Ve městech žijí aktivisté, kteří provozují komunitní zahrady, osazují střechy domů travinami a prodávají zboží bez obalu. Případně chovají včely, kterým se v metropolích daří a jejich med tak může sbírat medaile na soutěžích.

Za přírodou tedy není nutné jezdit po dálnici ani vlakem. Stačí pár stanic tramvají, případně zabočit za pár rohů. Všude číhá zeleň. A pokud ještě nečíhá, je třeba s tím rychle něco udělat, nabádá Hanišová.

Viktorie Hanišová bude o knize rozhovorů hovořit tento pátek od 18 hodin na pražském veletrhu Svět knihy. | Foto: Vojtěch Vlk

Jedenačtyřicetiletá pražská rodačka, která na sebe upozornila romány Anežka a Houbařka, v knize naslouchá právě takovým lidem. Mluví s pracovníky komunitních zahrad, včelaři, organizátory kompostovacích systémů, provozovateli bezobalového obchodu nebo aktivisty ze zahrádkářských kolonií. Je zvídavá, jasně dává vědět, na které straně stojí. Evidentně z vlastního popudu se zajímá, kudy na věc, jak udělat beton zelenější, zeleninu dosažitelnější a život odpovědnější.

Rozhovory plynou jako voda po dlouhém letním dešti: hladina je poměrně vysoko, proud stabilní a klidný, s lodí to nehází, ani nehrozí, že si odře kýl. Nikde nečíhají zrádné jezy a cíl je předem zřetelně vytyčen.

Ano, někdo může mít cíl jinde a takhle zeleně svět nevidí. To kniha nezpochybňuje, každý má právo na názor.

Trochu drhne jen to, že se nedostavují ani pochybnosti o vlastním konání. Tedy až na občerstvující výjimky - jeden dva rozhovory v publikaci činí onen ideální svět sdíleného městského zahradničení přece jen poněkud komplikovanější, ovšem primárně kvůli vrozené skepsi mluvčích.

Související

Povídky o sebevrazích. Viktorie Hanišová chápe jejich beznaděj i osamění

Pro čtenáře je to nicméně jako nadechnutí se nad hladinou: konečně je něco trochu špatně, lidi se hádají, pravidla jsou nejasná, plevel bují a vraždící slimáci jsou přece taky živáčkové. Kterou přírodu tedy máme chránit?

Číst Beton a hlínu jako literaturu by přesto bylo až nesnesitelně pozitivní. Pokud čtenář sám není nadšeným aktivistou, trpěl by vzrůstající frustrací a hrozila by dokonce literární neuróza. Té se samozřejmě dá zbavit snadno: uvědomit si, jaký žánr čteme. Ano, jsou to rozhovory, ale není to publicistika. Co tedy? Přece návod! Beton a hlína je manuál k použití, popis toho, jak se má co dělat, aby bylo pěkně zeleno. Receptář prima nápadů pro dvacátá léta.

Pokud tuhle optiku přijmeme, absence zvratů a pochybností je náhle k dobru věci. Když si člověk přiveze stoleček z IKEA, také v doprovodném letáku nehledá módní skandinávský thriller či nějakého Hamsuna kříženého se Strindbergem. Čeká popis, jak to celé poskládat a kam navrtat šrouby.

Obal rozhovorů Beton a hlína. | Foto: Host

Podobně k věci přistupuje Hanišová a bylo by zpozdilé její knize vyčítat, že neplní jiné, snad hlubší účely. To už by zkrátka byla jiná kniha.

Někdy to samozřejmě tak bezproblémové není a trochu kritičtějšího vědomí musí přimíchat sám čtenář. Třeba když si stáhne vychvalovanou aplikaci Na ovoce, která mapuje volně rostoucí ovocné stromy v krajině. Je skvělé, že díky ní můžeme vyrazit na švestky kousek od svého paneláku. Měli bychom to dělat a ujistit se, že příroda ještě existuje. Problém aplikace ovšem není v tom, že nezaznamenává, kdy které plody zrají, a nutí tak nebohého uživatele samostatně přemýšlet, jak se o tom v rozhovoru hezky hovoří. Problém je v tom, že appka prostě padá. Autorovi tohoto textu konkrétně vždy, když se chtěl dostat na mapu, aby zjistil, kde ty životodárné aleje voní.

Za to samozřejmě kniha nemůže. Při bloudění krajinou za ztraceným ovocem může dezorientovaný sběrač například zvednout pár pohozených igelitek a po návratu do civilizace se zaregistrovat k Odpadkovým hrdinům, organizaci, která z této aktivity dělá hnutí. Těm ty internety fungují bezproblémově.