Recenze: Chybí víc o hudbě. Klusák se pokusil přebrat hrách a popel Gottova příběhu

Petr A. Bílek Petr A. Bílek
4. 1. 2022 12:00
Nová kniha o Karlu Gottovi chce očistit zpěváka od nánosů legend a mýtů, které kolem sebe vytvořil sám i za pomoci jiných. Pokušení uvést vše na pravou míru ale hudební novinář Pavel Klusák podlehl natolik, až jako by zapomněl, že píše o člověku, který svůj hvězdný status založil na zpěvu.
Karel Gott v německé televizi, duben 1970.
Karel Gott v německé televizi, duben 1970. | Foto: ČTK/imago stock&people

Vydáním knihy nazvané Gott: Československý příběh zmizela jedna položka z kabinetu českých kuriozit.

Zatímco oslavné obrazové knihy o Gottových triumfech hudebních i postelových by se daly počítat na desítky a obdivnou předmluvu k jedné napsal i tehdejší prezident Václav Klaus, neexistovala jediná práce analytická. Což nutně neznamená apriorně kritická, negativní. Analytická je prostě práce, jejíž autor si například nejprve zjistí, jak funguje newyorská Carnegie Hall a že se dá pronajmout, a nepíše rovnou o mimořádném úspěchu, jímž je podle něho už čirý fakt, že tam Gott vystoupil.

Autor knihy Pavel Klusák.
Autor knihy Pavel Klusák. | Foto: archiv autora/Host

Klusákova kniha toto prázdné místo zaplňuje. Vytváří dílčí protipól loňské objemné posmrtné Mé cestě za štěstím, v níž Karel Gott završil svou celoživotní sebeinterpretaci. Tímto zacílením se ale Klusák zároveň ocitl v pasti: chce vést rovný zápas s pojetím, které v recyklované podobě na tunách stránek hlásají všechny ty publikace vršící se pod názvy typu Zpěvák století či Král Slavíků.

Ve výsledku je tak Klusákova novinka jedním velkým opravníkem omylů: bere základní prvky sebeobrazu, který Gott a jeho okolí (na počátku této kontinuální a nesmírně pečlivé práce stál textař Jiří Štaidl, na konci vdova Ivana Gottová) vytvořili, a pečlivě z nich omývá nánosy mytologizace, jež po desetiletí vytvářela sugestivní obraz celoživotní "cesty za štěstím".

S využitím dostupných, ale obvykle jen dílčích archivních zdrojů Klusák na pravou míru uvádí základní kontroverzní milníky Gottovy kariéry: stěžejní roli ve vytváření české populární hudby na počátku 60. let, pobyt v americkém Las Vegas, "dobytí" německy mluvících zemí poté, co se stal tváří vydavatelství Polydor, "cvičnou" emigraci na počátku normalizace, antichartu i zpěv hymny z melantrišského balkonu s Karlem Krylem za sametové revoluce.

Gottův autoportrét tyto komplexní a ambivalentní prvky životní skládačky po desetiletí redukoval do jednoduchého příběhu Popelky z Plzně, která ke štěstí vlastní pílí přišla a osud jí umožnil "rozdávat radost" i vystavovat české či německé domácnosti záření umělecké "krásy" linoucí se z televize.

Klusák ukazuje, že nablýskaný pohádkový povrch skrývá složitější, někdy i bolestné děje a zkušenosti. Angažmá v lasvegaském hotelu a kasinu The Frontier v roce 1967 tak namísto gottovské prezentace amerického úspěchu a dalšího kroku k enormní profesionalitě vyznívá spíš jako příběh ponížení. Největší česká popkulturní hvězda byla den po dni půl roku servírována večeřícím návštěvníkům kasina v rámci balíku tančících či zpívajících exotů z východní Evropy.

Při pátrání Klusák klade důraz na enormní pragmatičnost, kterou se Zlatý slavík a jeho okolí po celá desetiletí řídili.

Gotta ukazuje jako pokerového hráče, který i ztrátové či ponižující situace dokáže transformovat do příběhu kontinuální oddanosti hudbě a publiku. Líčí jej jako stratéga, jenž se z každé peripetie snaží vytěžit co nejvýhodnější pozici, aby pokračoval za slávou a držel si prostor pro relativně svobodné rozhodování, kde a za jakých podmínek vystupovat nebo jak se mediálně prezentovat.

Klusákovo podání normalizačního dvacetiletí, nejdelší souvislé etapy Gottovy aktivní kariéry, tak vyznívá jako mocenský souboj, v němž zpěvákův tým využívá svůj nesporný mediální vliv i účelově budovaná přátelství s vlivnými aparátčíky. Epizoda, v níž otec Ladislava Štaidla, povoláním taxikář, pobíhá v srpnu 1971 po ministerstvech, zároveň vše jistí přes StB, a vyjednává podmínky pro návrat "chlapců" ze západního Německa, koriguje představy o černobílém rozdělení rolí na mocné funkcionáře nahoře a bezmocné zelináře dole v mocenské hierarchii.

Gottův hit Kávu si osladím s textem Ladislava Štaidla a hudbou Jiřího Štaidla z roku 1972. | Video: Supraphon

I přes nespornou čtivost, zajímavost a objevnost však novinka vzbuzuje mnoho otazníků. Tím klíčovým je právě koncept uvádění věcí na pravou míru.

Hudební kritik nesepsal akademickou knihu pro odbornou veřejnost. Jako by si uvědomil, že v situaci, kdy postoj ke Gottovi je jedním z neuralgických bodů zdejší rozdělené společnosti, má taková kniha i hitový potenciál, snaží se oslovit také "obyčejného" čtenáře. Vysvětluje i jevy docela běžné, ať už ze sféry obecné historie, nebo zábavního průmyslu.

Píše rychle, a tudíž mnohomluvně, dává prostor uvolněným asociacím - třeba u kovbojských motivů v raných Gottových písních zmíní, že na konci kariéry zpěvák absolvoval turné s Pierrem Bricem, představitelem filmového Vinnetoua.

Jako by spíš mluvil k publiku a šlo tu víc o dojem než preciznost napsaného. Od pozice střízlivého analytika se autor postupně posouvá k pozici pátrače či zuřivého reportéra, který si nemůže odpustit poučné nebo mravokárné exkurzy. Jsou ale spíchnuté příliš narychlo, a tudíž paušalizují a zjednodušují.

Důrazem na čtivost, rychlý spád a koření v podobě intelektuálního bavičství jako by věřil, že ti, pro které je Gottova posmrtná kniha Má cesta za štěstím nedotknutelnou biblí, k ní ochotně přidají i tuto "protestantskou" verzi.

Že jde nejspíš o marnou snahu, ukázaly už reakce na sítích u článků anoncujících vydání Klusákovy publikace. Zběsilé vulgární spílání, které obvykle nerozlišovalo ani fakt, zda je znesvětitelem autor knihy, anebo článku o ní, ukazuje jedno: značná část veřejnosti si nenechá sáhnout na paměťový majetek spojený s dobou, kdy byla mladší a dařilo se jí lépe, a nepřistoupí na revizi uchovaného obrazu.

Karel Gott na festivalu Bratislavská lyra, duben 1969.
Karel Gott na festivalu Bratislavská lyra, duben 1969. | Foto: ČTK

I proto je škoda, že se Klusák víc nevěnoval hudební stránce Gottovy kariéry. Napsal další životní příběh, Gotta a spol. uchopil jako aktéry boje za budování svých kariér a mediálních obrazů navzdory morálním i jiným skrupulím. S výjimkou éry 60. let však nechává víceméně stranou zpěvákovy písně a desky.

Zatímco třeba jeho filmové role prochází důkladně a kromě obligátních sebeprezentací v normalizačních příšernostech Hvězda padá vzhůru či Romance za korunu rozebírá Gottovy postavy v Mučednících lásky nebo Času slunce a růží, jež jsou z hlediska společenské paměti mnohem zastřenější, z alb letmo zmíní jen debutové LP Zpívá Karel Gott či Vánoce ve zlaté Praze, díky nimž se pěvec stal hvězdou německého trhu.

Jistě, Gott byl po celou kariéru umělcem povýtce reprodukčním, zcela závislým na tom, jakou hudbu a texty mu poskytla produkce. Nezanechal za sebou dílo, které by fascinovalo hloubkou či nečekanými vývojovými cestami.

Zároveň ale jde o dílo nejen objemné a vryté do kolektivní paměti tím, jak mohutně jej po desetiletí obehrávaly rozhlas či televize, ale i tím, že klade řadu otázek. Především tu, zda a nakolik lze v podání písní, které zpívá, vůbec hledat nějaké sebevyjádření - když je zjevné, že texty jím zpívaných písní cestou do Gottovy duše nejsou.

Otázek ale Gottovo dílo vzbuzuje víc. Není jen mechanickým přizpůsobováním se dobovým zadáním a posluchačskému vkusu. Karel Gott mu nemusel pouze vycházet vstříc; uměl a chtěl jej i utvářet.

Jeho úspěch interpreta, který "jen" zpívá, se zdánlivě paradoxně rodí a setrvale sílí v desetiletích, která akcentují "autenticitu", tedy víru, že zpěvák bytostně stojí za tím, co říká. Gott tuto globální tendenci dokázal v našem kontextu odklonit - naučil posluchače nesoustředit se na to, co kdo zpívá, ale jak krásně to zpívá.

Gottův rokenrolový hit Trezor s hudbou Ladislava Štaidla z roku 1964. | Video: Supraphon

Vydatnými otázkami pak jsou i slepé uličky, v nichž se Gottova tvorba opakovaně ocitala přes setrvalý pohyb v bezpečném mainstreamu. Z nich se Klusák pozastaví jen u alba Der Star meines Lebens z roku 1970. A vydatnými výkladovými tématy zůstávají i různé "tváře" Gottovy tvorby - Klusák po právu deklaruje, že existuje "český" a pak i zcela jiný "německý" Gott. Zvláště německou produkci však sleduje jen letmo a paušálně.

Navíc i zde se nejspíš nabízí ještě třetí, normalizační Gott "socialistického tábora". Mění se tyto jednotlivé tváře aspoň trochu v čase? Je mezi nimi stále pevná hranice, anebo i nějak občas splývají?

Obal knihy Gott – Československý příběh.
Obal knihy Gott – Československý příběh. | Foto: Host

Že příběh má jádro v prvních třech desetiletích Gottovy kariéry a cestu po roce 1989 už spíš jen letmo shrnuje, je zcela namístě. Přesto i zde zůstává leccos k dodělání: zejména proměna hvězdy v celebritu, "žijící legendu", ať už cílená, anebo okolnostmi vynucená.

Že publikace nechává stranou mýtus Gottova milostného života i svět jeho vily na pražské Bertramce, tohoto Kamelotu éry Gustáva Husáka, je rovněž v pořádku; tím se dobře živí jiní. Stejně tak je dobře, že Klusák naopak věnuje pozornost obscénním deliktům mladého Gotta, protože to zapadá do psychologického profilu, který se snaží načrtnout.

Je však škoda, že napsal příběh člověka, jehož životní strategie i osudy ostatní dobové aktéry nemusely vůbec zajímat. Nenapsal ale příběh hudby, kterou z uší dodnes nedostanou ani ti, které Gottova bytost nikterak nezajímala.

Kniha

Pavel Klusák: Gott - Československý příběh
Nakladatelství Host 2021, 432 stran, 499 korun.

Součástí Gottovy povahy bylo lpění na tom, aby mohl zpívat. A zpívat pro něj bylo důležitější než osvědčit vztah k hodnotám, říká hudební publicista. | Video: Daniela Písařovicová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 15 minutami

Kontrolní úřad doporučil ministerstvu průmyslu zrušit státní podnik ČPP Transgas

Nejvyšší kontrolní úřad doporučil ministerstvu průmyslu a obchodu zrušit státní podnik ČPP Transgas. Podle kontrolorů nezajišťuje Transgas žádný významný zájem státu, místo toho jen spravuje, pronajímá nebo prodává nemovitosti, případně plní dílčí úkoly, které mu ministerstvo průmyslu a obchodu ukládá. Podnik je navíc dlouhodobě ve ztrátě, v letech 2016 až 2020 dosáhla celkově 22,8 milionu korun. Vyplývá to z prověrky hospodaření ČPP Transgas v letech 2017 až 2021, uvedl dnes v tiskové zprávě Nejvyšší kontrolní úřad.

Ministerstvo průmyslu a obchodu podle Nejvyššího kontrolního úřadu uvedlo jako jediný důvod existence Transgasu nevypořádanou pohledávku 4,6 miliardy korun z takzvaných jamburgských dohod. Jde o pohledávku spojenou s Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o spolupráci při osvojování Jamburgského naleziště plynu z roku 1985. "Tu ale Transgas vede v účetnictví neoprávněně. Podle zákona pohledávka náleží ministerstvu financí, což stálo nejen ve vládním materiálu z roku 2015, ale i v právní analýze z roku 2014, kterou si nechal sám podnik vypracovat.

Transgas má mít v této věci pouze roli vedlejšího účastníka, asistovat a dodávat podklady věřiteli, tedy státu zastupovanému ministerstvem financí," uvedli kontroloři. Doplnili, že pohledávka tvoří 91 procent aktiv podniku, a výrazně tak zkresluje jeho účetnictví. "S ohledem na to, že Transgas nezajišťuje žádný významný zájem státu a jediným důvodem jeho existence je pohledávka, kterou ale podnik vede v účetnictví neoprávněně, Nejvyšší kontrolní doporučuje ministerstvu průmyslu a obchodu označit Transgas jako zbytný státní podnik a v souladu se 'Strategií vlastnické politiky státu' ho zrušit," napsal kontrolní úřad.

Zdroj: ČTK
Další zprávy