Proč si dříve chudí kluci staví paláce, kde nikdo nebydlí? Vyšla kniha Turbo-venkov

Honosné, často poloprázdné vily vyrůstající mezi salašemi a mešitami nejsou jen okázalou architekturou, ale také symboly migrace, touhy po uznání a kompenzací dávných traumat. Haluzík Balkán představuje jako laboratoř globalizovaného světa – a zrcadlo, v němž se poznáváme i my sami.

Proměny balkánského venkova od pádu komunismu po dnešek. Tak by mohl znít název knihy, pokud by se tématu chopil nějaký méně odvážný badatel. Radan Haluzík ale zvolil název slibnější: Turbo-venkov: Plné krajiny a prázdné domy (nejen) na Balkáně. V publikaci, kterou nedávno vydala Academia, ukazuje, jak se i tamní vesnice vylidňují, a pokud se tam původní obyvatelé či jejich potomci vracejí, tak jen na krátká období v létě. Nebo vůbec. Ale současně si tam dotyční staví okázalé vily, které napodobují obydlí suburbií západních měst.

A právě tyto honosné „baráky“ se v jistém smyslu stávají skutečnými hrdiny Haluzíkovy knihy. Od nich odvíjí svoje pozoruhodné úvahy a zkoumá jejich psychologickou funkci. Podle něj mají opulentní stavby demonstrovat, že jejich majitelé už nejsou žádní chudí kluci z hor, co nad nimi dole ve městě ohrnovali nos. A jejich stavba vyjadřuje touhu po vysněném Západu a symbolických světech, které pro majitele představuje.

Západoevropský vzor versus lokální život 

Především ale autor poukazuje na paradoxní povahu vil, které někdy připomínají spíše hrady či paláce. Často se přitom jedná o ten samý typ rodinného domu: dvě podlaží, šikmá střecha, balkón. To, co se liší, jsou často „jen“ povrchy. Ovšem „povrch spíše pojmenovává – a tím i dotváří – to uvnitř, než zakrývá“. 

Domy sice byly postaveny a často i zařízeny podle západoevropských vzorů, ale to, jak je majitelé obývají (jsou-li tedy zrovna přítomni), je lokálně specifické. Takže mohou mít moderní kuchyň se standardní kuchyňskou linkou, ale vaří a často i sedí v ní postaru na zemi, případně se to vše odehrává v garáži, která slouží jako letní kuchyň i obývací pokoj v jednom. (K čemuž autor podotýká, že i u nás na Slovensku nebo na Valašsku v době modernizace socialistického venkova docházelo k podobným úkazům, například se zbrusu nová moderní koupelna příliš nepoužívala, nebo v rozporu se zamýšlenou funkcí, třeba jako výrobna sýra.) 

Haluzík se následně „rozbíhá“ do celého světa a ukazuje, že podobné vily najdeme i jinde. Buď lokálně specificky napodobují styl domů té či oné západní země, nebo se k nim vizuálně hlásí jinak: např. výstavní paláce Romů – Kalderašů v Rumunsku, kteří své úspory získávají prací v Evropské unii, „mají na stropech uvnitř obrovská svítidla ve tvaru eura“. 

Svět křiklavých protikladů a vykořenění 

Balkánský venkov tak autorovi slouží jako vzorek, na kterém inovativně zkoumá a barvitě líčí proměny současného antropogenního a stále více globalizovaného světa. Nese to s sebou křiklavé protiklady: „Vaše rodina chce high‑tech dům s vizuálními odkazy na tureckou minulost, antické kořeny makedonské státnosti i Las Vegas“. Stojí přitom v krajině, kde vedle sebe koexistují tradiční salaš se stádem ovcí, vozové depo kamionů vracejících se z půlky Evropy, mešita se železobetonovou kopulí a vily v západním stylu s vypuštěnými bazény. 

Postaveny mohly být proto, že si na ně jejich majitelé vydělali v bohatých západních zemích (čím větší dům, tím déle musí pracovat, a tím méně času mají na to, aby v něm fyzicky trávili). Anebo se alespoň na dálku napojili na zdroje kapitalistického bohatství.

Jsou podle něj asi i pokusem vyřešit rozpory současného světa. Haluzík ale pochybuje, jestli je v silách domu smířit „mobilitu moderní cesty za chlebem a moderního individualismu s odcizením a vykořeněním, která modernitu tak často doprovázejí“. 

Související

Jak obluzovat voličstvo a předstírat demokracii. Vyšla kniha o moderních diktátorech

Autor nedává žádné „zaručené“ a rychlé návody, jak problémy vyřešit (např. odstranit patriarchát či vrátit se k tradiční společnosti), ale přesvědčivě dokládá, že i to, co se děje v poslední balkánské vesnici, se nás týká. Tito cizinci odešli z oblastí, kde nemají slušnou práci, nebo tam zuří válka, a pracují u nás. Staví domy v Kosovu či na Ukrajině a zároveň jsou blízko: „Uklidili přes noc vaši kancelář, postavili výškovou budovu, v níž sedíte, namarkovali vám nákup, starají se o vaši babičku v domácí péči, zatímco ta jejich zůstala doma sama. Učí vás v Egyptě jezdit na velbloudovi.“ Nebo posílají e-maily s podvodnými nabídkami. Radan Haluzík balkánský venkov nevnímá jako vzdálený nebo nudný: je až fantasmagoricky pestrý, bujně proměnlivý a jeho dramata aktuální. Je zde – a my jsme svým způsobem tam.