Ať se na spisovatele a opozičního politika Eduarda Limonova, který předevčírem zemřel ve věku 77 let, podíváme jakkoliv, vždy uvidíme rozpor. Jeho první a zásadní kniha nazvaná To jsem já, Edáček, napsaná v americké emigraci roku 1977, byla natolik kontroverzní, že ji kvůli nařčení z pornografie odmítla vydat všechna nakladatelství v USA. Dost odvahy našli až Francouzi, kteří knihu publikovali v roce 1979. Český překlad Libora Dvořáka se pak objevil začátkem 90. let minulého století.
Limonov se díky tomuto dílu, postupně přeloženému do 15 jazyků, stal světově známým spisovatelem. Popsal v něm příběh zhrzené lásky mladého ruského emigranta, kterého opustila milovaná žena, a především nerovné sociální vztahy v Americe, jakýsi americký sen naruby.
V roce 1980 se Eduard Limonov přestěhoval z USA do Francie, jejíž radikální část aktivní občanské a politické společnosti mu vyhovovala víc. Sedm let nato získal tamní občanství. Přispíval do novin L’Idiot international, kde se scházeli představitelé radikální levice i pravice. Právě to byl základ pro jeho cestu zpět do Ruska po zhroucení Sovětského svazu.
Ač zbaven sovětského občanství, v roce 1991 se trvale vrátil do rodné země a přemýšlel, jak uplatnit zkušenost z francouzských revolučních diskusí kolem L’Idiot international v situaci přerodové postsovětské společnosti.
Bránit nevinné Rusko
Roku 1993 tak vznikla zvláštní politická strana: Limonov přišel s myšlenkou soustředit se výhradně na mladé, spojit ruskou levicovou a pravicovou mládež. Neměl ovšem nosnou ideologii, která by takový experiment umožňovala. Tu dodal další zakládající člen, pravoslavný filozof Alexandr Dugin.
Limonovovi představil ruského myslitele bílé emigrace Ivana Iljina, který na pravoslavných idejích kombinovaných s německým nacionalismem vystavěl jakousi formu "ruského fašismu". Jeden příklad za všechny: "Rusko je nevinné, je to velké impérium, které se musí neustále bránit útoku zvenčí. Rusko je oběť. Jsme tu od toho, abychom ho bránili."
Taková rétorika, Duginem přeformulovaná do srozumitelných krátkých tezí, se stala základem Limonovovy nové Nacionálně bolševické strany Ruska. Na počátku devadesátých let ty myšlenky zněly dost absurdně, ovšem radikálně naladěná mládež na ně slyšela. Vycházely noviny Limonka, což je slangové označení pro granát, s jejichž pomocí Limonov začal chystat celoruskou revoluci.
Stranu ovšem nikdo nebral vážně. Její členská základna byla rozmanitá, věkový průměr se pohyboval okolo 17 let. Největší počet členů zajistil další zakládající člen Jegor Letov a později, od roku 1995, Sergej Kurjochin.
Oba byli muzikanti s mnoha posluchači a velcí experimentátoři: Letov ve svých punkových textech kritizoval ruskou každodennost a politicko-sociální vztahy v postsovětské společnosti. Kurjochin se specializoval na happeningy, výmysly a proslavil se televizním pořadem, ve kterém s vážnou tváří celému sovětskému národu vysvětloval, že Lenin byl ve skutečnosti houba s velkou výtrusnicí, maskovaná na tank.
Přibližování k moci
Právě o tomto uskupení tedy Limonov v polovině devadesátých let mluvil jako o "extravagantním koktejlu", protože většina jeho aktivit se odehrávala na koncertech a v punkových klubech. Limonovovi, již proslavenému umělci a teprve začínajícímu politikovi, to však vyhovovalo jen chvíli. Byl už renomovaným autorem více než desítky knih, ale toužil po skutečné politické kariéře. Jako přesvědčený experimentátor se však v dalších krocích rozcházel s filozofem Duginem.
Ten se od Nacionálně bolševické strany odpojil v roce 1998 a obnovil Mezinárodní eurasijské hnutí. V novém tisíciletí se pak Dugin stále více přibližoval kremelskému mocenskému centru. Novinář a někdejší moskevský zpravodaj deníku Financial Times Charles Clover ve své knize nazvané Černý vítr, bílý sníh vysvětlil, jak Dugin myšlenku euroasijství a "ruského fašismu" v Iljinově pojetí přeložil do jazyka srozumitelného současnému establishmentu.
Rozpínavost Ruska a ideologické opodstatnění vnitřní diktatury na základě Iljinových myšlenek ostatně analyzuje i americký historik Timothy Snyder ve své poslední knize Cesta k nesvobodě: Iljinovy myšlenky v ní hrají ústřední úlohu.
Pro Eduarda Limonova coby opozičníka a buřitele byl však příklon k vládnoucí moci nepřijatelný. Dugina odvrhl, sblížil se s liberálním křídlem ruské opozice a stal se jedním z vůdců Jiného Ruska - koalice všech oponentů putinského režimu. Vymyslel a realizoval takzvanou Strategii 31, kdy se ruská opozice každého 31. dne každého druhého měsíce scházela na Majakovského náměstí v Moskvě, aby upozornila na porušování lidských práv a demokratických principů. Tyto akce se přelily i za hranice a 31. se takto demonstrovalo v mnoha evropských městech, Prahu nevyjímaje.
S liberální opozicí se Limonov rozešel kolem roku 2014, po ruské anexi Krymu. S podporovateli ruské armády v Doněcku a Luhansku, jako například spisovatelem Zacharem Prilepinem, se však rozkmotřil také. Limonov vyloučil Prilepina z Jiného Ruska a jeden z posledních Limonovových facebookových komentářů kritizoval právě Prilepinovy proputinské postoje.
Jediný tragik v epoše posměšků
Eduard Limonov vždy působil výstředně. Roku 2001 byl odsouzen za pašování zbraní. Dobu ve vězení využil k tomu, že sepsal neobyčejný text nazvaný Posvátná monstra. Jedná se o nekrology lidí, s nimiž se během svého života potkal, ovšem v nezvyklém podání: Limonov o nich píše tak, jako by byli živí, jako by s nimi stále vedl dialog, a vzhledem ke své povaze - jako by jim stále oponoval. Kniha letos vyšla v českém překladu Ondřeje Mrázka.
Do dějin literatury se Limonov zapsal jako mistr autobiografické, často provokativní prózy. Vychází z šedesátých let, kdy se věnoval konkrétní poezii. Jeho styl je věcný, suchý, pevný - snaží se postihnout události krátce a stručně. "Od začátku až do konce patřím do lyriky, vždyť já jsem jediný tragik v epoše posměšků, vylomenin a nesmyslů," prohlásil v jednom interview.
Limonovův otec si však nad synem posteskl: "Povahu nemá po otci ani po matce: vždycky dělá všechno natruc a naopak!" Sepětí onoho "natruc a naopak" s neobyčejnou inteligencí dělalo z Limonova mimořádně zajímavého, veskrze ruského člověka.
Jako politik si mezi Evropany moc sympatií asi nezískal. Rozpínavost Ruska, kterou hlásal a ospravedlňoval, v okolních zemích stěží nacházela porozumění. Na Limonovovi ovšem bylo zajímavé, že ho odmítal snad každý vládce sovětské i postsovětské Rusi.
Bývalý generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Jurij Andropov těsně před Limonovovou emigrací prohlásil, že je to "přesvědčený antisověta". Když byl Limonov předloni pozván do televizní show Vladimira Poznera, jednalo se o jediné interview v historii tohoto programu, které se nesmělo vysílat.
Na Krym byl Limonov pozván hned po anexi Ruskem v roce 2014 a doopravdy se tam vypravil. Jeho reakce ovšem byla kritická: "Hned jsem viděl, jak je to všechno odporné, poskakovali přede mnou papoušci: lidé, kteří celá léta říkali něco úplně jiného, najednou opakovali věci, které jsem zformuloval už v devadesátých letech. Bylo dost ponižující nacházet se mezi tím křikem, hloupostí a chvastounstvím," řekl.
Ať už jeho provokativní názory vyvolávaly hněv či zájem, Limonov vždy zůstal sám sebou, se svými radikálními názory, vždy mimo establishment, obklopen ženami. "Nedávno jsem dostal dopis od dvou žen. Radí mi, ať se stanu dobrým člověkem. Ptají se mě, proč si beru za ženy 'samé šlapky'. Prý bych potřeboval dobrou, hodnou ženu… Ale já vůbec dobrým být nechci. Chci krást, zabíjet a žít se šlapkami, protože je to mnohem zajímavější," říkal.
Eduard Limonov bude tento pátek pohřben na moskevském Trojekurovském hřbitově, kde kromě dalších osobností odpočívá třeba kritička Putinova režimu Anna Politkovská.
Autorka je rusistka.
