Nebyla to její nejlepší éra, zato byla nejzralejší a určitě nejambicióznější, jak se nyní mohli přesvědčit také Pražané. Desky Prázdniny na Zemi z roku 1980, o rok mladší Ulice a Laboratoř z roku 1984 vznikaly pod vlivem angloamerického art rocku. Tento žánr zjednodušeně řečeno vycházel z impulzu, který přinesl projekt Beatles o Seržantu Pepperovi. Snažil se vytvořit jakousi novou kulturu, jež by se na rockové bázi vyrovnala nebo přiblížila klasické hudbě. Muzika měla alespoň částečně zůstat zábavou, cílem už ale bylo vytvářet umění.
Olympic se zvláště v první části trilogie inspiroval předními představiteli art rocku, britskými Pink Floyd.
Zvláštní shodou okolností byl jistý druh art rocku stravitelný i pro tehdejší oficiální kulturní politiku. Československý režim žil od 50. let představou, že populární hudba musí být jistým nepokleslým způsobem kultivovaná. Kulturní střediska, zprostředkovávající vystoupení po celé republice, proto nutila profesionální umělce, aby své pořady koncipovali jako vznešený druh strukturované, tematicky zaměřené estrády, v níž vedle souboru a zpěváka často účinkovali herci v úloze recitátorů či průvodců dějem.
Začátkem 80. let v Česku došlo k nečekané shodě obou trendů vycházejících z absolutně odlišných pozic. Využili ji například Václav Neckář, skupina Modrý efekt nebo všichni, kdo spolupracovali s Otou Petřinou. Vznikly ctižádostivé nahrávky, jež v mnoha případech dodnes patří do zlatého fondu české populární hudby a rocku. Olympic byl v čele trendu.
Z té doby v jeho sestavě zůstali jen zpívající kytarista Petr Janda a baskytarista Milan Broum. Na středečním koncertu přiblížili tehdejší tvorbu zkrácenými bloky z jednotlivých desek zahranými na jeden zátah.
Jako připomínka byly tyto patnáctiminutové sekvence přijatelné, zkracování textů vybraných písní ale trochu oslabilo vyznění. Přitom tehdejší skladby i navzdory mnoha zastaralým postupům mají zřetelně nadčasový obsah. V této podobě nicméně působily trochu "nedořečeně".
Blok Prázdnin na Zemi, kterým program začal, nejsilněji poukázal na inspiraci kapelou Pink Floyd a pamětníkům potvrdil to, čemu se v době vydání desky divila veřejnost - textaři Zdeňku Rytířovi prošly písně s ekologickou tematikou, jaké se přitom začátkem 80. let komunisté úzkostlivě vyhýbali. Na dnešní dobu je to samozřejmě slabé a při zdi, tehdy to ale bylo nečekaně silné poselství.
Ulice zůstává z trilogie nejchytlavější a není divu, že hity Okno mé lásky a Já (Sobectví) tuto středu kapela na rozdíl od ostatních zahrála skoro celé. Bylo zajímavé, že je Janda představil jako autobiografické.
Třetí díl, Laboratoř, vyzněla o něco slaběji. Téma robotů, které desce dominovalo, od té doby zpracovaly desítky jiných interpretů a navíc Olympic tehdy akcentoval nové hudební technologie, jež jsou po čtyřiceti letech zastaralé - a ještě ne romanticky zastaralé.
To je ostatně problém celé trilogie: časově se ocitá v podivném mezidobí, kdy už je trochu out, ještě se ale nedostala do fáze znovu doceněné umělecké hodnoty.
Po krátké přestávce nabídla kapela existující 62 let to, co publikum chtělo nejvíc, tedy průřez dlouholetou tvorbou. Největší nadšení dle očekávání vzbudily zlidovělé hity ze 60. let či začátku 70. let jako Dynamit, Želva nebo Dej mi víc své lásky, které návštěvníci víceméně odzpívali za skupinu.
Citelně chyběly Otázky, muzikanti ale zřejmě usoudili, že by v programu bylo až příliš mužně sentimentálních písní či ploužáků s Jandovou zpívající kytarou. Výběr proložili několika, které nepatří k nejpopulárnějším, avšak sami je mají nejraději.
I když to nebyl špatný koncert, všechno zastínila mužská obdoba Eliny Makropulos - Petr Janda. Ve dvaaosmdesáti letech ustát, odzpívat a ještě navíc odehrát s plným nasazením více než dvouhodinový koncert už je jistým druhem přírodního zázraku.
Nebyla v tom ani špetka setrvačnosti, výkon si zjevně užíval. Plný sál přišel na legendu a místo ní viděl "chlapa v nejlepších letech".
