Jeho dějinám mezi lety 1918 a 1989 se věnuje nedávno vydaná publikace nazvaná Putování za obzor. Do torny si ji čtenář nepřibalí. Je to těžký špalek o bezmála 700 stranách. Kromě fundovaného textu přináší dobové fotografie, faksimile a karikatury.
Knihu napsalo pět Janů - Randák, Krško, Mareš, Pohunek a Špringl. K jejich odborné výbavě patří nejen historické vzdělání či praxe, ale také fakt, že jeden je šerifem trampské osady Tuláci podzemí a jiný "praktikujícím trampem, povětšinou samotářem". Je jasné, komu autoři straní, ale kdo by to zálesákům zazlíval.
Některé boje jsou dávno zapomenuty - jako například Kubátův zákon, který na části území zapovídal stanování nesezdaných párů, nebo pře o správné označení: trampové, kovbojíčkové, divocí skauti, woodcrafteři.
Jiné zaslouží smeknout sombrero i po letech, například rezistence ve 40. a 50. letech minulého století. Mezi trampy najdeme opravdové hrdiny, z těch příběhů jde husí kůže a chuť vzdát čest jejich vlajce má i pravověrný měšťák. Vždyť i normalizační festivaly Porta v sobě ještě nesly étos ne přímo odporu, ale nesouhlasu.
Tramping byl od prvopočátků na začátku 20. století krásným snem, ideální mentální krajinou, kde šlo prožívat to, co v občanské společnosti nebylo možné. A nešlo skrývat, že tohle snění se opírá o mystickou krásu severoamerické divočiny, indiánský kýč a zidealizované přátelství. Je to hra pro dospělé - a proč by neměla být? Je to hra na dobrý Západ, a to v určitých dobách znamenalo mnoho.
Ano, tramping je zhruba stejně starý jako republika, jejíž odkaz si připomínáme vždy, když se nám to hodí. Dějiny trampingu tak nejsou jen příběhem tohoto hnutí, ale také politických proměn, které ho rámovaly. Ve sladkých dobách ho mocní nechali na pokoji, většinou se na něj ale dívali s podezřením. Tramping je přece bez kontroly a hierarchie.
Autoři knihy o něm přečetli snad všechny dostupné podklady, aby vytvořili kanonickou kroniku.
Není to oslavná sága, naopak až pedanticky zaznamenává například výtky dobového tisku vůči trampům. Od toho prvorepublikového, kdy prý někde "chodcům na stezce nabízela se skautující děvčata", po normalizační výtku slovenské osadě Slánští vlci, kde údajně zapalují oheň naftou.
Zájem o podobné pitoresknosti, občas zjevně vyfabulované novináři, je ne snad Achillovou patou publikace, ale jejím lehce zhmožděným kotníkem. V margináliích se občas ztrácí směr, dobové směřování trampského hnutí je rozmlženo všedním pinožením, které nezasluhuje zmínku druhý den. Na vandr se tak stále dá jít, jen je to chůze maličko kulhavá.
Více než poťouchlostem denního tisku by stálo za to věnovat zájem analýze a - zejména v novější historii - obsáhlejším rozhovorům s pamětníky. Těch v publikaci několik je, ale nikoliv jako tresť vyprávění, spíše coby bonus nebo střípky z cest a osad.
Plusem je naopak odpovědný, dalo by se říci širokoúhlý záběr autorů a fakt, že tramping neomezují jen na přípražskou Berounku či Sázavu. Severní Morava, západní Čechy, Slovensko, i tam měl tramping přívržence, i tady se dělala "pořádná Amerika".
Publikace podrobně zaznamenává například i proměny skautského kroje, hudby a jejích nosičů nebo dalších atributů tohoto jedinečného "kmene".
Každá pořádná trampská osada má svou kroniku. Nyní ji má i celé hnutí. Tramping trvá, byť v poměrně marginalizované podobě, i po roce 1989. Snad nám nevyhyne. A snad kvůli tomu nebude třeba vypisovat speciální dotační programy.
Kniha
Jan Krško, Jan Mareš, Jan Pohunek, Jan Randák, Jan Špringl: Putování za obzor
Nakladatelství Lidové noviny 2020, 695 stran, 779 korun.
