Samozřejmě tak jako před třemi lety zesnulý Gott rok co rok vyhlížel vítězství v anketě o nejpopulárnějšího pěvce, nepřekvapí ocenění titulu nazvaného Gott: Československý příběh. Na nejznámějších českých literárních cenách ostatně v posledních pěti letech vyhrála beletrie jedinkrát.

Klusák uspěl v hlavním hlasování, kde vítěze vybírají necelé dvě stovky knihkupců, redaktorů či spisovatelů, a ještě v kategorii Litera za publicistiku. Tu od letoška sponzoruje online deník Aktuálně.cz, nemá však vliv na složení ani rozhodování poroty.

Pavel Klusák, autor vítězné knihy Gott: Československý příběh. | Foto: Jakub Plíhal

Nejlepší prózu dle hodnotitelů napsal Stanislav Biler, jehož Destrukce zachycuje prozření třicátníka odjíždějícího z města na venkov. Cenu za poezii si odnáší čtyřiadevadesátiletý překladatel Vladimír Mikeš, který se stal nejstarším laureátem v historii ocenění založeného roku 2002. Vítězové byli oznámeni na Nové scéně Národního divadla.

Pohled na výsledky Litery by se nicméně dal obrátit. Donedávna se naopak zdálo nemyslitelné, aby na respektovanou cenu dosáhla publikace o Karlu Gottovi, jenž pro hudební kritiky dlouho nebyl téma. Ujal se ho nepravděpodobně Pavel Klusák, dvaapadesátiletý novinář známý z Lidových novin nebo časopisu Týden, spjatý spíš s nezávislou muzikou, alternativou či outsidery. Rozhodně žádný pravidelný vykladač středního proudu.

Klusák našel slepé místo: zatímco dějiny českého bigbítu nebo undergroundových kapel jako The Plastic People of the Universe jsou dávno odborně zmapované, Gottův osud častěji vykládali zpěvákovi obdivovatelé, případně on sám. Zároveň si Klusák na rozdíl od mladších kolegů pamatoval alespoň z 80. let minulého století, nakolik byl Gott nepominutelný. A při psaní zvolil osobitý úhel pohledu: místo tradiční biografie vytvořil spíš vybrané kapitoly z Gottova života, pomyslnou oponenturu převažující image. Kterou, jak dokládá mnoha příklady, zpěvák či jeho okolí občas vylepšovali.

"Všechny jeho verze, které se rozběhly do světa, byly odvozené z jeho vlastního vyprávění," tvrdí Klusák v úvodu a vymezuje se vůči filmovým dokumentům, včetně loňského Karla od režisérky Olgy Malířové Špátové, stejně jako knihám v čele s posmrtně vydanou autobiografií Má cesta za štěstím.

Související

Recenze: Chybí víc o hudbě. Klusák se pokusil přebrat hrách a popel Gottova příběhu

Kritik tedy psal s cílem doplnit, co z Gottova vyprávění vypadlo. Hlavně chtěl ale jednomu osudu dodat širší společenské souvislosti, zachytit na jeho příkladu proměnu tehdejší pop-music i kompromisy s mocí, které nesporný pěvecký talent dělal, aby mohl dál vystupovat.

I díky provázanosti s komunistickým režimem se Karel Gott stal osobností, jaká ve zdejší kultuře neměla srovnání, ba možná upřednostňováním kariéry nad hodnotami mimoděk udával společenský postoj k normalizaci, argumentuje mezi řádky Klusák. Později naopak na pěvcově příkladu ukazuje, jak i porevoluční demokracie využívala osobností z nesvobodné éry, přičemž "aby to šlo snáz, zamlčela občas její stíny", píše. Proto podtitul: československý příběh.

Takové pojetí může překvapit, ale zapadá do současného angloamerického způsobu psaní, které na hudbě ukazuje širší společenské jevy nebo posuny. Samozřejmě: když se to přežene, kontext může zastřít podstatu věci. Právě na tom, zda se to přihodilo Klusákovi, se štěpí ohlasy.

Jistě by bylo možné sepsat celistvější biografii než knihu, ve které chybí Gottovo dětství, stáří a soukromý život. Šlo by detailněji vysvětlit jeho podnikání, činnost v 70. letech nebo porevoluční éru. Či věnovat více prostoru písním, což Klusák spíš než v knize vydané nakladatelstvím Host činí v komplementárním podcastu Gotťák, vyrobeným společností Audionaut.

Gott je téma rozdělující společnost, pročež lze pochopit výskyt námitek typu "na Gotta se nesahá". V pražské Havlově knihovně autor před několika týdny citoval nadávky, které dostával od čtenářů. "Po vydání rozhovoru na Slovensku se mi rozšířil slovník o určité slovenské kletby," zmínil například a vyhrocené reakce přičetl lidem, kteří "jsou neklidní z toho, že by asi měli revidovat svůj pohled na minulost".

Karel Gott na nábřeží Rýna v německé Mohuči, 70. léta. | Foto: ČTK/DPA

Vedle těch, kdo Gottovy písně milovali a jeho postoj k režimu neřešili, byl jiným prostě sympatický jako vlídný člověk, pracovitý profesionál, jenž nevyhledával střety, leckomu tiše pomohl a druhým neubližoval. Tahle pěvcova tvář z knihy asi nevyvstává ve vší plasticitě a společenský kontext převažuje nad tím, co si s Gottem spojí většina národa. Odsud také pramení odmítavé reakce, včetně asi nejkritičtější recenze od historika Petra Zídka.

Na druhou stranu: o křivdě vůči zpěvákovi rovněž nemůže být řeč. Klusák zachovává odstup a nikde neuráží. Gottovi přiznává všechny úspěchy, od vydání prvního zdejšího popového LP přes první velký sólový koncert až po první televizní recitál. Nehodnotí, zda Gott obstál v dějinných zkouškách, jimž byl vystaven. Spíš konstatuje fakta a jedním dechem vždy jmenuje ty, kdo umělce nutili k podpoře režimu, třeba šéfa agentury Pragokoncert Františka Hrabala.

Související

"Nesmí to být nuda." Dokument ukazuje Gotta jako zpěváka i milujícího otce a manžela

Infografika

Až na citlivou pasáž citující Gottova psychiatra a pikantní delikt z mládí, o němž ale širší veřejnost netušila, se autor nezabývá ani pěvcovým milostným životem či soukromím. Naopak vychvaluje jeho talent a drajv z prvních let, nahrávky z období Kdyby tisíc klarinetů, kdy Karel Gott skutečně formoval zdejší pop-music a přinášel do Československa svěží zvuk.

Že počínaje 70. lety to pro Klusáka hudebně přestává být zajímavé a podrobněji líčí pěvcovy filmové role, je jeho právo. Komu v těchto pasážích chybí více rozborů, snad alespoň ocení styl: erudovaný, svižný, čtivý, jednoznačně převyšující standard českého psaní o kultuře.

Mladším čtenářům Klusák objasňuje dobové pojmy jako závodní kapela nebo fonokarta. Identifikuje zpěv na playback i hlasové polohy. Dodává souvislosti o fungování hudebního průmyslu, významu kavárenských koncertů, důvodech posouvání českých písňových textů oproti zámořským originálům.

Kde by mohlo nastat nepochopení, pomůže si paralelou se současnými pojmy jako reality show nebo sociální bublina. Kde by hrozila přemíra informací, užívá beletristické postupy. Dělá krátké kapitoly, text rytmizuje a ještě jej prokládá pasážemi o kritikovi Dušanu Havlíčkovi nebo Gottově německém objeviteli Oskaru Drechslerovi. Nemluvě o přetištěných výňatcích z časopisů od Mladého světa po Melodii.

Právě v tomhle, kontextu, je Klusák nejsilnější. Když popisuje pěveckou scénu v dobách Gottových začátků. Nebo vystihuje širší proměnu epochy, v níž interpret začal být důležitější než píseň a hlas veřejnosti podstatnější než stanoviska porot.

Karel Gott v kanadském Montréalu, květen 1967. | Foto: ČTK

Klusák pojmenovává, jaký význam pro Gotta měli ruský tenorista a pedagog Konstantin Karenin nebo předčasně zesnulý textař Jiří Štaidl. V čem vycházel z jazzu, proč byla v jeho začátcích podstatná malá divadla a později takzvané autorské stáje. Pokračuje přes vznik divadla Apollo a Gottův první sólový koncert ve velkém sále pražské Lucerny po začátek normalizace, přitakání režimu a z toho pramenící přístup do televize. A dále jde přes antichartu nebo Včelku Máju k vystoupení s Karlem Krylem v průběhu sametové revoluce. Až po alespoň letmo načrtnutý comeback v 90. letech.

Samozřejmě se nemohlo vejít vše a Klusák vyhledává spíš situace, z nichž může něco vyvodit, učinit obecnější poznatek. Kupříkladu když zdůrazní, že o Zlatém slavíkovi se začalo hlasovat v době, kdy neexistovaly svobodné volby. A že "data" z ankety obratem zužitkoval nahrávací průmysl.

V knize mírně převažuje korekce rozporů, Gottových "příhod beze svědků" či přibarvených tvrzení. "Je to typická informace, kterou od sebe média po léta opisují a nikdo nezná zdroj," posteskne si v jednu chvíli Klusák. Byť zase hned vyváženě dodá, že sebestylizace k pop-music vždy patřila a že se vyvíjel také způsob novinářské práce. Ani autor knihy by bez digitalizace a internetových archivů možná neučinil některé nálezy.

Obal knihy Gott: Československý příběh. | Foto: Host

Těch není málo. Upřesňuje okolnosti, za nichž byl Gott přijat do divadla Semafor. Přetiskuje původní texty z pásma Ondráš podotýká. Popisuje, jak vznikaly koncertní záběry pro film Sedm písní a pochybnost. Ozřejmuje, že zpěvákovo půlroční účinkování v Las Vegas roku 1967 bylo ve skutečnosti spíše nedůstojné než triumfální.

Cenný je alespoň zběžný popis pěvcovy paralelní kariéry v Německu. A ze všeho nejvíc utkví kapitola o Gottově několikaměsíční "cvičné emigraci" do Německa roku 1971, kdy proti němu bylo doma v jednu chvíli dokonce zahájeno trestní stíhání a režim mu začal zabavovat majetek. Klusák to thrillerově vypráví až po překvapivý závěr: spor urovnal Gottův otec, po roce 1948 vlivný funkcionář a svého času náměstek ministra těžkého průmyslu.

Že jedné epizodě kniha věnuje neúměrně prostoru? Nikoliv, Klusák správně identifikoval to podstatné pro svou interpretaci příběhu: pěvcův nejvážnější střet s režimem zavdal jeho následnému mimořádnému postavení za normalizace.

Pavel Klusák zaslouží pochvalu, ne nadávky. Koneckonců jistě není poslední, kdo o Karlu Gottovi napsal knihu. Zdá se ale jisté, že autoři těch příštích budou muset odkazovat na Klusáka.