Před třemi roky na Margaret Atwoodovou v pražské Havlově knihovně stála fronta jako na rockovou hvězdu a studenti, které si dnes osmdesátiletá kanadská spisovatelka pro nedostatek prostoru posadila k nohám přímo na jeviště, vypadali nadšení. Nejvíc samozřejmě ve chvíli, kdy Atwoodová začala mluvit o svém bestselleru Příběh služebnice, knize z poloviny 80. let minulého století, které v éře Donalda Trumpa zajistila obnovenou pozornost televizní adaptace.
Teď v českém překladu Kateřiny Klabanové vyšla Svědectví, Atwoodové dlouho očekávané pokračování Příběhu služebnice. Anglické vydání vloni na podzim doprovodil galavečer v londýnském Národním divadle, půlnoční fronty před knihkupectvími, přísné embargo dokonce i pro porotce Bookerovy ceny, kterou pak Atwoodová skutečně získala. A to všechno se dělo kvůli knize, v jejímž jádru stojí právě víra v kritické myšlení.
Nová próza je stejně jako Příběh služebnice napsaná formou fiktivní zpovědi ze života v totalitní zemi, kterou příští generace najdou jako nějaký Deník Anne Frankové. Je to svědectví lidí, kteří čelili útlaku a nesměli kriticky myslet, přesto psali: protože věřili v lepší zítřky, spravedlnost, ve "vítězství pravdy a lásky". Psali z přesvědčení, že když se děje bezpráví, je nutné o něm podat pravdivou zprávu.
Rozdíly jsou dva. Příběh služebnice tvořila jediná taková zpověď a Atwoodová ji napsala v době, kdy alespoň část západního světa v pravdu a lásku věřila. Nový román Svědectví, odehrávající se zhruba 15 let poté, rozvíjí rovnou trojhlas, a to v době, kdy si čtenář patrně z každé západní země vzpomene na nějakou takovou "pravdu", zjevení, odhalení, které mělo vést k nápravě, ale nic nezměnilo. A nadto jeden ze tří románových hlasů tentokrát patří utlačovatelce, což čtenáře nutí ke kritickému odstupu: co když je tohle svědectví podvrh? Nelíčí se zrůda v lepších barvách, aby ze sebe smyla vinu? Co všechno nám neříká?
Svět Příběhu služebnice, v němž z rozhodnutí strany jedna kasta žen nosí modré šaty, druhá zelené a třetí červené, byl vždy barevný jako z obrázku. Dobro a zlo ale rozlišoval na černou a bílou. Teprve Svědectví dodává všechny nepříjemné odstíny šedé, které tak dobře znají pamětníci totalitních režimů.
Jednu milost, prosím
Tak tedy: jsme zpět v Gileadu, fiktivní budoucí Americe, kterou ovládli náboženští fanatici a ultrakonzervativci. Zastřelili prezidenta i členy Kongresu, zlikvidovali elitu, pozastavili platnost ústavy. Vyhlásili nouzový stav, rozstříleli demonstranty, rozprášili justici, zavřeli univerzity. A ženy uvrhli do totálního patriarchátu, v němž se nesmí zamilovat, dělat vlastní rozhodnutí, číst, pracovat, mít majetek či přátele. Nakonec přijdou i o jména.
Tahle totalita mužů a spolupracujících žen, ideologických pracovnic zvaných tety, kvůli klesající porodnosti redukuje ženy na biologickou funkci. V roli takzvaných služebnic jsou znásilňovány vlivnými muži a nuceny rodit jako na běžícím páse. Režim jim děti po narození odebírá a vychovává z nich oddané služebníky puritánské "vlády z boží milosti", postavené na překrucování bible a pronásledování každého, kdo se nějak vymyká, kdo samostatně myslí.
Mnoho gileadských reálií vylíčila Atwoodová už v Příběhu služebnice, nové Svědectví ovšem známý svět rozvádí. Dozvídáme se o pochodech smrti nebo novodobé podzemní železnici - tou kdysi v otrokářské Americe prchali černoši, zatímco teď podobnou sítí cest a úkrytů přes hory, bažiny, meandry řek a skalnatá pobřeží míří ženy do svobodné Kanady.
Nahlížíme do vztahů v gileadské dívčí škole, kde postavení žaček stoupá a klesá s tím, zda se v jejich rodině schyluje k porodu. Slyšíme nové písně o věšení zrádců na hrůzostrašnou Zeď. A protože Margaret Atwoodová má jemný smysl pro humor, dojde i na drobnosti jako názvy puritánských jídel - za všechny "boží milosti se sýrem".
Dvojznačná teta
Od Příběhu služebnice se události daly do pohybu. Gilead stupňuje tlak na Kanadu, aby rozprášila organizaci Mayday, pomáhající uprchlým služebnicím. Ty už kvůli celosvětovému odporu vůči migrantům nemohou pokračovat do zahraničí. Texaská republika s Gileadem udržuje křehké příměří. Tajný agent Mayday v nejvyšších kruzích Gileadu se odmlčel a rebelii může zachránit jen nepravděpodobná dívka, která o to jako všichni pohádkoví hrdinové vůbec nestojí - přesto se musí vydat do srdce zlé říše.
Čtenář se to dozvídá ze dvou průběžně se střídajících hlasů dospívajících žen: jedné z totalitního Gileadu, kde se těší výsadnímu postavení, druhé ze svobodné Kanady, kde ji ovšem rodiče omezují v rozletu. Oba příběhy jsou plné tak zásadních zvratů, že nelze prozradit víc.
Že román Svědectví podává komplexnější obraz Gileadu než Příběh služebnice, je ovšem dílem třetího hlasu: kruté Lydie, "tety zakladatelky", nejmocnější ženy z nejmocnější kasty. Železná teta přežila všechny čistky, ustála všechny úskoky, na každého má kompro a teď rozehrává vysokou hru s odbojem na jedné straně a obávaným velitelem gileadské tajné policie na straně druhé. Ať už v tom čtenář vidí paralelu s někdejší československou StB, rumunskou Securitate nebo východoněmeckou Stasi, metody tety Lydie jsou povědomé.
Příběh - zahrnující odloučení matek a dcer, špionážní zápletku i dobrodružné akční scény - je o to pestřejší, že podobně jako se vypravěčka původního Příběhu služebnice vracela k událostem před změnou režimu, také teta Lydie měla předchozí život. Coby s uznávanou soudkyní, příslušnicí inteligence, s ní však puritáni po převratu udělali rychlý proces. S revolverem u týla teta vyměkla, podepsala spolupráci a možná zlomená strachem, možná zlákaná mocí přešla na stranu zla.
Atwoodová se jí noří do svědomí, jak hluboko to jen jde. "Člověk učiní první krok, a aby se zachránil před jeho důsledky, dělá další," obhajuje se teta. "K čemu je dobré, když se člověk z morálních principů vrhne před rozjetý parní válec a nechá se rozplácnout jako ponožka bez nohy?" ptá se později. Některé z jejích argumentů připomínají výpovědi bývalých nacistů v norimberském procesu. A jiné situaci lidí, kteří se s komunistickým režimem zapletli za okolností, jež těžko soudit.
Tetin příběh drží Atwoodová v dvojznačné poloze, aby v čtenáři střídavě vyvolával odpor a pochopení. Určitě je to záměr. A určitě je záměr i to, že teta do své zpovědi nezahrnuje zvěrstva, ze kterých ji usvědčoval původní Příběh služebnice. Nejen v tomto ohledu jsou čtenáři prvního dílu či diváci televizního seriálu zvýhodnění, byť Svědectví snadno přečte i ten, kdo zdejší svět dosud neznal.
Záplavy, požáry, tornáda
Příběh služebnice i Svědectví jsou antiutopie v duchu 1984, románu George Orwella. Zatímco ten ale zvýraznil praktiky Stalinova Sovětského svazu, Atwoodová při tvorbě Gileadu poslepovala totalitní praktiky z různých dob i částí světa, aby stvořila jakousi supertotalitu.
V archivech Torontské univerzity lze dohledat novinové výstřižky, kterými se inspirovala: zprávy o popravách a odloučení rodin v Severní Koreji, utlačování žen v Saúdské Arábii, čínské politice jednoho dítěte, Ceaușescově rumunském plánu na zvýšení porodnosti. Všechno, co v knize použila, se někdy někde stalo, tvrdí. "Už jsem měla dost toho, jak všichni opakují 'To by se tady stát nemohlo'," vysvětlila Atwoodová v Havlově knihovně na dotaz jejího ředitele a momentálně senátního kandidáta Michaela Žantovského, proč knihu napsala.
Atwoodová se narodila roku 1939 a právě vzpomínkami na druhou světovou válku argumentuje, proč se liberální demokracie může rychle zvrhnout v totalitu. "Nastanou-li příhodné okolnosti, kdekoli se může stát cokoli," řekla v Praze.
Stejné úvahy teď rozvíjí ve Svědectví, kde si právnička zatčená po převratu vyčítá slepou víru v systém ("Jak jsi, ty huso jedna pitomá, mohla uvěřit těm kecům o životě, svobodě, demokracii a právech člověka?").
Původní Příběh služebnice začala Margaret Atwoodová psát zkraje 80. let v Západním Berlíně, a tak za hrozivou gileadskou Zdí čtenář tušil předobraz té berlínské. Puritánská ideologie kořenila v tehdejších debatách o feminismu či potratech v reaganovské Americe, segregace obyvatel připomínala jihoafrický apartheid, posílání lidí do kolonií zase uranové doly v tehdejším východním bloku - a módní časopisy propašované ze starého režimu byly tak trochu samizdat.
Po třiceti letech by tytéž narážky nefungovaly. Tak jako televizní adaptace lehce aktualizovala Příběh služebnice o novější technologie, i do knižního Svědectví teď autorka přidala současné motivy.
Velitelé Gileadu v nové knize záměrně rozdělují společnost, vlivní bílí muži se kryjí při svých pedofilních zločinech. Příznačně pro dnešní rozbouřenou dobu román začíná odhalení sochy, o níž čtenář tuší, že jednou bude svržena. A nakonec Atwoodová, dcera entomologa, dovypravuje i pozadí klimatické apokalypsy, která v Gileadu způsobila neplodnost: všechny ty chemikálie ve vodě a vzduchu, dioxiny z chemických zbraní, stárnoucí jaderné reaktory náchylné k haváriím a do toho "záplavy, požáry, tornáda, hurikány, sucha, nedostatek vody, zemětřesení".
Brát to s nadhledem
Na završení Příběhu služebnice, který měl otevřený konec, čekali čtenáři 34 let, ve světové literatuře neobyčejně dlouho. Bylo to déle, než když se Mark Twain po 18 letech vracel k příběhům Toma Sawyera, déle, než když John Updike oživoval Čarodějky z Eastwicku, a dokonce o rok déle, než jak dlouho se Joseph Heller vracel k myšlenkám Hlavy XXII. Rekord s 55 roky mezi prvním a druhým dílem drží snad Harper Leeová, autorka Jako zabít ptáčka.
Ten čas vnímání díla pozměnil. V 80. letech byl Příběh služebnice zaškatulkovaný jako sci-fi. Když o něm ve svých recenzích anglické a americké literatury pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky mluvil Josef Škvorecký, říkal, že mu při čtení mráz po zádech neběhal.
"Je to dobře napsaná, zábavná antiutopie, využívající módních a hodně přetřásaných protimužských invektiv feministického hnutí," konstatoval Škvorecký a zdůraznil, že zatímco Orwellovo 1984 brali čtenáři vážně, Příběh služebnice nemůže brát vážně snad ani sama Atwoodová.
Časy se mění. V dnešní době, rozhodně alespoň Americe vedené Donaldem Trumpem, antiutopie nabírá nové významy. Američtí kritici ji chápou jako varování před tím, co může nastat. Srovnávají to, jak vládci Gileadu rozeštvávají společnost, s tweety prezidenta Trumpa nebo zdůrazňují motivy změny klimatu a hnutí #MeToo.
V mnoha zemích, kde nemají rovnoprávné postavení, ženy protestují v červených šatech a bílých čepcích služebnic.
Český čtenář, jehož se román Kanaďanky o nesvobodných Američankách prchajících do liberální Kanady bezprostředně netýká, si snad může dovolit nadhled. Číst Svědectví jako fikci, strašidelnou, ale stále pohádku. Nabrat z ní poznatky o změnách režimů, touze po moci a síle ideologie, ale hlavně si užít, jak je čtivě napsaná, jak se zprvu oddělené hlasy tří žen v závěru knihy propojí, jak je to do poslední chvíle napínavé.
Má povzbudivé vyústění a ještě svižnější tempo než Příběh služebnice. Byť obě ty knihy spojuje tatáž víra: že ve vědomosti je síla, že slovo přemůže i ten nejkrutější režim.
Margaret Atwoodová: Svědectví
(Přeložila Kateřina Klabanová)
Nakladatelství Argo 2020, 396 stran, 448 korun
