reklama
 
 

Nové knihy: Když Kokolia mluví jako Hirst, Hejdánek vysvětlí

3. 11. 2014 7:29
Texty Ladislava Hejdánka shrnuje kniha O umění. O životě i práci umělce pak vypovídá titul Pořád něco, který přináší sedmnáct rozhovorů s patnácti umělci a dvěma teoretiky.

Nové knihy - Těžko uvěřitelné téměř padesátileté rozpětí mají texty - většinou časopisecké a novinové články - obsažené v knize Ladislava Hejdánka s výstižným názvem O umění.

První a nejstarší z nich, z roku 1964, Objev budoucnosti a umění, je dostupný též na internetu. Autor, ovlivněný snad všemi významnými filozofickými školami 20. století včetně marxismu, pronásledovaný marxisty, propagátor nepředmětnosti a filozofie, zkoumá v nich možnosti umění jako nástroje podstatné změny, metanoi. O umění neuvažuje z hlediska uměleckého kritika, ale filozofa. O existenci umění jako takového nepochybuje.

Svým přístupem se Hejdánek blíží Nelsonu Goodmanovi, je ovšem zvláštní - od umění si slibuje radikální a nevratnou pozitivní změnu, osobní i společenskou, přitom ale pracuje ve vyšlapaném kadlubu filozofických pojmů a etablované kultury; trochu jako Kristus, nepřichází, aby to, co je, popíral, ale aby z toho vybral to pravé.

Pochybnost o tom, co je forma, o níž se ve vzácné shodě zmiňují Vladimír Kokolia (v knize, která teprve v souvislosti s Hejdánkem vyjevuje svoji velikost, a proto o ní referujeme) a Damien Hirst (viz níže), nemá.

Knihu doplňují čtyři nápadité ilustrace jmenovaného Kokolii a spolu s dnes už klasickou obálkou Zdeňka Zieglera z ní dělají další zdařilý produkt nakladatelství Oikoymenh.
Ladislav Hejdánek, O umění, Oikoymenh, Praha 2014.

"Všeobecně platné nebudou definice i proto, že jsme si některé pojmy recyklovali podle potřeby. Jako například šíleně zatížené slovo forma, které se kdysi tak rádo užívalo a zplanělo v hloupé dualitě forma versus obsah a jehož 'správný' význam, obávám se, ani neznám," říká Vladimír Kokolia v knize rozhovorů s umělci nazvané Pořád něco, jak praví podtitul, publikovaných v letech 2007-2011 na stránkách časopisu Art+Antiques, a bezděky se tak přibližuje Damienu Hirstovi, který v rozhovoru s Nicholasem Serotou v červenci 2011 řekl: "Vždycky jsem vytáhl slovník, abych zkusil číst knihy o umění, ale nerozuměl jsem jim. Vzpomínám si, jak jsem nerozuměl 'formě'. Četl jsem o formě a hned jsem si pomyslel: 'O čem to mluví? Co je to forma?' Hledal jsem to ve slovníku, když jsem četl o Bauhausu, ale nerozuměl jsem tomu. A pak mi to začalo docházet..."

Je mnoho příležitostí setkání s neznámým, které nám zpochybní známé; mezi všemi těmito příležitostmi bývá ovšem právě umění to nejpřijatelnější. A tato přijatelnost bývá taky jedním z důvodů, proč se mu lidé věnují.

Knihu, z níž pochází Kokoliův citát, tvoří 17 rozhovorů se 17 lidmi, 15 umělci a 2 teoretiky umění, z nichž čtyři už nežijí (Demartini, Jirousová, Mančuška, Slavík). Nápadně vysoký je také počet umělců, kteří - ač pokládáni za české - pocházeli z nečeských nebo smíšených rodin, nebo kteří prožili v České republice jen část svého života - Jetelová, Kolář, Mančuška, Mrázková, Pivovarov, Slavík; rozhovor se slovenským umělcem Ondákem je ve slovenštině.

Umělci a umělečtí teoretikové hovoří o své práci a svém životě. Zmíněn je též provoz uměleckých institucí. Pro mě byl nejzajímavější - pominu-li citovaného filozofujícího Kokoliu - právě rozhovor s teoretikem umění a uměleckým manažerem Vítem Havránkem, který byl jako jediný pořízen speciálně pro tuto knihu. S Havránkem bych se na mnohém shodl!

Časopis Art+Antiques jsem nikdy neměl rád. Domníval jsem se totiž, že není ani o umění, ani o starožitnostech, ale o penězích. Poté, co jsem si přečetl tuhle knihu rozhovorů, si ho možná občas koupím.
Karolína Jirkalová (ed.): Pořád něco. Ambit Media, Praha 2013.

autor: Petr Fiala | 3. 11. 2014 7:29

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama