Pátrání po vzácné šelmě v Tibetu. Mezi kameny, mraky a hvězdami autor hledá sám sebe

Aleš Palán Aleš Palán
14. 3. 2021 17:20
Ta kniha působí trochu jako soubor třeskutých bonmotů a citátů k zapamatování. Rámují putování francouzského cestovatele a spisovatele Sylvaina Tessona po střeše světa za tvorem, podle nějž se publikace jmenuje: Sněžný levhart. Předloni ve Francii obdržela prestižní Renaudotovu cenu pro nejlepší literaturu faktu.
Sněžný levhart neboli irbis obývá horské masivy Střední Asie.
Sněžný levhart neboli irbis obývá horské masivy Střední Asie. | Foto: ČTK/imago stock&people

Nejsou to jen lovy beze zbraní, kdy je třeba divoké zvíře vystopovat a vyfotit, čímž bude mise splněna. Je to exkurze do vlastního vědomí.

Příroda slouží spisovateli jako zrcadlo, ve kterém spatřuje obraz světa, jejž nechal dole v údolích. A ano, ten svět nemá stejnou průzračnost a mámivou krásu jako čtyřtisícové pláně v pětadvacetistupňovém mrazu, které se výpravě pár přátel na několik týdnů staly domovem.

Sylvain Tesson.
Sylvain Tesson. | Foto: Catherine Hélie

Sylvain Tesson nakonec vzácnou šelmu spatří. To neprozrazujeme žádnou pointu, tou je totiž jemná proměna, ke které sám dospívá. Chvílemi to vypadá, že vzácná šelma ztracená v obrovských rozlohách Tibetu je mu podobenstvím vlastních partnerských vztahů, lépe řečeno jejich konců. I tenhle obraz ale rozfouká vítr a zůstávají jen hory, kameny, mraky a hvězdy. Tesson je v zásadě ani nepopisuje, a pokud, tak jednou nerozsáhlou větou; on do nich čtenáře přímo vede.

Kniha, kterou v překladu Petry Zikmundové vydal Garamond, může mít ambici stát se novodobou náhradou dnes již poněkud archaického Waldenu od Henryho Davida Thoreaua a dalších slavných environmentálních děl.

Tesson se nechá dojmout divočinou, přitom je stručný a vtipný. Nikdy nesklouzne k patosu, opravdu nikdy. Má dar napínavě vyprávět o běžných záležitostech, jako je balení spacáku. Skutečně mistrovsky ovládá zkratku. Každou větu vystaví tak, jako by měla nést váhu celé lidské existence, jako by to byl výčnělek ve skále, na který se lezec, stoupající vzhůru, musí spolehnout. A na Sněžného levharta spolehnutí je.

"Mystici hledali matku. Zoologové se zajímají o potomstvo. Zítra se budeme vydávat za ty druhé." Nebo: "Láska je, když jeden vedle druhého dokáže nehybně trávit hodiny." Případně: "Naše neštěstí spočívá v obtížnosti volby, kde se usadit." Takových vět je kniha plná. Autor není epikem, který by se rozmáchl a vyprávěl příběh, je plachým pozorovatelem, jenž se pokouší zůstat neviditelný a zahlédnout odlesky celku. O nich pak vydává tiché svědectví.

Seskládat si celkový pohled je už věcí čtenářovy obrazotvornosti, pokud tedy na komplexnost věří.

Osmačtyřicetiletý Tesson sice po úraze neunese na zádech batoh, to mu ale nebrání, aby se s přáteli vydal do Tibetu. Předtím byl na Sibiři, objel Zemi na kole, přešel Himálaj a napsal o tom spoustu ceněných cestopisů. Sněžného levharta sám vnímá jako vybočení či zpomalení. Už nehromadí kilometry a nové zážitky, nežene se za tím, co je snad za obzorem. Naopak je schopen čekat celý den za skalním převisem, jestli se neobjeví tvor, který ho tak fascinuje. A to čekání není žádná nuda, naopak: samo se stává smyslem.

Dá se pochopit, proč Tesson pokládá nedotčenou přírodu za ráj. Tady není místo pro dobro ani pro zlo, a už vůbec ne pro krutost. Živočich zabíjí druhého jen tehdy, pokud sám potřebuje přežít. Šelma loví, jen když má hlad, není za tím nic víc než potřeba, nutnost. Dělá to, protože musí. To jen my lidé propadáme zášti a násilí s námi cloumá, to jen naše rasa ubližuje bezdůvodně.

Obal knihy Sněžný levhart.
Obal knihy Sněžný levhart. | Foto: Garamond

Ano, poslouchá se to hezky, ale tady musíme Tessona opravit. To, čemu eufemisticky říkáme, že si kočka "hraje" s myší, je ve skutečnosti hrůzné a zbytečně krvavé vystoupení. A jak vědí lidé, kteří se zvířaty opravdu žijí, hřebec, když má příležitost, klidně ukope jehňátko. Kdo ví proč? Jen proto, že může? Aby se pocvičil v boji, kdyby bylo třeba někdy příště chránit stádo proti predátorovi? Nejsme si tím jisti.

Možná toho máme se zvířaty společného víc, než se zdá. O sněžném levhartovi skrytém v horách Tibetu víme málo, můžeme ho tedy pokládat za opravdu ušlechtilého. Zřejmě to potřebujeme: zrcadlo, které nám ukazuje svět, který je ještě v pořádku. Bez ohledu na to, že možná nikdy neexistoval.

Ty věty, kterými to Sylvain Tesson rámuje, se ale blyští jak nový sníh v ostrém slunci. "Podle taoismu nemá člověk nic dělat, podle buddhismu nic chtít. Co tu tedy pohledávají lidé ze Západu jako my?" Kvůli těmhle nálezům stála cesta za to.

Kniha

Sylvain Tesson: Sněžný levhart
(Přeložila Petra Zikmundová)
Nakladatelství Garamond 2021, 168 stran, 260 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 16 minutami

Dálnice D11 z Hradce do Jaroměře se autům otevře 17. prosince

Dokončovaný úsek dálnice D11 z Hradce Králové do Jaroměře se motoristům otevře 17. prosince. Stát bude 4,1 miliardy korun bez DPH. Jde o největší současnou stavbou na území Královéhradeckého kraje, řekl ředitel Ředitelství silnic a dálnic Radek Mátl. Na úseku u Smiřic se v sobotu konal den otevřených dveří.

"Za necelé tři měsíce po dálnici budou jezdit auta. Diskutujeme dnes s lidmi přípravy silnic. Je to samozřejmě trochu sebeprezentace, ale chceme ukázat, že příprava a stavba dálnice není jednoduchá," řekl Mátl.

Stavba je rozdělena na dva úseky z Hradce Králové do Smiřic a ze Smiřic do Jaroměře. Stavba trasy do Jaroměře začala v dubnu 2019, z Hradce do Smiřic se buduje od února 2019.

"My jsme dokonce zrychlili, stavba se měla otevírat až v příštím roce během průběhu léta, podařilo se nám se zhotovitelem vyjednat zkrácení lhůty o osm měsíců. Příprava dálnice trvá daleko déle, to jsou někdy i desítky let," řekl Mátl. Šest až deset let příprava podle Mátla zabere vždycky.

D11 z Prahy do Hradce Králové a na státní hranici s Polskem začal stát budovat v roce 1978 a od roku 2017 dálnice končí v Hradci Králové. Z plánovaných 154 kilometrů dálnice se jezdí zhruba po 91 km. Stavba z Hradce do Jaroměře navazuje na úsek dálnice z Hradce Králové, měří 22,4 kilometru. Vede podél současné silnice první třídy na Jaroměř a Náchod. Za Jaroměří se napojí na silnici I/37.

Zdroj: ČTK
před 46 minutami

Vyhlaste klimatickou nouzi, žádá německý aktivista. Už 27 dní drží hladovku, nyní přestal pít

Klimatický aktivista Henning Jeschke, který od 30. srpna drží v Berlíně hladovku, dnes přestal přijímat tekutiny. Pít dnes přestala také Lea Bonaseraová, která začala držet hladovku tento týden. Dvojice protestní akci vystupňovala poté, co sociálnědemokratický kandidát na kancléře Olaf Scholz nevyslyšel jejich ultimátum a veřejně neprohlásil, že v Německu panuje stav klimatické nouze. Scholz oběma přislíbil, že se s nimi sejde až po volbách.

Hladovkáři původně žádali, aby se s nimi do čtvrtka sešla trojice kancléřských kandidátů. Těmi jsou vedle Scholze konzervativec Armin Laschet a Annalena Baerbocková ze strany Zelených. Trojice původně oznámila, že s aktivisty bude jednat po volbách. Později organizátoři protestu uvedli, že Baerbocková ve čtvrtek tábor hladovkářů na louce u Sprévy nedaleko sídla parlamentu a kancléřství navštívila a s mladými lidmi hovořila.

Ve čtvrtek aktivisté vyhlásili nové ultimátum, které se týkalo jen Scholze, protože Laschet podle nich zcela zklamal. Sociálnědemokratický kancléřský kandidát výzvu k veřejnému prohlášení o klimatické nouzi nesplnil, Jeschkeho a Bonaseraovou nicméně vyzval, aby hladovku ukončili. Opětovně slíbil, že společné setkání se může uskutečnit po volbách.

"Scholzovi přes rty ani jednou nepřešel výraz ´klimatická nouze´," řekl na videu zveřejněném na Twitteru 21letý Jeschke, když oznamoval, že přestává přijímat tekutiny.

Hladovku původně zahájilo 30. srpna sedm aktivistů, šest z nich ale začalo postupně opět jíst. Tento týden se k Jeschkeovi, který odmítá potravu jako poslední z původní skupiny, přidala 24letá Bonaseraová. Dnes oba přestali také pít.

Zdroj: ČTK
Další zprávy