Próza, kterou ve zdařilém překladu Kateřiny Klabanové nedávno vydalo Argo, nemá klasický děj ani zápletku. Je to spíš filozofická, citová i poetická meditace o dospívání a stárnutí, o tom, jak se mění vztah k místu, lidem či minulosti. A kromě skleněnky v něm hraje roli jak zrcadlo, do kterého se dívá mladá protagonistka Elaine, když řeší, co na sebe, tak motiv očí. Hrdinčina někdejší nejlepší kamarádka Cordelie má "kovově lesklé, šedozelené oči, z nichž se nedá nic vyčíst". A jedno románové oko najdeme též na rádiu v 50. letech minulého století.
Elaine sledujeme v průběhu bezmála půl století, od druhé světové války do konce 80. let. Mění se nejen ona, ale také její vlast: nadšení z návštěvy tehdejší princezny Alžběty v době, kdy Kanada byla součástí impéria, nahrazuje nový, samostatný stát, a Toronto se mění z provinční díry ve světovou metropoli s mrakodrapy.
Jako dívenka si Elaine zoufale přeje hrát "holčičí hry". Když pak začne studovat umění a archeologii, z čehož kopat v zemi je podle rodičů lepší, navštěvuje kurz nazvaný Život v kresbě. Následně sama maluje hlavně ženy. Zjišťuje, že díky obrazům se dokáže povznést nad ponížení a ublíženost - a také jejich prostřednictvím nám v první osobě, na základě dojmů a epizod, vypráví svůj osud.
Samozřejmě by to nebyla Margaret Atwoodová, dvaaosmdesátiletá autorka Příběhu služebnice, kdyby textem nerezonovaly feministické podtóny včetně ženské sexuality. Zatímco spolužačka z kurzu ještě podstoupí nelegální potrat, těhotná Elaine si dítě nechá. To v ní probudí vzpomínky na ženy svého dětství či domácí předměty, které začne ztvárňovat - a jako mladá malířka s potomkem také vystavovat.
Na nezávisle smýšlející ženu, jež opustí svého prvního milence i prvního manžela, svede být nezvykle sebeironická až cynická. Když jí někdo na plakát její retrospektivní přehlídky, kterou glosuje výrokem "Nejdřív retrospektiva, potom márnice", přičiní knír, pomyslí si, jakou mají chlapi výhodu, že jim "pouhá regulace porostu umožňuje zamaskovat se, skrýt".
Hrdinčiny postřehy vůbec stojí za to. Některé se týkají přírody (kytice v tanečních jsou "svazečky rostlinných nebožtíků nebo spíš mumifikovaných hlav popravených květin"), jiné doby nedávné a civilizace (třeba když si všimne, že se mezi mládeží pohybuje spousty androgynů). Ty nejlepší kombinují oboje: lidé se podle ní chovají jako psi, neboť ti si dělají teritoriální značky na hydrantech, zatímco ženy šmouhami od rtěnky na polštářích.
Všechny Elaininy osudy se však odvíjejí od dětství - a Atwoodová exceluje v líčení holčičí krutosti. Konkrétně hierarchického, až sadistického chování dívek přerůstajícího v šikanu, včetně dnešním termínem toxického vztahu mezi obětí a agresorem. Podobně jako hoši v románu Pán much od Williama Goldinga zde děvčata touží, aby někam patřila, a panicky se bojí vyloučení. Ocitnou-li se mimo kolektiv, uchylují se k sebepoškozování typu trhání si kůže kolem nehtů, případně rovnou uvažují o sebevraždě.
Situaci nijak nelepší fakt, že když hlavní postavy Kočičího oka dospívaly, matky s nimi moc nemluvily. Čili si dívky kupříkladu představovaly, že chlapci mají mezi nohama mrkev, a která načerpala z této oblasti větší znalosti, neváhala je zneužít ve svůj prospěch. Neboli kdo ví víc, je in, a nejvíc ví vůdkyně party.
Právě proto Elaine v žádném případě nechce na čistě holčičí školu a často se jí zmocňuje panika. Postupem času začíná být sebejistější: na rozdíl od kamarádky Cordelie, která ztloustne a nedostuduje, má "prořízlou pusu" a umí se pohybovat mezi chlapci.
Pasáže zachycující přeskupující se dynamiku vztahů patří k absolutní špičce: jsou plné bolesti, přesně popsané a následně také analyzované. Skvěle ilustrují, že Kočičí oko začala autorka psát roku 1964, ale brzy ho odložila - a vrátila se k němu až koncem 80. let, kdy byla její dcera v pubertě. Až tehdy měla Atwoodová jak patřičný odstup, tak s rozvojem moderní psychologie adekvátní slovník.
Kočičí oko je její sedmý román. Anglicky vyšlo roku 1988, tedy až po dystopii Příběh služebnice a před postmoderně uchopenou historií Alias Grace. Próza se probojovala do užších nominací na prestižní Bookerovu cenu, kterou později Atwoodová obdržela hned dvakrát: poprvé roku 2000 za Slepého vraha, podruhé před třemi lety, napůl s Britkou Bernardine Evaristovou, za volné pokračování Příběhu služebnice nazvané Svědectví.
Vynikající básnířku, esejistku, literární kritičku a hlavně prozaičku v českém kontextu dobře známe, ostatně před pěti lety v Praze převzala Cenu Franze Kafky. Proto ani zdejší čtenáře nepřekvapí, že ve středu pozornosti Kočičího oka znovu stojí ženská těla a duše. A patrně ani to, že se jedná o text hned nadvakrát lehce autobiografický.
Je to za prvé svého druhu künstlerroman, jak se německy říká knihám uchopujícím zrání umělců. Za druhé nabízí scény z útlého dětství, kdy autorka stejně jako hrdinka trávila léta na severu Kanady ve stanu. Její otec, entomolog, v divočině prováděl terénní výzkum. Přičemž jen tak na okraj varoval před metanem, který dle jeho svérázného vyjádření "krkají krávy" a v jehož důsledku se Země začne oteplovat, až se promění ve skleník. Další vědecká pozorování, tentokrát o čase, v knize přidává Elainin bratr.
Kočičí oko má dost neuvěřitelně široký záběr. Přesto všechno jeho zásluha nespočívá v mapování vývoje výtvarných hnutí, nýbrž ve znepokojivém zachycení podstaty ženského přátelství a nepřátelství. S důrazem na to, jak mohutně osobnost utvářejí vzpomínky z dětství. Rozhodně je to jeden z vrcholů Atwoodové tvorby.
Kniha
Margaret Atwoodová: Kočičí oko
(Přeložila Kateřina Klabanová)
Nakladatelství Argo 2022, 448 stran, 498 korun.
