Románový svět je jiný než skutečnost, a tak se protagonista Bran mrazu v srpnu dvaačtyřicátého roku nenarodí. Už je dospělý a zažívá prozření. Na poli mu vítr odfoukne klobouk. Jak jej loví, vytrousí klíče. Začne tedy hledat je. Marně. Klíče nejsou. Už už propadá zoufalství, když ho napadne se pomodlit. "Panebože, pomůžeš-li mi najít klíče, slibuji…" A hle, klíče leží před ním.
Románový svět Karola Sidona o tolik jiný než skutečnost není. Historku s klíči a modlitbou opravdu zažil. "A tak jsem si kleknul, posypal hlavu hlínou a zalykal jsem se radostí. Ne už z klíčů, ale protože jsem si uvědomil, že nejsem sám. Že na světě, ať se stane cokoliv, mám někoho, na koho se mohu vždycky spolehnout," vyprávěl později. Zážitek, jenž odstartuje hrdinovo duchovní znovuzrození, v knize ne náhodou situoval do doby svého narození.
Samozřejmě že komická historka byla jen střípkem hlubokého, desetiletého hledání víry, které Karol Sidon literárně zaznamenal, načež té víře beletrii na dlouho obětoval. Když se teď spisovatel, dramatik, signatář Charty 77, vrchní zemský a někdejší pražský rabín dožívá jubilea, je to příležitost připomenout jeho mohutnou stopu v české próze.
V srpnu 1942 přišel na svět, dva roky nato mu nacisté v Terezíně umučili otce a od té chvíle jedno vedlo k druhému. Dětství poznamenala absence tatínka. Z té udělal téma své první prózy. Až se od touhy poznat otce propsal k otcovu náboženství. "Mé rozhodnutí přihlásit se k židovství zcela určitě s problémem zavražděného židovského otce souvisí," přitakává v knižním rozhovoru Červená kráva, který s ním vedl novinář Karel Hvížďala.
Když psát, tak pravdu
Sidon vystudoval scenáristiku na pražské FAMU a začínal u filmu, jako autor rozhlasových povídek a žurnalista. Stihl se stát ještě součástí generace publikující v 60. letech minulého století. Psal o hodně jinak než starší Milan Kundera, Josef Škvorecký nebo Arnošt Lustig. Jeho první dvě prózy Sen o mém otci a Sen o mně jsou vysoce osobní, autobiografické a také apolitické.
"Zanášení politiky do literatury mi bylo protivné. V tu dobu se psalo všechno na politické téma, samozřejmě sympatické, ale mně to smrdělo po frázi," vyprávěl Sidon předloni v pražské Maiselově synagoze. "Myslím, že ten můj úhyb na soukromou notu byl důležitý i pro příští generace, že se projevil třeba v psaní Ludvíka Vaculíka," zmiňuje literáta, jenž také otevíral téma otcovství.
Sen o mém otci z roku 1968 zachycuje Sidonovo vyrůstání bez tatínka, "jehož neobsáhnu, jehož neznám, po kterém toužím", po němž zbyly jen zavazující legenda a portrét na stěně. Hrdina Karol udělá klukovinu: zapře žákovskou knížku. A odmítá podvod přiznat. Impulzivní snaha vyhnout se trestu za špatné známky přechází ve vědomé trvání na lži. Hoch ji opakuje dennodenně, den za dnem matce, druhému otci, učitelce. Ředitelce, spolužákům, známým.
Vzepřel se, žene to do extrému, vyhrožuje skokem z okna. Lže a představuje si, že je bit pro pravdu, lže ze strachu, že přestane být tím, za koho byl pokládán, slušným chlapcem, jakým jej chtěl mít otec. V nejsilnější pasáži teď už existenciálního souboje o svědomí, vinu a statečnost lže i otcově portrétu do očí. "Tenkrát jsem někdy vydržel jeho pohled a ponořil se do něj. Dnes již ten pevný, dlouhý, temný pohled obrazu nevydržím," píše nakonec.
Když na tu knihu Karol Sidon předloni vzpomínal v synagoze, poznamenal, že až na pár pozměněných jmen je pravdivá. "Říkal jsem si: když psát, tak pravdu. Z ní lidi pochopí, že všechny ty osobní problémy a hříchy k životu patří, a tak třeba ztratí ostych nahlédnout hlouběji do svého nitra," uvažoval.
Psaním o tom, co jej tíží, našel specifickou polohu: literatura jako konfrontace člověka sama se sebou, snaha porozumět vlastnímu já psaním, ponořit se hluboko a pojmenovat, co jinak potlačujeme, co bychom si neurovnali. "Při psaní, aniž si to člověk uvědomuje, jsme soustředění, naplno zapnuti a vše ostatní dokážeme vypnout. Skutečně přemýšlíme," dí v rozhovoru s Hvížďalou.
Totální upřímnost samozřejmě měla i důsledky. "Když kniha vyšla, maminka mi říkala: Karolku, o mně si klidně piš, co chceš, ale prosímtě, nepiš o lidech z baráku," vzpomíná Sidon, kterého při návštěvě matky konfrontovala sousedka. "Vyjde na chodbu a říká: ‚Vy o mně píšete, že mám skleněný oko, to není pravda, jak jste to mohl napsat!‘ Já jsem se bál, že si to oko snad vyndá."
Kde hledat Boha
Něco podobného zažil o devět let starší americký prozaik Philip Roth, jenž také upřímně popsal a ještě víc beletrizoval své okolí. Rothovo alter ego ve více románech čelí opovržení nejbližších, ba celé židovské komunity.
Stejně jako Sidon hledá otcovské uznání, soupeří s matkou, popisuje první sexuální zážitky. Později se trápí v manželství, cestuje do Izraele, až nakonec i Roth napíše knihu o alternativních dějinách. Byli by si měli co říct. K dialogu však nedošlo, přestože Američan od začátku 70. let navštěvoval Československo a Sidona poznal. "To je mi dodneška líto, že s člověkem, který je mi povahou i psaním tak blízký, jsem se o tom nemohl bavit. Jenže já neuměl anglicky. Četl jsem, co Roth psal, a on nemohl číst mně," uvedl rabín předloni.
Dva roky po Snu o mém otci vydal, stále ještě oficiálně, Sen o mně: autobiografickým tónem navazující, avšak líčící už život na prahu dospělosti. Útěky od matky a posléze manželky, přespávání v dřevnících nebo na nádražích, touhu jednat samostatně. Myšlenky na emigraci, samotu, nevěru, zodpovědnost za děti. Tady už se objevují náboženské úvahy, které pak v Sidonově tvorbě převáží.
Následuje esejistická životopisná kniha Evangelium podle Josefa Flavia, přísný pohled na Ježíše a snaha vypořádat se s křesťanstvím v historické i osobní rovině, ke které autor po revoluci připíše sebekritickou předmluvu. Za tou si stojí dodnes. "V zásadě si pořád myslím to samé, ta kniha je mi trochu protivná tím, jak se do toho osobně pokládám," sdělil v synagoze.
V další próze Boží osten poprvé začíná vymýšlet příběh a užívá třetí osobu, načež nejvýrazněji fabuluje v Branách mrazu z roku 1977, až mystickém či symbolickém příběhu o starém samotáři, poznání, lásce, a především už hledání Boha. Postava je fiktivní, téma reálné: Sidon se od začátku 70. let učil hebrejsky a vstřebával dostupnou náboženskou literaturu, načež rok po dopsání Bran mrazu konvertoval k judaismu. Jeho spisovatelská dráha, dále zahrnující více než tucet divadelních i rozhlasových her, na dlouho skončila.
Tou dobou už samozřejmě vydával jen v samizdatu. Coby novinář Literárních novin, Literárních listů a nakonec Listů se vyjadřoval již k vpádu vojsk Varšavské smlouvy. "Okupovali nás a mají nás vojensky v rukou. Jsou to okupanti a okupanti diktují," píše ve zvláštním vydání z 28. srpna 1968. Týden po invazi Sidon hájí svobodu, které se nelze vzdát, nelze "přijmout myšlenku, že bychom zdánlivě byli svobodní a zevnitř vykuchaní", a hlavně: "Nikdy nemůžeme a nesmíme mlčet o krvi, která tekla v naší zemi, o vině zrádců, o svém odporu ke všemu, co nám tyto dny bylo přivezeno ze zemí okupujících nás států na tancích a letadlech a dělech a kulometech: lži, zrada, faleš a hnus."
Přišel zákaz publikování. Do několika let Sidon pozbyl posledního zaměstnání v televizi a 70. léta už trávil coby pomocný dělník, prodavač v trafice či hrobník na Židovském hřbitově.
Po podpisu Charty 77 přibyly domovní prohlídky, výslechy, pobyty v celách předběžného zadržení. Jednou jej estébáci unesli a vysadili daleko za městem. "Nedávno jsem byl v Čáslavi, takže jsem zjistil, že ta to nebyla. Vždycky jsem myslel, že to byla Čáslav," vzpomínal předloni, jak se i tehdy, na silnici v lese, začal modlit. "Sotva jsem se domodlil, zastavilo auto, odvezlo mě do liduprázdného města, tam na náměstí seděli dva chlapi, co zřejmě vypadli z hospody, a věřte nevěřte, jeden z nich byl Václav Havel. A my přitom demonstrovali za jeho propuštění z vězení," líčí.
Po pěti letech výslechů Sidon v rámci akce Asanace, kterou Státní bezpečnost nutila chartisty k emigraci, skutečně odjel. Prošel uprchlickým táborem a mezi roky 1983 až 1990 studoval judaistiku v německém Heidelbergu, přesvědčen, že komunismus padne a pražská židovská obec bude potřebovat učitele. Po sametové revoluci přidal dva roky na rabínském semináři v Jeruzalémě, načež byl v září 1992 jmenován vrchním pražským a později zemským rabínem.
Ve snaze "obnovit židovskou komunitu na zdravých základech" založil v české metropoli rituální lázeň mikve. Přispěl ke zřízení Lauderových škol, židovského náboženského soudu či košer obchodu. Dvacet let pracoval na moderním překladu Tóry, jejž konečně vydal roku 2012.
Pražskou židovskou obec zválcovanou dvěma totalitami přebíral, když čítala osm stovek členů seniorního věku, a odevzdal nástupci jednou tak početnou, omlazenou, už pevnou část společnosti, až na extrémy nikým nezpochybňovanou.
Jen o Sidonovi jako spisovateli celé ty roky nebylo slyšet. Zpětně říká, že setkání s Tórou jej autorsky ochromilo, že ve světle Pěti knih Mojžíšových mu přišlo nesmyslné cokoliv psát. Témata, nad nimiž přemýšlel v beletrii, dál zkoumal jen v duchovní rovině. "Uvědomil jsem si zodpovědnost, na kterou jsem předtím nemyslel. Došlo mi, že slovem něco nového vytvářím a že za to jsem zodpovědný. To mě tak stáhlo zpátky, že jsem raději nic nového nevytvářel," vzpomíná v rozhovoru s Karlem Hvížďalou.
Velký návrat
A pak, když už to nikdo nečekal, Karol Sidon učinil literární comeback uplynulé dekády. Z obav, jak to přijme židovská obec, jej spojil s mystifikací: pseudonymem Chaim Cigan převzatým po předcích. Pod tímto jménem v letech 2014 až 2017 u nakladatelství Torst publikoval sci-fi tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc, jejíž dohromady dvě tisícovky stran představují přelom v autorově tvorbě a unikát české prózy. S přihlédnutím k tomu posléze obdržel Státní cenu za literaturu.
Téměř realistická próza z emigrantského prostředí přechází v naprostý výtrysk představivosti, fantasy s prvky braku, dobrodružné i špionážní literatury. Ve spletitém příběhu postavy pomocí hypnózy i létajících talířů cestují do paralelních světů a sem tam v čase, od starého Egypta po 25. století. Doktor Husák roku 1989 zřizuje novodobé koncentrační tábory, na českém trůně arabsky chrčí libyjský plukovník Muammar Kaddáfí, NATO obsazuje Izrael. Hrdinové mají dvojníky a dybuky, kteří se jako v chasidské literatuře nalepují na jejich duše. Ve hře je vše od židovských dějin přes nepoučení se z hrůz 20. století po příchod Mesiáše.
Čtenář přechází z tohoto světa v prvním románu do paralelního univerza v knize druhé, následně v dílu třetím zpět do reality už s postavami z jiné dimenze, aby dospěl k mohutnému finále. Pravda, málo próz je složitějších usledovat. Málo příběhů ale pod tak zábavnou slupkou otevírá tolik vážných témat: zodpovědnost za naše činy, vliv jedince na dějiny, rozpolcenost duše a její proměna v čase, vůbec soudržnost či uchopitelnost lidské totožnosti. Ten příběh jde k jádru člověka.
S každým čtením do popředí vystupují jiné motivy. Osm let po vydání prvního dílu je čím dál zjevnější, že přes všechnu legraci Karol Sidon napsal vážnou literaturu: opus skrývající tolik, až se k němu lze vracet pořád. Moudře konstatoval literární kritik Petr A. Bílek, že "je namístě zvážit, zda tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc není tím nejpozoruhodnějším dílem české literatury posledních dvaceti let".
Karol Sidon bývá zklamán, že jeho sci-fi nemělo větší ohlas a pro velký rozsah se nedočkalo překladu do cizích jazyků. S oblibou naopak vypráví, jak před několika lety v Tel Avivu zinscenovali jeho divadelní hru Shapira. A "lidi to tak bavilo, já byl tak šťastnej, když jsem to slyšel hebrejsky, tu reakci židovských lidí přesně v místech, kde jsem chtěl", vyprávěl v synagoze.
Nejlepším dárkem rabínovi k dnešnímu jubileu tak bude vzít do ruky jeho tetralogii. Pořád není pozdě začít číst. Ne kvůli němu: ty věci jsou tam pro nás. Není známo, že by jiný rabín kdy stvořil něco podobného.
