Nejsou to jen lovy beze zbraní, kdy je třeba divoké zvíře vystopovat a vyfotit, čímž bude mise splněna. Je to exkurze do vlastního vědomí.
Příroda slouží spisovateli jako zrcadlo, ve kterém spatřuje obraz světa, jejž nechal dole v údolích. A ano, ten svět nemá stejnou průzračnost a mámivou krásu jako čtyřtisícové pláně v pětadvacetistupňovém mrazu, které se výpravě pár přátel na několik týdnů staly domovem.
Sylvain Tesson nakonec vzácnou šelmu spatří. To neprozrazujeme žádnou pointu, tou je totiž jemná proměna, ke které sám dospívá. Chvílemi to vypadá, že vzácná šelma ztracená v obrovských rozlohách Tibetu je mu podobenstvím vlastních partnerských vztahů, lépe řečeno jejich konců. I tenhle obraz ale rozfouká vítr a zůstávají jen hory, kameny, mraky a hvězdy. Tesson je v zásadě ani nepopisuje, a pokud, tak jednou nerozsáhlou větou; on do nich čtenáře přímo vede.
Kniha, kterou v překladu Petry Zikmundové vydal Garamond, může mít ambici stát se novodobou náhradou dnes již poněkud archaického Waldenu od Henryho Davida Thoreaua a dalších slavných environmentálních děl.
Tesson se nechá dojmout divočinou, přitom je stručný a vtipný. Nikdy nesklouzne k patosu, opravdu nikdy. Má dar napínavě vyprávět o běžných záležitostech, jako je balení spacáku. Skutečně mistrovsky ovládá zkratku. Každou větu vystaví tak, jako by měla nést váhu celé lidské existence, jako by to byl výčnělek ve skále, na který se lezec, stoupající vzhůru, musí spolehnout. A na Sněžného levharta spolehnutí je.
"Mystici hledali matku. Zoologové se zajímají o potomstvo. Zítra se budeme vydávat za ty druhé." Nebo: "Láska je, když jeden vedle druhého dokáže nehybně trávit hodiny." Případně: "Naše neštěstí spočívá v obtížnosti volby, kde se usadit." Takových vět je kniha plná. Autor není epikem, který by se rozmáchl a vyprávěl příběh, je plachým pozorovatelem, jenž se pokouší zůstat neviditelný a zahlédnout odlesky celku. O nich pak vydává tiché svědectví.
Seskládat si celkový pohled je už věcí čtenářovy obrazotvornosti, pokud tedy na komplexnost věří.
Osmačtyřicetiletý Tesson sice po úraze neunese na zádech batoh, to mu ale nebrání, aby se s přáteli vydal do Tibetu. Předtím byl na Sibiři, objel Zemi na kole, přešel Himálaj a napsal o tom spoustu ceněných cestopisů. Sněžného levharta sám vnímá jako vybočení či zpomalení. Už nehromadí kilometry a nové zážitky, nežene se za tím, co je snad za obzorem. Naopak je schopen čekat celý den za skalním převisem, jestli se neobjeví tvor, který ho tak fascinuje. A to čekání není žádná nuda, naopak: samo se stává smyslem.
Dá se pochopit, proč Tesson pokládá nedotčenou přírodu za ráj. Tady není místo pro dobro ani pro zlo, a už vůbec ne pro krutost. Živočich zabíjí druhého jen tehdy, pokud sám potřebuje přežít. Šelma loví, jen když má hlad, není za tím nic víc než potřeba, nutnost. Dělá to, protože musí. To jen my lidé propadáme zášti a násilí s námi cloumá, to jen naše rasa ubližuje bezdůvodně.
Ano, poslouchá se to hezky, ale tady musíme Tessona opravit. To, čemu eufemisticky říkáme, že si kočka "hraje" s myší, je ve skutečnosti hrůzné a zbytečně krvavé vystoupení. A jak vědí lidé, kteří se zvířaty opravdu žijí, hřebec, když má příležitost, klidně ukope jehňátko. Kdo ví proč? Jen proto, že může? Aby se pocvičil v boji, kdyby bylo třeba někdy příště chránit stádo proti predátorovi? Nejsme si tím jisti.
Možná toho máme se zvířaty společného víc, než se zdá. O sněžném levhartovi skrytém v horách Tibetu víme málo, můžeme ho tedy pokládat za opravdu ušlechtilého. Zřejmě to potřebujeme: zrcadlo, které nám ukazuje svět, který je ještě v pořádku. Bez ohledu na to, že možná nikdy neexistoval.
Ty věty, kterými to Sylvain Tesson rámuje, se ale blyští jak nový sníh v ostrém slunci. "Podle taoismu nemá člověk nic dělat, podle buddhismu nic chtít. Co tu tedy pohledávají lidé ze Západu jako my?" Kvůli těmhle nálezům stála cesta za to.
Kniha
Sylvain Tesson: Sněžný levhart
(Přeložila Petra Zikmundová)
Nakladatelství Garamond 2021, 168 stran, 260 korun.