rezignovanou odevzdaností, že „už je to přece všechno pryč“, či s okázalou nudou, před níž „kapitulují dokonce samotní bohové“; jedinou možností, jak tento status quo zlomit, pak bývá zpravidla sebevražda.

Anonymní vypravěč, o němž víme jen to, že je mu něco kolem třicítky, nedávno se rozvedl a v Tokiu spoluvlastní malou reklamní agenturu, čelí hned několika ztrátám. Nejfatálnější je ale pro něj nakonec zmizení dávného přítele. Navíc se v jeho životě objeví podivná organizace, která jej přinutí k výpravě do nehostinného kraje ostrova Hokkaido, aby tam spolu se svou dívkou – modelkou s dokonalýma ušima – pátral po záhadné ovci.

Iniciační pouť, kterou musí bezejmenný hrdina podstoupit a na níž zůstává nakonec úplně sám, všemi opuštěn, sice vede formálně vně – do nevlídné a syrové krajiny Hokkaida, v jehož horách stojí tajemná usedlost jako z viktoriánských románů, skutečným cílem je však spirituální cesta k sobě samému. Ponor do vlastního já a postupné opouštění všech komfortních zón pak koresponduje s odtajňováním temné koloniální minulosti země a revidováním historické zkušenosti, protože podmínkou zodpovězení otázek, které hrdinu tíží, je zde právě poznání minulosti, jíž je součástí.

V závěrečné konfrontaci ve stylu duchařské seance pak vyniká autorův cit pro práci se žánrem, protože právě klasický duchařský příběh si žádá hrdinu, který je pevně spjat s duchem místa či doby.

Murakamiho hrdina je navíc spíš ustrašeným antihrdinou, který věčně vzpomíná na prosluněné Tokio, kde by popíjel svoji sklenku v oblíbeném baru; to je model značně vzdálený Murakamiho pozdějším chandlerovským postavám, které svůj osud přijímají se stoickým klidem a odžívají jej jako jediné dlouhé loučení spějící k tragickému finále (Konec světa & Hard-boiled Wonderland).

Hon na ovci je tak putováním na mnoho způsobů a ideální příležitostí systematičtěji zkoumat či znovuobjevovat Murakamiho tvorbu. Především jde ale o cestu k samé podstatě vyprávění a strhující pátrání po dokonalém příběhu, do nějž tvůrce poprvé zakomponoval motivy a témata, která později rozvinul ve svých velkých románech.

 

Právě se děje

před 37 minutami

Zeman jmenoval Václava Čapku předsedou Vrchního soudu v Olomouci

Prezident Miloš Zeman na Pražském hradě jmenoval Václava Čapku novým předsedou Vrchního soudu v Olomouci. Současný místopředseda olomouckého soudu od října nahradí ve funkci Roberta Grygu, kterému končí sedmileté funkční období. Prezident zároveň jmenoval 29 soudců, kteří budou působit na obecných soudech. Nejvíce nováčků zamíří do obvodu pražského městského soudu.

Další zprávy