"Nebyla jsem ještě adaptovaná," vzpomínala jedna z nejcitovanějších českých intelektuálek posledních třiceti let.
Socioložka a doktorka filozofie, která v době normalizace zefektivnila organizaci pašování neoficiální literatury přes železnou oponu, dobrá konspirátorka, autorka řady knih a zakladatelka oboru gender studies byla především obětavou a velkorysou ženou s velkým smyslem pro humor. Jiřina Šiklová zemřela včera ve věku 85 let.
Ještě donedávna veřejně vystupovala, pokaždé s trefnými a srozumitelnými apely. "Nesmíme se bát rozházet si to s Putinem," prohlásila před pěti lety v rozhovoru pro DVTV, kdy se téma anexe Krymu začalo vytrácet z médií. Šiklová to považovala za nebezpečné.
Jednou se také zapojila do politického souboje, roku 2009 kandidovala jako nezávislá za Stranu zelených do europarlamentu. Nechala se zapsat na nevolitelné místo, protože o práci europoslankyně nestála. Jen chtěla zvýšit preference své oblíbené straně.
Voliči jí dali nejvíc hlasů ze všech kandidátů Zelených, přesto se strana do europarlamentu nedostala a Šiklová nemusela řešit dilema, zda se v "babičkovském věku" stát političkou.
Daleko víc jí celý život seděla podpůrná, "služebná" role, jak sama říkala. Ve druhé polovině 70. let minulého století objevila talent pro konspiraci, když přijala nabídku od Petra Pitharta. Přezvala od něj zárodek podzemní distribuční sítě, přes kterou se odborná i literární díla autorů, jež v socialistické zemi nesměli publikovat, pašovala do zahraničí a naopak exilová literatura zpět. Když přijela dodávka z ciziny, Šiklová měla na starosti i následnou distribuci materiálu mezi vědce a literární autory.
"Asi věděli, že ty knížky nemají nožičky, aby k nim samy přiběhly, ale kdo jim to posílá, to netušili," vyprávěla před deseti lety s typickým vtipem vždy rázná a energická Šiklová.
Měla své konspirační metody: například když jela na schůzku, kde měla obdržet balíček z exilu, oblíbila si trasu přes stanici metra Mládežnická, dnes zvanou Pankrác, neboť ta měla jen jeden východ. Šiklová tam vystoupila a na schodišti se najednou prudce otočila, jako by chtěla jít zpátky. "Přitom jsem se podívala na obličeje lidí za mnou. Případného špicla poznáte, je to intuitivní, ale pozná se to. A když jsem viděla, že všichni tak normálně čumí dolů a okolo, tak jsem pokračovala dál. Znovu jsem nasedla na druhé straně do metra a teprve pak jsem dojela na správnou stanici."
Aby na sebe zbytečně neupozorňovala, nebyla mezi prvními, kdo podepsal Chartu 77, to až po propuštění z vazby, kdy byla její účast na kulturním pašeráctví prozrazena. I potom si ale ještě několikrát troufla.
V jedné z pozdějších zásilek do ciziny byly například dokumenty o Jaroslavu Seifertovi pro Nobelův výbor. O to, aby český básník získal Nobelovu cenu za literaturu, se v exilu zasloužil František Janouch, potřeboval k tomu ale odborná vyjádření a samizdatová vydání, která z Československa nemohla jít oficiální cestou.
Dokumenty se Šiklové podařilo odeslat až napodruhé. Poprvé jí v tom zabránilo právě vězení. Proto byl Jaroslav Seifert oceněn nikoli na své osmdesátiny, jak o to jeho příznivci usilovali, ale až v roce 1984, tedy o tři roky později.
Jednou z knih, které Jiřina Šiklová napsala, je Vyhoštěná smrt. O tématu smrti mluvila často, vždy věcně a otevřeně. Na otázku, jestli ji něco opravdu mrzí, řekla: "Mám pocit, že mám konečně dost znalostí, věci už srovnané v hlavě, už mi to do sebe zapadá. A to se nedá nikdy nikomu předat. Takhle můžu dát někomu knížku, kterou pak třeba vyhodí."
V posledním rozhovoru, který s ní dva týdny před smrtí vedl Michal Plzák z nakladatelství Kalich s rozhlasovou redaktorkou Lucií Vopálenskou pro chystanou knihu o věcech posledních, Jiřina Šiklová ze své typické věcnosti a racionality trochu slevila: "Bůh třeba neexistuje, ale někde tam je."
