Světoznámý nigerijský dramatik, spisovatel a první africký laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1986 desítky let kritizoval diktátory a povzbuzoval občanskou společnost. Protestoval proti korupci či zfalšovaným volbám, odsuzoval kolonialismus, přehlíživý vztah Západu k Africe nebo náboženskou nesnášenlivost.
Dvakrát skončil ve vězení, jednou na 22 měsíců v cele, odkud pašoval ven básně psané na toaletní papír. Později se ocitl v exilu, s několika diplomatickými pasy a odměnou vypsanou na jeho hlavu.
Na 30. a zřejmě posledním ročníku právě skončeného Festivalu spisovatelů Praha řekl, že když propukla pandemie koronaviru, snad poprvé v životě pocítil sympatie k politikům, kteří se s bezprecedentní situací museli popasovat. Hned ale také varoval, že podobných krizí mohou politici zneužít k uzurpování moci, což jim občanská společnost nesmí dovolit.
Teď už míří domů, opět přes ruzyňské letiště. Zná ho od 60. let minulého století, kdy se z komunistického Československa jako jedné z mála zemí dalo létat na spřátelenou socialistickou Kubu. "V té době byla Praha ponurá, neutěšená. Nechápal jsem, proč má pověst jednoho z nejkrásnějších měst na světě," vzpomíná Wole Soyinka v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Až když mě Václav Havel po sametové revoluci začal zvát na Forum 2000, uviděl jsem, jak se město mění a začíná hrát všemi barvami. Za mého života Praha neuvěřitelně zkrásněla," říká.
Aktuálně.cz: Na zahájení festivalu jste řekl, že dostat se do Prahy byla tentokrát "bitva epických rozměrů". Jak to šlo?
Obtížně. Letěl jsem z Nigérie do Londýna, pak jsem si potřeboval něco zařídit v Římě, jenže po návratu do Londýna už mě aerolinky nechtěly pustit na let do Prahy s přestupem ve Frankfurtu. Musel jsem se vrátit do londýnského hotelu, prodloužit si pobyt a druhý den brzy ráno přijet na českou ambasádu. Odtamtud mě doprovodili na letiště a cestu do Prahy mi vyřídili.
Lékaři varují, že pro lidi důstojnějšího věku je koronavirus nebezpečnější. Proč riskujete a létáte?
Jsem v první řadě dramatik a každý, kdo se věnuje divadlu, už od antiky cestuje. Vyrostl jsem v tradici kočovných divadel a mé návyky nezměnilo ani rozšíření letecké dopravy. Dělat divadlo znamená setkávat se s lidmi z různých krajů a kultur. Divadlo nemůže fungovat bez neustálého pohybu lidí a myšlenek. Kromě toho učím literaturu, takže létám za prací tam, kde přednáším. A když se jako já angažujete ve světové politice, také musíte cestovat. Ať už jste v exilu, a tak prcháte tam, kam ještě smíte, nebo se snažíte pomoct jiným, kteří se ocitli v nesnázích.
Ani kvůli koronaviru jste nezvolnil?
Mně nevadí být v zahraničí, nejtěžší je odhodlat se vyrazit. Kolikrát už mám ve svém klidném domě v Nigérii sbaleno, pak se podívám na kufr a říkám si: proč zase někam jedeš? S postupem let váhám déle. Ale nakonec vždycky jedu. Možná proto, že psaní je velmi osamělá činnost. Týdny a týdny jste zavření a píšete. Pak prostě potřebujete vidět jiné tvůrčí lidi, zajímáte se, co zažívají ve svém socioekonomickém prostředí, jaké otázky si kladou. Setkávat se s jinými literáty bylo pro mě hlavně v mládí strašně důležité.
Nezávidíte spisovatelům jako Milanu Kunderovi nebo Thomasi Pynchonovi, kteří nedávají rozhovory a nevystupují na veřejnosti?
Závidím. A jak! Ve spoustě bývalých afrických kolonií se říká, že spisovatel je svědomí národa, že má nějaké vyšší poslání. To mě vždycky nazvedne: co je komu do toho, jaké má spisovatel poslání? Spisovatel má psát díla, která ostatním poskytnou reflexi, rozšíří obzory, ukážou nové významy, nabídnou jiný výklad. Žádnou další povinnost nemáme.
Jak jste na jaře prožil první vlnu pandemie?
Po vyhlášení nouzového stavu jsem zůstal v Nigérii půl roku, což se mi nepodařilo tak dlouho, že to ani nepamatuji. Bylo to samozřejmě za katastrofálních okolností, takže se stydím říct, že jsem si to užil, ale skutečně jsem si užil, že mě nevolají povinnosti, že se nemusím vymlouvat, proč někam nepřijedu. Mohl jsem nerušeně pracovat a také jsem toho využil. Ráno jsem se svalil z postele, přivalil k psacímu stolu a takhle to šlo den co den.
Co jste psal?
Po dlouhé době jsem dokončil román. Zabral mi dva roky. Příští měsíc vyjde v Nigérii a napřesrok v USA. Ale ještě o něm nechci mluvit.
Na zahájení Festivalu spisovatelů jste varoval před politiky, kteří by chtěli zneužít pandemie k uzurpování moci. Děje se to někde?
V Nigérii se centrální vláda okamžitě pokusila uzurpovat moc, která náleží jednotlivým státům, a tak jsem hned začal bít na poplach. Apeloval jsem, aby centrální vláda spolupracovala se státy a místními samosprávami, aby se přijímala opatření, kterým občanská společnost porozumí, protože budou brát ohled na místní ekonomická i kulturní specifika. Nigérie je obrovská, co platí ve středu země, neplatí na okraji. Nemůže se jeden postavit doprostřed a začít rozkazovat všem okolo. Nakonec mi také prezidentská komise dala za pravdu. U nás samozřejmě vláda usilovala o centralizaci dávno před pandemií, stejně jako předchozí vlády. Snažil jsem se lidem ukázat, jací nám vládnou oportunisté: že když udeří krize, místo aby se snažili tvůrčím, pozitivním způsobem pomoct druhým, myslí jen na sebe.
Koronavirem se zabývá prakticky celé lidstvo. Dá se na tom najít něco pozitivního?
Pozitivní by bylo, kdybychom se naučili spolupracovat. Na jaře se začalo mluvit o vakcíně, jistá německá firma oznámila, že pokročila v jejím vývoji, a hned se ozval Donald Trump, že chce všechnu vakcínu koupit pro Ameriku. To mě šokovalo.
Nesnažil se americký prezident jen postarat o americký lid?
Chápu, že ho zvolili Američané, takže ho primárně zajímají Američané, ale v některých situacích se takhle omezeně chovat nemůžete. Když jde o vakcínu, na kterou čeká celý svět, měl by také celý svět spolupracovat na jejím vývoji a distribuci. Ideálně na úrovni Organizace spojených národů by se mělo prodebatovat, které kontinenty nebo skupiny obyvatel ji mají dostat přednostně, jestli se nejdříve zaměřit na uprchlíky, děti nebo seniory. A podle mě je taková domluva možná, ale není možná ve chvíli, kdy Spojené státy právě na vrcholu krize opustí Světovou zdravotnickou organizaci. Donald Trump by měl být souzen za zločiny proti lidskosti.
Když jste bojoval s rakovinou, musel jste odcestovat z Afriky, kde pokročilejší typ léčby nebyl dostupný. Hrozí, že vakcínu na koronavirus vykoupí Západ a na Afriku se včas nedostane?
Obava tu samozřejmě je. Co se zdravotnictví týče, jsem strašný socialista a rovnostář. Zdravotní péče by měla být všude na světě dostupná všem nehledě na to, jak jsou bohatí, jaké mají občanství nebo barvu pleti. V natolik globální krizi musíme přestat myslet na národní státy a chovat se, jako bychom byli všichni součástí jedné globální vesnice.
Říkal jste to ministrovi zahraničí Tomáši Petříčkovi, když jste se v Praze setkali?
Ne, na tohle řeč nepřišla. Mluvili jsme zhruba hodinu o náboženském radikalismu, o africké ekonomice a zejména kultuře, o tu se váš ministr zajímal hodně. Bylo to příjemné setkání.
🇨🇿🇳🇬 Bylo mi ctí se setkat s nigerijským nositelem Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinkou. Je neúnavným bojovníkem za svobodu a #LidskáPráva. Připomněli jsme si osobnost prezidenta Václava Havla. Jako #disident, esejista a dramatik má totiž s #WoleSoyinkou mnoho společného. pic.twitter.com/irbFOvFeIi
— Tomáš Petříček (@TPetricek) October 9, 2020
Co byste poradil lidem, kteří teď v různých částech světa chtějí projevit nespokojenost s vládou, ale nesmějí se shlukovat na demonstracích?
Že se vždycky dá najít cesta, jak říct svoje a neohrozit druhé. Když v Americe vyšli do ulic příznivci hnutí Black Lives Matter, měl jsem smíšené dojmy. Na jednu stranu mě vyděsilo vidět tolik lidí na jednom místě bez roušek. Na druhou stranu mě dojalo, že demonstrace odstartovalo zabití černocha George Floyda bílými policisty. Rozumějte: jeho osud protestujícím tak ležel na srdci, že kvůli němu riskovali vlastní zdraví a vyšli do ulic. Prokázali, že jim víc záleží na druhém než na sobě.
Takže za správnou věc se protestovat má, i když se to nesmí?
Opačný příklad je z afrického Burundi, kde zemřel prezident a funkci přebíral už zvolený nástupce. Přesto si neodpustil spektákl a na ceremoniál svolal statisíce svých podporovatelů. To mi přišlo nechutné, protože tam opravdu o nic nešlo. A naopak zase něco jiného byly nedávné protesty v Nigérii, kde příslušníci jedné policejní jednotky známé pod zkratkou SARS začali unášet a vydírat lidi. V tomto případě jsem opět rozpolcený. Na jednu stranu doufám, že jsou demonstranti opatrní, dodržují rozestupy, nosí roušky a tak dále. Na druhou stranu je chápu, protože jde o situaci, kdy občanská společnost už nemůže mlčet a postaví se bezpráví. Člověk vidí bezpráví a nasadí vlastní život, aby dosáhl spravedlnosti. Vlastně říká: "Raději tuhle smrt než tu, kterou mi nabízí stát". Že je to iracionální? Možná. Ale je to hluboce lidské.
Existuje případ, kdy je k dosažení spravedlnosti opodstatněné násilí?
Obecně je samozřejmě nutné všechno násilí odsoudit, ale jsou situace, kdy člověk nemá na výběr, a tam těžko soudit. Za mého života došlo k proměně, dnes už se většina lidstva až na pár psychopatů shodne, že násilí je nepřípustné. Bohužel v praxi se to ještě úplně neprojevuje. Musíme vzít ale zavděk i tímhle a doufat, že pro příští generace už bude násilí opravdu jen krajním řešením.
Jak jste vnímal, když někteří stoupenci hnutí Black Lives Matter v USA rabovali obchody?
I mezi slušné demonstrující se dokážou vetřít zloději. A tihle lidé byli obyčejní zloději. Zasluhují maximální opovržení. Jen prokázali, že kdyby se dostali k moci, budou stejní jako ti, proti nimž demonstrují. A když někdo krade, je mi lhostejné, proti čemu demonstruje. Nesmíme ale zobecňovat. I na pokojné davové demonstraci může dojít k individuálnímu násilí, což však ještě není důvod šmahem zdiskreditovat všechny protestující.
Co se stane s Amerikou po prezidentských volbách?
Obávám se, že pokud bude podruhé zvolen Donald Trump, vrátíme se do doby organizací jako Weathermen nebo Strany černých panterů, do doby organizovaných nepokojů nebo přímo teroristických útoků.
Počkejte, a když vyhraje Joe Biden, nepokoje nehrozí?
Ne, jen když vyhraje Trump. Jeho znovuzvolení by Amerika brala jako pobídku k dalšímu násilí, k tomu zatlačit černochy zpět do doby segregačních zákonů, jako stvrzení, že je možné dál mimosoudně zabíjet lidi.
Vy nemyslíte, že v polarizované společnosti je problém na obou stranách?
Myslím, že je hlavně nutné podruhé nezvolit Trumpa. Pošlete ho do důchodu, dejte mu, co potřebuje, aby mohl od rána do večera tweetovat, ale hlavně už ho odstavte od moci.
Také v jiných zemích se společnosti polarizují. Co s tím?
Polarizace skončí, až se všichni budou moci dobrat spravedlnosti, ať je to spravedlnost ve smyslu práva, nebo spravedlnost ekonomická. Nemělo by nás překvapovat, že tam, kde se dlouho prohlubují rozdíly, vznikne rozdělená společnost.
Jaké případy v Nigérii zasluhují naši pozornost?
Poslední rok jsem se angažoval ve dvou. Tím prvním je čtrnáctiletá křesťanská dívka, kterou unesli salafisté ze skupiny Boko Haram, nutili ji konvertovat k islámu, ale ta statečná dívka odmítla, a proto je stále v zajetí. Jmenuje se Leah Sharibu a pochází z města Chibok, kde členové Boko Haram unesli 276 školaček. Vloni jsem o ní napsal dlouhou báseň, jmenuje se Humanistická óda na Leu. A pak jsem také napsal dopis na podporu Mubaraka Baly, který se zřekl islámu, byl za to zatčen a obviněn z rouhání v části země, kde je stále postihován ateismus, přestože formálně je Nigérie sekulární stát.
Takže největším nebezpečím je náboženská nesnášenlivost?
Nedokážu pochopit ten primitivní způsob myšlení, kdy se někdo považuje za bohem vyvoleného, a přesto má pocit, že se musí zabývat jinak smýšlejícími lidmi. Pokud jste tak vyvolení, proč vás trápí, co si myslí druzí? Když je vaše božstvo tak posvátné, co mu udělá, že v něj někdo jiný nebude věřit? Čeho dosáhnete tím, když budete násilím prosazovat svého proroka nad jiné? Je to pro lidstvo strašná regrese, vracet se k tomuto způsobu myšlení.
V Cambridgi jste působil na fakultě pojmenované po Winstonu Churchillovi. Jak vnímáte lidi, kteří chtějí strhnout jeho pomníky?
To bylo v 70. letech. Každý den jsem chodil kolem Churchillovy sochy a každý den jsem měl chuť ji strhnout. Vždycky jsem se ale ovládl. Všichni máme nějaké ikony. To mi nebrání je v duchu klidně nenávidět, ale pokud někde nežiji a jenom tam přiletím na návštěvu nebo abych tam učil, nezbývá mi, než kolem těch soch každý den chodit a užívat si tenhle masochistický pocit. Naprosto chápu, proč lidé svrhávají symboly imperialismu nebo kolonialismu. Znám i dívku, která tu současnou vlnu strhávání soch odstartovala, pochází z Nigérie a napsala mi dopis. Odepsal jsem, že jí držím palce. Já mám ale v Nigérii ještě sám dost ikon, které bych rád strhnul. Přeneseně vzato.
