Ian McEwan své čtenáře ukázkově (zlomyslně) namlsá

Boris Hokr
31. 1. 2014 19:52
Zatím poslední dílo Iana McEwana je částečně špionážní román, částečně milostný příběh, typicky britské středostavovské drama s pravidelným čajem o páté i thrillerem s drtivou pointou.
Ian McEwan
Ian McEwan | Foto:

Recenze - Mladá Serena je dcerou anglikánského biskupa, studentkou matematiky v Cambridgi, nadšenou čtenářkou a fanynkou Solženicyna i milenkou postaršího profesora... Ovšem právě ona poslední role pro ni má překvapivé vyústění – nastoupí totiž k MI5. Zde si prožije svůj díl ústrků od mužů, stále ještě pevnou rukou vládnoucích v sedmdesátých letech minulého století světu tajných služeb, aby se nakonec stala součástí projektu Mlsoun.

Foto: Aktuálně.cz

V jeho rámci se studená válka potkává s uměním (byť ne tak spektakulárně jako v závěru knihy zmíněné eskapádě jistého Iana Fleminga). MI5 chce podpořit vybrané spisovatele s tím „správným“ smýšlením. Samozřejmě tajně, protože je to tajná služba. A to je něco, co Sereně, která se do „svého“ umělce zamiluje, začíná přerůstat přes hlavu.

Zatím poslední dílo Iana McEwana je částečně špionážní román, částečně milostný příběh, typicky britské středostavovské drama s pravidelným čajem o páté, thrillerem s drtivou pointou ... a také literaturou pro literaturu samu. Potenciálně hrozící kočkopes se ovšem věren svému názvu stává především výkladní skříní cukráře McEwana.

Laskavost zavedeným čtenářům

Ona „výkladnost“, perfektní sladěnost a celkově útěšná lákavost je na jednnu stranu hlavní zbraní knihy, na druhou stranu však také důvodem, proč není ve Velké Británii prosta i nespokojených ohlasů. Přeci jen, u McEwana byli čtenáři, především v jeho domovině, kde měli možnost s ním „vyrůstat“ a „stárnout“, zvyklí především na temné, znepokojivé obrazy, patologické jevy, krutost a nemilosrdný mlýnek událostí, nad nimiž postavy ztrácely kontrolu.

Ian McEwan.
Ian McEwan. | Foto: Aktuálně.cz

Taková byla ostatně i dost možná nejhumornější autorova kniha – černá groteska Amsterdam. Kruté bylo i Pokání a nakonec i Solar. O jeho prvních knihách nebo třeba prvním špionážním příběhu (Nevinný, odehrávající se v schizofrenním poválečném Berlíně a nabízejícím problematiku rozřezání lidského těla a následnou úschovu čvachtavých kufrů) ani nemluvě. Serenin příběh je proti tomu selanka.

Ne že by McEwan vyměkl. Jen si místo staromódního šmelcování postav a ždímání čtenářových emocí dopřál trochu stejně staromódního kopání do vlastních uměleckých řad, sebe samého a právě těch očekávání, které jeho nový román nenaplnil. Ostatně mile staromódní a přitom manipulativní jsou i úvodní věty, spočívající v představení hlavní hrdinky a jejím stručném zhodnocení toho, co bude náplní knihy.

Ta pak postupuje pěkně chronologicky a důsledně. Serenin poklidný život v zapadákově, její protloukání se studii a kratičká „kariéra“ publicistky, milostný románek, nástup do práce... McEwen si zde hraje a natahuje i překrucuje čtenářovo libido.

My přeci víme, že se nám má dostat příběhu o záhubě minimálně dvou lidí. Vždyť nám to hrdinka sama řekla! My víme, kdo je autorem! A jsou tu ty náznaky sledování! Podivné zádrhely v práci, tajemství v životech lidí v Serenině okolí a houtnoucí atmoféra ekonomického i morálního úpadku britské společnosti.

Jenže místo toho, aby se šláplo na pedál, román pravidelně a rozmarně uhýbá k líčení pikniků jak ze sentimentálních pastišů na Jane Austenovou či k mládežnickému hýření... A když už se zdá, že na scénu přichází Serenin vysněný projekt, spisovatel Tom Haley, musíme se nejprve smířit s převyprávěním (respektive se Sereniným výkladem) jeho povídek, které jsou jaksi mnohem víc McEwanovské než vše, co jsme zatím z Mlsouna objevili!

Inu, jsme na skřipci a můžeme si vybírat, odkud přijde ona konečná rána. A přesto bude nečekaná, i když dokonale logická. Je to přesně ten typ pointy, u které se používá fráze, že bylo přímo slyšet, jak do sebe vše zaklaplo. Jen se tentokrát nebudeme děsit, ale budeme se smát oné osudovosti.

Ano, pořád je to tragické a smutné, ale také, panebože, tak zábavné a tak sedmdesátkové, absurdní, tak britské a tak... od autora zlomyslné.

Středostavovská britskost jako vkusná zbraň

Podobných zlomyslností je v knize celá řada. Ony povídky jsou opravdu jako vystřižené z McEwenových raných próz, Haley s ním sdílí některé skutečnosti (univerzitu, vydavatele etc.), objeví se narážky na slavné literáty tehdejší i novější, depresivně se zde prohlásí, že povídky nikdo nečte a nakladatelé je vydávají jen proto, aby udělali radost svým zlatá vajíčka snášejícím kohoutkům a slepičkám. A někde v pozadí se rozjíždí ambicózní a nabubřelá Booker Prize.

Ian McEwan
Ian McEwan | Foto:

A krátký román, kterým Haley prorazí a za nějž získá (fiktivní) cenu Jane Austenové? Dnešnímu čtenáři přijde jako první na mysl McCarthyho Cesta. Ovšem na druhý pohled zjistíme, že se jedná o rozvinutí povídky Two fragments z knihy, za kterou mladý McEwan dostal (skutečnou) cenu Somerseta Maughama.

A všechny ty postřehy o umění, skutečném a kýči, o opravdovosti, autenticitě, formálním mistrovství... No, stejně nakonec nic neobstojí před děsivou schopností lidské mysli obelhat sama sebe a nepochopit skutečnost.

Šálení našich předsudků a „jistojistých“ pravd je McEwenovým tradičním motivem a Serena se v něm doslova topí. A na mnoha místech je schopna si to uvědomit... aby plynule nahradila jedno šálení druhým (její milostné vztahy, návštěva u rodičů, pomoc Tomovi s povídkou). Skrze její osobní šalby se čtenář dostává i ke klamům tehdejší britské společnosti. Respektive k tomu, jak se tyto klamy rozpadaly.

Serena totiž žije v troskách impéria, které se potácí na kraji ekonomického krachu, ale stále se chová se stejnou noblesou jako v době, kdy vládlo světu, jenže ona noblesa už je spíše hraná, pokřivená a stižená senilitou. A vlastně strašně maloměšťácká. Jsme v Británii, v níž vládne „sebemrskačská nálada“ (což vzhledem k současné situaci dělá z románu působivou politickou satiru nejen v retro stylu) a společnost nabízí nejrůznější opium „davům stádně smýšlejícíh lidí toužících vyjádřit svou individualitu“.

Serena není jiná. Čte sice ty správné noviny a chápe zlolajnost komunismu, ale nejvíc si užívá své chlapy, své sny a nákupy všech těch sušenek a halenek, objevování Ameriky v „italské“ kuchyni. Vůbec se chová jako všichni ti, co dnes běhají do M&S pro „nejvíc sexy potraviny“ (jak se dočteme na internetu), které si pak neohrabaně přidržují narvané v jedovatě zelených (ale značkových) igelitkách v tramvajích...

Číst o tom je zábavné a chytlavé. Pro mlsné jazýčky McEwenových čtenářů je Mlsoun skvělým pohlazením. S příjemně hořkou dohrou, protože není problém najít se v těch dokonale vzájemně i sebou samými oklamaných lidech a jejich naschválech, které již dívno žijí vlastním životem. McEwen se může jen smát. Nakonec byl dost krutý i bez krve.

Ian Mc Ewan: Mlsoun. Překlad: Ladislav Šenkyřík. Odeon, 2013.

 

Právě se děje

před 41 minutami

Spor Trump vs. Republikáni pokračuje. Bývalý prezident nesouhlasí s používáním svého jména

Ve Spojených státech se v posledních dnech vyhrocuje spor mezi Republikánskou stranou a bývalou hlavou státu Donaldem Trumpem ohledně využívání exprezidentova jména k propagačním účelům a výběru finančních příspěvků od drobných přispěvatelů. Trump v pondělí vyzval svoje podporovatele, aby nedávali peníze tradičním republikánským strukturám a aby místo toho podpořili jeho vlastní volební skupinu, jejímž cílem je podporovat kandidáty souznějící s Trumpovým programem.

Trumpovi právníci zaslali v pátek výzvu Celostátnímu výboru Republikánské strany (RNC) a dalším dvěma klíčovým stranickým organizacím, aby přestaly používat Trumpovo jméno ve veřejných kampaních bez jeho svolení. Podle exprezidentova poradce je Trump na volné používání svého jména citlivý a vadí mu také to, že tři zmíněné struktury Republikánské strany podporují kandidaturu některých zákonodárců, kteří se letos připojili na stranu demokratů při projednávání ústavní žaloby, jež na exprezidenta mířila ve spojitosti s lednovými nepokoji v Kapitolu.

Zdroj: ČTK
před 43 minutami

Česko má za sebou zřejmě nejmrazivější noc týdne, na Jizerce naměřili minus 21 stupňů

Noc na dnešek byla podle meteorologů pravděpodobně nejmrazivější nocí tohoto týdne. Především na východě a severovýchodě teploty při vyjasnění klesly až k minus deseti stupňům Celsia. Největší zima byla v Jizerských horách, v mrazové kotlině na Jizerce naměřili dokonce minus 21 stupňů. V dalších dnech se má oteplovat, od pátku už by teploty v noci pod nulu klesat neměly, uvedl Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ).

V noci na dnešek se vyjasnilo všude kromě jihu a jihozápadu země. "Ve studeném vzduchu a při slabém větru tak klesly teploty v nižších a středních polohách na minus čtyři až minus osm stupňů Celsia, na východě a severovýchodě až na minus deset stupňů Celsia," uvedli meteorologové. V Jizerských horách se teploty pohybovaly většinou kolem minus 15 stupňů, ve výjimečných případech, jako právě na Jizerce, spadly ještě níže.

Na jihu a jihozápadě Čech bylo díky nízké oblačnosti tepleji, nejčastěji mezi nulou až minus čtyřmi stupni Celsia.

Zdroj: ČTK
Další zprávy