Obdržel ji za knihu Šedé včely o konfliktu, který na východě Ukrajiny začal roku 2014. Hrdinou jsou včelař, jenž navzdory válce odmítá opustit domov, a jeho jediný zbývající známý. Žijí v zemi nikoho mezi ukrajinským a separatistickým územím, kde nefungují elektřina ani voda a kde jim kvůli nepřetržitému ostřelování hrozí smrt. Včelař je etnický Rus, kvůli chování Rusy podporovaných separatistů se však postupně vzdaluje ruské identitě. Zároveň je podezřelý v očích místních Ukrajinců.
Autor čerpal inspiraci při cestách po východě Ukrajiny, text označuje za "příběh o lidech, kteří žijí ve válce, není o bojovnících, ale myslím, že hodně vysvětluje dnešní situaci," řekl. "Ukrajina zůstává pro svět velmi důležitým tématem," dodal Kurkov, když se v úterý večer stal laureátem jednoho z nejdůležitějších francouzských literárních ocenění.
Prix Médicis je udělována samostatně v kategoriích pro nejlepší francouzské a nejlepší zahraniční dílo. V té druhé roku 1973 uspěl Milan Kundera s překladem prózy Život je jinde. K dalším dříve oceněným patří Julio Cortázar, Umberto Eco, Joseph Heller nebo Thomas Bernhard. K nim se nyní přidal jedenašedesátiletý rusky píšící Ukrajinec Kurkov.
Agentura AFP s ním tento týden mluvila krátce poté, co vystoupil na německém festivalu a odletěl na další do nizozemského Haagu. "Je to moje povinnost, způsob, jakým sloužím vlasti," říká Kurkov o neustálém účinkování na literárních akcích. "Snažím se lidem na Západě vysvětlovat to, co o Ukrajině nevědí nebo čemu nerozumí. Nejsem na východní frontě, která je samozřejmě nebezpečnější, jsem na západní frontě. Myslím, že i ta je podstatná," dodává. Odvod do armády se na něj nevztahuje, Ukrajinu nesmí opustit jen muži ve věku od 18 do 60 let. Spisovatel je o rok starší.
To, jak na něj válka dopadá, zpracoval v letošní knize nazvané Deník z invaze. Začíná vloni v prosinci, kdy se ke konfliktu schylovalo, a končí v červenci. Kurkov zde konstatuje, že Ukrajina "buď bude svobodná, nezávislá a evropská, nebo nebude vůbec". Popisuje, jak prchal z Kyjeva, líčí příběhy obyvatel čelících bombardování i ostřelování, stejně jako babičky, které se nedokázaly rozloučit se svou drůbeží, a tak s kohouty přišly až na nádraží.
Jak upozorňuje agentura AFP, Andrej Kurkov přitom proslul jako satirik, ne deníkář. Narodil se ve vsi Budogošč v Leningradském okrese, avšak odmala žil v Kyjevě. Vystudoval tamní pedagogický institut, pracoval v oděském nápravném zařízení nebo jako nakladatelský redaktor.
Psal knihy pro děti i filmové scénáře, později vedl ukrajinský PEN klub a dodnes přispívá do cizojazyčných deníků, například o ukrajinském Halloweenu minulý měsíc referoval pro Financial Times. Protože jeho manželka je Angličanka, střídavě žil v Kyjevě a Velké Británii. Tam zůstávají dvě z jeho již dospělých tří dětí.
Kurkov už dlouho patří k jedněm z mála ukrajinských literátů, kteří se dovedli uživit beletrií. Jeho knihy byly přeloženy do více než 30 jazyků. Nejslavnější zůstává fantaskní próza Tučňák a smrt. Ta se odehrává v 90. letech minulého století na Ukrajině a vypráví o nezaměstnaném čtyřicátníkovi, kterého opustila žena, tak si pořídí nemocného tučňáka z kyjevské zoo a píše nekrology pro noviny. Knihu v českém překladu Milana Dvořáka vydalo nakladatelství Galén jako jedinou z Kurkovova díla. Jinak už jen jednu autorovu politickou esej otiskl týdeník Respekt.
Podle agentury AFP v posledních letech Kurkov vydával sérii detektivních románů odehrávajících se v Kyjevě roku 1919. Třetí díl má rozepsaný. Skončil na straně 71, když začala ruská invaze, a od té doby se mu kvůli realitě už fikci psát nedaří. "Nedokážu si vymýšlet příběhy, když vidím, co se děje doopravdy," říká.
Po únorovém začátku ruské invaze se Kyjev obával rychlého postupu cizích vojsk. Když se obráncům podařilo okupanty odrazit, do jisté míry se život do ukrajinské metropole vrátil. Znovu fungovaly restaurace i kavárny, popisuje Kurkov. To se ale nyní změnilo po ruských raketových útocích na infrastrukturu i obytné čtvrti. "Lidé začínají být opravdu naštvaní a blackouty pochopitelně vše zhoršují. Ale pořád platí, že se nikdo nevzdává," chválí spoluobčany Kurkov.
Ve svých dílech se snaží ukazovat Ukrajinu jako nezávislou zemi, která byla historicky vzato mnohem víc než jen součástí Sovětského svazu. "Ukrajina nikdy neměla cara, proto tu existovala taková pestrost názorů. Rusové dávají přednost vládě pevné ruky nad svobodou. A pevnou ruku pro ně vždy symbolizoval car. Teď mají cara Putina," poznamenává spisovatel.
Jeho knihy se v Rusku neprodávaly už dávno před zahájením invaze. Rusky píšící literát se jasně stavěl na stranu Kyjeva od začátku tisíciletí. Například už roku 2005 protestoval Kreml proti Kurkovově účasti na pařížském veletrhu Salon du livre. Tam spisovatel propagoval román Poslední prezidentova láska, v němž zkarikoval snahu kremelských lídrů ovládnout Ukrajinu a předpověděl pokus o otravu ukrajinského prezidenta. Bývalý prozápadně orientovaný ukrajinský prezident Juščenko byl v září 2004 skutečně otráven dioxinem v průběhu předvolební kampaně.
Teď se Andrej Kurkov obává, že pokud Rusové vyhrají, sám se stane součástí "další generace popravených autorů", jako se to přihodilo Ukrajincům zavražděným Rusy ve 30. letech minulého století. "Každý aktivní ukrajinský intelektuál je potenciální terč, to je zjevné," dodává spisovatel pro agenturu AFP.
Andrej Kurkov se laureátem Prix Médicis za nejlepší zahraniční román stal v úterý večer. V kategorii domácí beletristické tvorby zvítězila šestapadesátiletá Emmanuelle Bayamack-Tam narozená ve francouzském Marseille. Porota ji vyznamenala za román La Treizième heure, v překladu Třináctá hodina. Napsaný je z pohledu dospívající dívky. "Je to román, ale také pocta poezii," reagovala autorka. Poezie je ústředním motivem její knihy, neboť hrdinka Farah a její rodina se setkávají při čtení básní v kostele založeném jejím otcem.
Za esejistickou práci Le Témoin jusqu'au bout, v překladu Svědek až do konce, pořadatelé ocenili francouzského historika umění a filozofa Georgese Didi-Hubermana. Jeho útlé dílo pojednává o německém filologovi Victoru Klempererovi, který po nástupu nacismu zůstal v Drážďanech, avšak kvůli židovskému původu nesměl vyučovat a zkoumal proměny němčiny během totalitního režimu.
