Eco otevřeně zaútočil na nevzdělance i podvodníky

Radomír D. Kokeš
11. 1. 2014 16:06
Dějiny legendárních zemí a míst nehrají úplně fér, ale Ecovi to čtenář rád odpustí.
Umberto Eco.
Umberto Eco. | Foto:

Recenze - Umbertu Ecovi bylo 5. ledna dvaaosmdesát let, během nichž stihnul vykonat úctyhodné množství umělecké, badatelské a popularizační práce. Nelze mu mít za zlé, že v posledních letech na poli vědecké popularizace nepřichází s ničím novým, ale spíše shrnuje, přepracovává či rozpracovává své starší výzkumy, témata a libůstky.

Na jedné straně tu máme veskrze monumentální díla jako Od stromu k labyrintu, v nichž se Eco snaží přehlédnout desetiletí svých sémiotických výzkumů. Na druhé straně vydal soubor přednášek Zpověď mladého romanopisce vyjadřující se k vlastní umělecké zkušenosti a nabízející příspěvky na hranici sumarizace a revize svých teorií fikce. Na třetí straně pak neustále pokračuje ve svých výpravných prohlídkách tematicky různorodých oblastí: Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Bludiště seznamů… a nejnověji Dějiny legendárních zemí a míst.

Foto: Aktuálně.cz

A právě v poslední jmenované knize „spolupracuje" (a) Eco alias sběratel kuriozit na poli lidské hlouposti, (b) Eco coby neúnavný popularizátor s encyklopedickými znalostmi a (c) Eco jakožto sžíravě sarkastický sloupkař.

Ecův jazyk se přiostřuje

Eco se zabývá takřka gargantuovskou šíří témat a zajímá ho vlastně všechno od nejabstraktnějších filozofických problémů přes nejrůznější slepé uličky v proměnách myšlení západní civilizace až po proměny tzv. vysoké i populární kultury. Vládne přitom schopností hovořit o jednom každém z množství svých badatelských zájmů jazykem sémiotického badatele, jazykem popularizátora vědy, jazykem novinového sloupkaře i jazykem romanopisce.

Madame Blavatsky.
Madame Blavatsky. | Foto: Aktuálně.cz

Navzdory tomu jsou ale jeho přednášky, eseje, monografie i romány prodchnuty nevídanou mírou (sebe)ironie, sarkasmu a více či méně skrytého výsměchu naivitě, hlouposti, diletantismu, hrdé nevzdělanosti a z toho vyplývající manipulovatelnosti.

A soudě podle Dějin legendárních zemí a míst, čím je Eco starší, tím méně se své vědátorské opovržení těmito nelichotivými vlastnostmi snaží skrývat (podobně jízlivé jazyky by asi dodaly, že tím méně se současně snaží přijít s něčím, co by už nenapsal předtím). Při čtení Ecovy encyklopedie míst, která „vedla ke vzniku přeludů, utopií a iluzí, protože mnoho lidí skutečně uvěřilo, že kdesi existují nebo existovala" (s. 7), se tak vkrádá otázka, zda jsou tato pozadím pro encyklopedii forem lidské hlouposti, anebo naopak.

Ecův ostrý jazyk známe z kapitoly o nechvalně proslulých Protokolech siónských mudrců z Šesti procházek literárními lesy, z řady jeho sarkastických sloupků pro italské noviny a víceméně ze všech jeho románů od Jména růže až po Pražský hřbitov. Ještě nikdy ale žádné jeho popularizační dílo vcelku nepůsobilo coby tak otevřený útok proti hlupákům, nevzdělancům, naivům a intelektuálním podvodníkům.

Když zpočátku knihy Eco odhaluje rozšířenost mýtu o všeobecné přesvědčenosti západní vzdělanosti v plochost planety Země, je to ještě poměrně distancovaný výklad odhalující dlouhodobě tradovaný omyl. (Už starořečtí vzdělanci dobře věděli, že Země není ,placatá', nýbrž ,kulatá' - a existuje řada primárních pramenů, jež to dokazují.)

Jestliže ale i v dalších kapitolách obeznamuje čtenáře s konkrétními aktuálně neexistujícími místopisy, kdy jedno každé z legendárních míst bylo vsazováno do absurdních geografických kontextů (Atlantidu i Pozemský ráj byste postupně našli úplně všude), současně s tím se bezesporu vysmívá (a) dílem lidem, kteří tomu věřili či tyto lži vědomě šířili (oblíbeným terčem je Madame Blavatská), (b) nepokrytě pak těm, kteří věří dnes - a netají se opovržením jedinci, co na těchto lžích staví (zejména Danem Brownem).

Záhadologové, pyramidologové a antisemiti

Na rozdíl od primárně zpřehledňujících Dějin krásy a Dějin ošklivosti či konceptuálně sémiotických Bludišť seznamů jsou tak Dějiny legendárních zemí a míst na jedné straně opět opulentním intelektuálním dobrodružstvím reprezentujícím autorovy opulentní encyklopedické znalosti (ano, dost často dědek jednoduše machruje … a je to fajn) a na druhé straně prošpikované sardonickými poznámkami.

Špílci o „záhadolozích" (což jsou blbci nějak všeobecně - ať už blíže těm z Foucaultova kyvadla, nebo důvěřivcům z Pražského hřbitova), „polárnících" (kteří věří v dutost Země, do jejichž podzemních říší se lze dostat skrze póly) či „pyramidolozích" (opájejících se především numerickými interpretacemi, kdy jsou schopni jakékoli číslo vykládat jakkoli a využít přitom spojení čehokoli s čímkoli).

Foto: Aktuálně.cz

Třebaže si Eco odpustí nabízející se paralelu s Protokoly sionských mudrců (protože antisemitům se dostatečně vysmál v Šesti procházkách literárními lesy i v Pražském hřbitově), kapitola o vztazích mezi okultisty, nacismem a antisemitismem stejně nechybí (kap. 7) - a poměrně okázale tepe i do moderních mýtů spojených s Merovejci, Svatým grálem a nakonec i se Šifrou mistra Leonarda (kap. 14).

Jinými slovy, většinou se lidská hloupost, iracionální důvěřivost a tendence k překombinovaně konspirativnímu čtení světa stává v Ecových očích maximálně důvodem k ironickému pošklebování (a společně s textem knihy k tomu budete mít bezpočet příležitostí, zejména v kapitole 13 o vnitřku Země).

Současně ale tytéž rysy napomáhaly ke snadné manipulaci veřejností k nejhorším cílům. To ostatně ukazovalo v rovině akademické disputace o zneužitelnosti interpretace její špatnou interpretací Foucaultovo kyvadlo a v rovině mrazivé historické rekonstrukce jazykem dobrodružných a/nebo kolportážních románů Pražský hřbitov.

Foto: Aktuálně.cz

Ecova kniha možnosti tohoto svého dvojího kódování střídavě zesiluje a oslabuje oscilací mezi poutavými historickými exkurzy o biblických zemích, homérovských zemích a putování Grálu a varovnými kapitolami nebezpečně napojenými na moderní mýty, nacismus a současné konspirační „mašíbly" (včetně důvěřivých čtenářů Dana Browna, kteří posléze absolvují turistické vyjížďky po světě za „pravdou" jeho brakových slátanin).

Čtenáři Umberta Eca naopak najdou řadu paralel se všemi jeho romány, kde své výzkumy vytěžil už dříve (cesty Grálu, templáři, okultisti a absurdní numerologie ve Foucaultově kyvadle, určování poledníku a Šalamounův ostrov v Ostrově včerejšího dne, Říše kněze Jana v Baudolinovi atd.).

Když je Eco nefér

Je třeba přiznat, že profesor Eco nehraje úplně čistou hru a nezřídka si rétoricky napomáhá třeba způsobem „na začátku řeknu, čím se v této knize nebudu zabývat… pak se tím stejně zabývám, když se mi to hodí či se mi prostě chce, ale nezapomenu to v určitou chvíli utnout připomenutím, že tím se vlastně zabývat nemáme, a tak půjdeme dál".

Foto: Aktuálně.cz

To se pak váže na místa z umělecké fikce (jež sice na začátku vyřadí, ale co chvíli se k nim stejně obrací - a tímto trikem je zase promptně opouští) i na samotnou anoncovanou místopisnou povahu (často nehovoří o místech, ale o ideologiích, kulturách a rámcujících příbězích, jež rozhodně neodpovídají nastavenému místopisnému vymezení, ale když mu hrozí zanést přímočarý výklad nad únosnou míru, prostě připomene, že ty vlastně nejsou zájmem výkladu, a promptně je opouští).

Poněkud nefér je i zařazení vlastní relativně rozsáhlé (jakkoli vynikající) eseje o pyramidách, resp. o intelektuální nesmělosti „pyramidologů". Esej mu svou letorou, strukturou i rozsahem sice nezapadala do knihy jako celku, ale v „antologické" sekci kontextualizujících výňatků z primární a sekundární literatury o jednotlivých oblastech zkoumání se šikovně skryla. Tyto autorské triky ale nakonec čtenář stejně Ecovi rád odpustí, protože u většiny z těch informací je potěšen, že se je dověděl, třebaže více či méně porušují pravidla hry, které si kniha hned na začátku stanoví.

Samotná struktura výkladu opět odpovídá modelu, jenž Eco dodržuje už od Dějin krásy a který spočívá v pravidelném střídání kapitol zahrnujících vždy (a) sumarizující Ecův výklad s bohatým obrazovým doprovodem a (b) více či méně rozsáhlé výňatky z primární a sekundární literatury buď v existujících překladech, nebo v překladech úplně nových (a pokud mohu soudit, tak bez výjimky velmi dobrých).

V Dějinách legendárních zemí a míst přitom tento model funguje asi nejlépe, protože kniha střídavě vzájemně usouvztažňuje popularizační výklad, obrazové realizace oněch bájných míst (což značně napomáhá čtenářově představivosti i názornosti výkladu) a více či méně literárně poutavé exkurzy k původním textům (příp. jejich komentářům).

Zatímco u široce rozkročených estetických příruček (Krása a Ošklivost) se přece jen tyto tři výkladové vzory rozjížděly do stran a u Bludiště seznamů svým založením nezřídka čtenáře ubíjely… inu bludišti a seznamy, pak v Dějinách legendárních zemí a míst skvěle doplňují Ecovu sardonickou kanonádu faktů, souvislostí a komentářů - a často vysloveně člověka lákají, aby se vrátil k původním textům (příp. je konečně otevřel) a přečetl si je celé.

Opět to stojí nezanedbatelnou tisícovku, stále je to navzdory jednotícímu tématu poněkud různorodé čtení a míra auto-recyklace se zase o něco zvýšila. Stejně tak je to bez jakýchkoli pochyb typicky ecovsky poctivá, svým záběrem i entuziasmem impozantní práce, již je radost procházet a dovídat se střípky informací, k nimž byste se jinak zřejmě nikdy nedostali, protože je pak profesor objevil v bůhvíjaké stovky let nečtené knize ze šestnáctého století.

Eco video
Eco video | Video:

Intelektuální potěšení zaručeno - a protože Umberto Eco se pravděpodobně do ničeho komplikovanějšího už nepustí (ale třeba nás ještě překvapí nějakým románem), popřejme tomuto věčně zvídavému vzdělanci všechno nejlepší k narozeninám (byť trochu se zpožděním) a minimálně ještě jednu podobnou výpravnou publikaci sloužící k produktivnímu zaplnění jeho i našeho volného času.

Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst. Překlad: Jindřich Vacek, Helena Lergetporer a Pavel Štichauer. Argo, Praha, 2013, 480 s.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Slovenská sopranistka Gruberová získala německou operní cenu

Slovenská sopranistka Edita Gruberová získala německou cenu Oper! Award za celoživotní dílo. Pěvkyně, která letos v březnu ukončila kariéru v Bavorské státní opeře v Mnichově, je první laureátkou nově vyhlašovaného ocenění. Gruberová v 60. letech vystudovala operní zpěv na slovenské konzervatoři, roku 1970 získala první roli ve Vídeňské státní opeře, kde díky vynikajícím výkonům brzy dostala stálé angažmá. V Praze prvně vystoupila roku 1979, zatím naposledy účinkovala v Národním divadle v opeře Norma od Vincenza Belliniho. Svůj um předváděla na prknech operních domů v Miláně, New Yorku či Paříži.

Zdroj: DPA/ČTK
Další zprávy