reklama
 
 

Velký knižní čtvrtek: Tancovačky, Gotham, harém i nový Nesbø

16. 10. 2014
Velký knižní čtvrtek namíchal skvělý koktejl. Stačí si vybrat z jedenácti titulů.

Velký knižní čtvrtek - Podzimní Velký knižní čtvrtek přichází a s ním další porce titulů, které by neměly ujít vaší pozornosti. Mix domácích i zahraničních autorů, ryzí zábavy i něčeho víc. Knihy sbírající ocenění i obdiv čtenářů... Pojďme se na ně spolu podívat blíž.

Lyndsay Fayeová: Bohové Gothamu

New York jen stěží zvládá příliv katolíků, které z Irska vyhnal hladomor, nepokoje jsou na denním pořádku a v místě zvaném Hrobky se utváří společenství odhodlaných mužů – první policejní sbor.

Lyndsay Fayeová je jedním z nejzajímavějších nových jmen na poli kriminálního thrilleru. A nejlépe se evidentně cítí tehdy, když má v zádech historické zázemí – debutovala ostatně poctou jistému detektivovi z Baker Street. Ovšem tentokrát se vydává do New Yorku. A už úvodní poznámka, kde vedle sebe klade informaci o založení městské policie a o plísni postihující brambory, dává tušit, že má autorka jednak nastudováno a jednak se nebojí ony nastudované věci dávat do zajímavých souvislostí.

Což je pro historickou detektivku vždy dobrá zpráva. Faeyová tak předvádí svůj příběh v kulisách, které jsou fascinující svou propracovaností, živočišností, chutěmi i vůněmi a barvami. Její New York prostě čtenáře pohltí. A příběh nijak nezaostává. Souhra obou složek pak dává vzpomenout nejen v anotaci zmíněné Gangy New Yorku od Martina Scorseseho, ale například i dickensovksý příběh Dana Simmonse Drood (jakkoliv se ten odehrával v Londýně).

Na pokračování Sedmero spiklenců se rozhodně těším.

Dore Gold: Boj o Jeruzalém: Radikální islám, Západ a budoucnost Svatého města

Na pozadí třítisícileté historie města a dějin tří monoteistických náboženství autor předkládá vazby muslimů, křesťanů a židů ke svatým místům v Jeruzalémě.

Kniha Dorea Golda, bývalého izraelského velvyslance u OSN a poradce dvou premiérů židovského státu, podrobně mapuje boj, který mezi sebou o Jeruzalém svádí Palestinci a Izraelci. Nevěnuje se však pouze diplomatickým jednáním (která, jak ukazuje už v úvodu knihy, perfektně zná a trefně komentuje), ale zachází i do historie a představuje Jeruzalém coby generátor politických, náboženských i národních mýtů.

Pojednání o dějinách města je vhodným doplněním evropských monografií o křížových výpravách a nabízí nejen výčet událostí, ale například i přehled současných křesťanských myšlenkových konceptů týkajících se Jeruzaléma... V kapitolách o vztahu muslimů ke Svatému městu se zase objeví rozbor islámského apokalyptického učení, jehož je podle Golda Jeruzalém nechtěným katalyzátorem.

Ta kniha je skutečně obohacující a hlavně komplexní čtení.

Samuel Shem: Duch místa

Chce-li si hrdina románu vysloužit atraktivní dědictví, musí splnit podivnou podmínku matčiny závěti: strávit v opovrhovaném maloměstě svého dětství rok a třináct dní.

Ta zápletka je prostě kouzelná. Doktor Orvile Rose za sebou má rozvod i rok u Lékařů bez hranic. A rozhodně by dobrovolně nevytáhl paty ze své zamilované Evropy. Takže střet s rodným maloměstem je prostě spektakulární. Plejáda postav i postaviček, kaskáda výborných scének lavírujících mezi absurditou, melancholií a naturalismem, postřehy lékařského profesionála i skvělého vypravěče.

Samuel Shem má za sebou několik knih (česky před lety vyšlo Dům Páně a Hora Hoře) a mistrně využívá svých zkušeností získaných za dlouhou lékařskou kariéru. Ovšem tentokrát se ve svém prvním románu po více jak deseti letech opravdu vytáhl. Duch místa je v dobrém slova smyslu velký dickensovský román, po jakých občas na podzim zatoužíme... a kterého se nám jen zřídkakdy dostává.
Tak si to teď vychutnejte o to víc.

Martin Sodomka: Jak si postavit motorku

Mnozí malí čtenáři dobře znají kamarády krysáka Arnyho a vrabčáka Zílu, kteří spolu již postavili auto a letadlo.

Edice technických pohádek mi byla až doposud utajena. Pravděpodobně proto, že nejsem technický typ. Ale při pohledu na Sodomkovu knihu mám pocit, že je za to zodpovědná do určité míry i absence podobných knih v mém dětství. Parta myší sestavuje motorku – a opravdu festovně. Od posledního (vlastně prvního) šroubku a matice.

Je to zábavné a je to doprovázené perfektními ilustracemi. Takže když se i takový technický antitalent jako já, co jen matně tuší, že koně pod kapotou nejsou skuteční, dostane na konec, k obsahu nabízejícímu obskurní hesla jako „karburátor“ či primární a sekundární převod“, má skoro pocit, že ví, která bije.
A i kdyby to byl jen pocit, nemění to nic na tom, že ty myšky jsou prostě sympaťáci. Není proto divu, že se jejich příběhy už prodávají i v zahraničí – od Dánska po Koreu.

Annick Cojean: Kořistí v Kaddáfího harému

Výjimečná kniha odkrývá pravděpodobně poslední tajemství libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, které pobouřilo celý svět.

Hned na úvod možná zarazí mírně patetický tón, ale to se během několika málo odstavců radikálně změní. Konkrétně ve chvíli, kdy autorka konstatuje, že libyjské ženy měli s diktátorem „nevyřízený účet“. Odhalování kontur tohoto „účtu“ a stopování jeho jednotlivých položek – často až děsivě konkrétních – je strhující čtení.

Annicka Cojean bravurně zvládá jak popis nelidských podmínek svých hrdinek, tak obžalobu nejen systému, který ony události nejen umožnil, ale také systému, který by na ně posléze nejraději zapomněl. Autorka za sebou měla v době psaní knihy již tři desetiletí praxe v psaní nejen pro respektovaný Le Monde – a v této knize je bezezbytku využila.

Umně střídá patos a chladnou reportáž; přesně ví, kdy si může dovolit odbočku; a jasně vidí, kam chce svou knihu a čtenáře dovést – což ostatně naznačuje už skvostně ironické motto knihy, jímž je projev Muammara Kaddáfího o respektu k ženám, který údajně v Libyi za své vlády nastolil...

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora: Lumpové a beránci

Je tu něco znepokojivého v dnešní společnosti. Krize stíhá krizi, svět velkých peněz se otřásá. A dva svérázní manželé s úžasem zjišťují, že pod povrchem je všechno jinak, než se na první pohled zdá…

Takže... Manželský pár odhalující pravdu za oponou našeho světa. Jen je otázka, o jakých manželích je vlastně řeč – o těch románových, nebo o těch autorských? A co na to čtenář? Bombastická obálka s ještě bombastičtějšími slogany ve stylu těch nejlepších DVD z trhů centrálního Balkánu dává jasně najevo, že tady máme co do činění s největším guilty pleasure roku.

Infinitivy na „ti“ potkávají bitcoiny a společně shlíží na přemnožená „leč“, „což“ a anglicismy druhé generace. Autorské medailonky, bravurně si osvojivší umění satiry, vypočítávají počet makléřských zkoušek svých subjektů a politickou korektností byly nakrmeny kačeny někdy kolem strany minus deset. Tedy prý.

Tahle kniha bude jednou kult. Sice jinak, než by autoři chtěli, ale bude. Přivítejte Nahotu na prodej jednadvacátého století.

Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce

Dva měsíce před listopadem 89 se mladá žena, studentka FAMU, rozhoduje k riskantnímu a osudovému kroku. Zůstává v Paříži...

Andrea Sedláčková patří dle anotace k jednomu z vůbec nejsilnějších ročníků scenáristiky pražské FAMU. Rozhodně se jedná o výraznou osobnost – a to nejen po stránce profesní. Ve své knize vychází z vlastních deníků, dopisů i vzpomínek. Výsledek je zajímavým příspěvkem k naší moderní historii, který si ovšem vyloženě říká o nějakou dramatizaci.

Na papíře sice disponuje strohou autentičností událostí a lidí (vhodně podtrhnutou i fotografickými přílohami, na nichž se objeví i Vladimíra Čerepková, o níž nyní vychází také kniha), ale řeč je až příliš vázaná, strojená. To není důvod knihu zavrhnout – jen poznámka, že na plátně by spousta věcí vyzněla lépe.
Podobných autobiografických projektů lidí, kteří skutečně něco zažili (a prožili), však každopádně nikdy není dost.

Jo Nesbø: Přízrak

Harry Hole se po třech letech strávených v Hongkongu vrací domů do Norska, nejde ovšem o žádnou zdvořilostní návštěvu...

Předchozí holeovka Levhart byla jednou z nejzábavnějších. Aktuální Přízrak, již devátý díl série, je zase jedním z nejtemnějších. Harry se musí vypořádat s faktem, že hlavním podezřelým v případě vraždy spojené s obchodem s novou drogou, je Oleg – syn jeho lásky Rachel...

Harry Hole nikdy nepatřil k postavám, jimž byste uvěřili šťastný rodinný život, ovšem tentokrát mu to dal jeho duchovní otec vypít až do dna. Krutá realita se prolíná s melancholickými vzpomínkami a nad vším se vznáší typicky nesboovský pocit metafyzického zla kráčejícího mezi lidmi, kteří jej nevidí.

K čemuž občas autor přihodí nějakou drobnost jako například hru s heslem: Všichni děláme, co musíme - od zločinců přes hrdiny až po nebohé potkany snažící se sehnat potravu. Takže nakonec je vlastně i tenhle Hole zábava – ovšem s výrazně, i na poměry série, hořkou příchutí.

George R. R. Martin: Rytíř Sedmi království

Dlouho před událostmi, které znáte ze Hry o trůny, sedí Targaryenové pevně na Železném trůně. To ovšem neznamená, že v Západozemí panuje klid...

Soubor tří delších povídek ze světa populární série Píseň ledu a ohně je o tomto čtvrtku mým osobním favoritem. A nejde zdaleka jen o to, že se jedná o můj oblíbený žánr. Především jde o to, že jakkoliv je George R. R. Martin oslavován za své romány, nejlepší je právě v povídkách. Upřímně: třeba poslední díl ságy se mu vyloženě místy rozpadá pod rukama. V těchto povídkách je ale vše na svém místě a i na Martinovy poměry se jedná o nadprůměr. Což je vzhledem ke všem těm geniálním povídkám, které během své kariéry napsal, co říct.

Vše se točí kolem potulného rytíře Dunka a jeho panoše Egga, který však je něčím víc, než by se zdálo. Společně odhalují odvrácenou stranu rytířství a Martin si dal tu práci, že v každém z jejich příběhů pracuje s trochu jinými motivy rytířských románů. Přidejte šikovně rozmístěné narážky na hlavní sérii, nápadité hry s heraldikou a barvami, na jejichž pozadí o to více vynikne, jak se morální svět rytířů stává čím dál šedivějším, a máte před sebou dost možná nejlepší letošní fantasy.

Zábavné, napínavé, přes minimální rozsah (v porovnání se ságou) neuvěřitelně komplexní. Rytíř Sedmi království je opravdu skvělá kniha. A když budeme mít štěstí, sepíše Martin podobných příběhů ještě několik, aby pokryl celou životní pouť svých hrdinů...

Josef Formánek: Úsměvy smutných mužů

Když spadnete na dno, nezbývá než se odrazit směrem vzhůru. Místy úsměvné, místy drsné zápisky z protialkoholní léčebny.

„Josef F. se dozvěděl, že Milan P. je velitelem 9. hvězdné flotily.“ Alkohol je démon a metla lidstva. Bez diskuse. Ale Josef Formánek dokáže o tomto démonovi psát lehce a zábavně – což neznamená, že by vám nepřecházel mráz po zádech nebo že by proces psaní byl nějakou procházkou růžovou zahradou. Ne, znamená to jen tolik, že tahle terapie se povedla a funguje.

Deprese se střídá s absurditou, úlety s klinicky přesným sledováním jevů a stavů. To vše doprovázeno trefnými ilustracemi Dalibora Nesnídala. Bavíte se, aniž byste byť jen na okamžik zapomněli, kde že to vlastně postavy knihy jsou – v doslovném i přeneseném slova smyslu. Josef Formánek zabodoval.

Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 19952014, je jihočeský venkov.

Jihočeský venkov já rád. Takže nová sbírka Hájíčkových povídek si mě našla. Perfektně vykreslené prostředí, uměřený styl a vyjadřování. Působivé jako nejlepší Šlejharovy kousky – jen ne tak apokalyptické, spíše civilní.

Hájíček získal za své romány již dvakrát cenu Magnesia Litera, překlady jeho knihy vyšly v řadě evropských zemí a nejnovější povídky jen dokazují, že se nejedná o žádnou náhodu. Svět jeho próz je díky nim zase o něco hlubší a vynoření se z něj zase o něco těžší.

Kate Atkinsonová: Život za životem

Angličanka Ursula Toddová zemře těsně po narození jedné únorové noci roku 1910. V následující kapitole se téže únorové noci narodí znovu, přičemž tentokrát přežije, aby podstoupila celou řadu tragických, mnohdy heroických konců.

Život za životem získal řadu ocenění i enormní komerční úspěch. Kate Atkinsonová, od které jsme mohli v českém překladu číst již svérázné detektivky V zákulisí muzea či Neuzavřené případy, se zde zdárně popasovala hned se dvěma velkými tématy: předurčeností a děsivými dějinami dvacátého století, které jako kdyby veškerý vyšší smysl a směřování popíraly.

Princip jakéhosi „restartu“, opakovaného procházení téže, přitom pokaždé trochu jiné cesty, se v poslední době objevil jak v literatuře, tak ve filmu – připomeňme jeden z nejchytřejších blockbusterů posledních let Na hraně zítřka. Atkinsonová k němu však nepřidává žádné žánrové pomocníčky. Spoléhá se pouze na svou schopnost vzbudit ve čtenáři empatii s postavou, která neustále tuší (prožité) hrůzy a konce a snaží se jich vyvarovat a ochránit svou rodinu.

Výsledek je působivý a román trochu připomíná knihu Hillary Mantelové Za temnotou, která se také od zdánlivě žánrové zápletky komunikace s duchy odrazila k fascinující černohumorné psychologické studii. Bez okázalosti, bez přehánění, bez patosu, přesto až na dřeň – Atkinsonová prostě umí.

autor: Boris Hokr | 16. 10. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama