Knižní novinka Až do sto dvaceti let představuje 15 přeživších holokaustu. Fotograf Jindřich Buxbaum a judaista Daniel Soukup sestavili pozoruhodnou kolekci osudů stoletých rodáků z Čech, Moravy a Slovenska, kteří se během svého života dostali daleko od původního domova. Autoři nahlíží na jednotlivé příběhy komplexně a nepotřebují k tomu sáhodlouhé texty ani desítky fotografií.
Fotograf Jindřich Buxbaum mnoho let dokumentuje přeživší v Česku a na Slovensku. Důvěrný vztah, který je zřejmý z jednotlivých fotografií, reflektuje silné pouto mezi fotografem a portrétovaným. Skrze fotografování a naslouchání příběhů se Buxbaum snaží alespoň trochu pochopit, co se stalo jeho předkům, kteří byli také v koncentračních táborech.
Jindřich Buxbaum přizval ke spolupráci judaistu Daniela Soukupa. „Nikdy bych si nevybral, že budu psát o přeživších, ale jsem součástí židovské obce a tomu tématu se zkrátka nelze vyhnout. V naší knize jsem chtěl ukázat celistvý pohled na pamětníky. Holokaust byl v jejich životě jako trhlina, která se nezacelila, ale pak prožili desítky let,“ říká Soukup o publikaci, kterou vydalo nakladatelství Grada.
Důležitý odkaz: pomáhat druhým
Autor textů na konkrétních příkladech vysvětluje, co pamětníky formovalo. Ať už to byla válečná zkušenost, nebo emigrace po roce 1948. Podle Daniela Soukupa většinu přeživších ovlivnilo válečné období nejen osobně, ale i profesně. Po roce 1945 začali pracovat v pomáhajících profesích (například ve zdravotnictví) nebo měli právnickou praxi. V knize je také příběh bratří Kafkových. Patří k takzvaným Wintonovým dětem a navazují na odkaz svého zachránce, který pomohl židovským dětem z našeho území, aby mohly odjet do bezpečí. Jiří záhy poté, co se dozvěděl o okupaci Ukrajiny, nabídl ubytování ukrajinským uprchlíkům. Jeho bratr Felix vypomáhal jako tlumočník pro Romy, kteří v Anglii žádali o azyl.
Emoce v několika krátkých větách
Daniel Soukup se zabýval nejen tím, co řekli pamětníci, ale naslouchal i vzpomínkám jejich příbuzných. Vytvořil velmi působivý obraz, kde není potřeba číst mnoho stran. Naprosto dostačuje krátký, hutný text plný emotivních momentů. Soukup vybral klíčové situace, na kterých demonstruje sílu a odhodlání přeživších. Jedním z nich je Slovák Otto Šimko. Vždy byl ochoten mluvit o minulosti a zajímala ho i přímá konfrontace s mlčící většinou. A tak řekl svým spolužákům, kteří ho před lety ponížili: „Přesídlení do Polska a plynových komor se začalo naším přemístěním z jedné lavice do druhé jen proto, že jsme byli Židé.“ Elvíra Weiszová má zcela odlišnou zkušenost. Desítky let nechtěla mluvit o bolestné minulosti. Až v seniorském věku začala malovat a skrze obrazy dovolila svým blízkým i široké veřejnosti nahlédnout do svého nitra. Díky tomu můžeme Elvíru slyšet, i když její příběh je hlavně o tichu.
Jak žít smysluplně dál navzdory bolesti
Na závěr jednotlivých kapitol by možná čtenář očekával konkrétní ponaučení, co se pamětníkovi v životě osvědčilo a co na základě své zkušenosti radí nejen svým blízkým, ale i celé naší společnosti. Daniel Soukup říká, že původně takové motto v jednotlivých příbězích vyhledával, ale záhy zjistil, že nic takového najít nelze. Nejde však o selhání autora textu, nýbrž o výzvu pro čtenáře, aby se zamyslel nad konkrétními osudy. Každý se po svém vyrovnával s pomyslnou trhlinou a každý může být inspirací, jak navzdory bolesti lze žít dál a ještě pomáhat druhým.
Rychlé loučení
Jarmila Horalová (1916–2020) žila před válkou v Říčanech u Prahy. V mládí chodila do Sokola a zajímala se o levicovou politiku. Po záboru Sudet pomáhala uprchlíkům, kteří se dostali do Prahy. V roce 1939 se Jarmile a její sestře podařilo vycestovat do Anglie. Odjížděla narychlo a stihla říct mamince: „Vždyť se neloučíme na život, my budeme za chvilku zpátky.“ Jarmila své rodiče už nikdy neviděla. V roce 1942 je nacisté zavraždili ve vyhlazovacím táboře Treblinka.
Rychlé loučení
Jarmila Horalová (1916–2020) žila před válkou v Říčanech u Prahy. V mládí chodila do Sokola a zajímala se o levicovou politiku. Po záboru Sudet pomáhala uprchlíkům, kteří se dostali do Prahy. V roce 1939 se Jarmile a její sestře podařilo vycestovat do Anglie. Odjížděla narychlo a stihla říct mamince: „Vždyť se neloučíme na život, my budeme za chvilku zpátky.“ Jarmila své rodiče už nikdy neviděla. V roce 1942 je nacisté zavraždili ve vyhlazovacím táboře Treblinka.
Absurdní úvaha
Paní Jarmila mnoho let nemluvila o tom, co se stalo jejím blízkým. Až v pozdějším věku se jim svěřila s rodinnou historií. Vnímala také to, jak opět sílí antisemitismus. V jednom rozhovoru glosovala absurditu antisemitských předsudků. Sousedé, kteří byli přesvědčeni, že Židé jsou vykořisťovatelé, o jejím tatínkovi říkali: „Elsner z Říčan je Žid, ale moc slušný člověk.“ Možná to byli ti samí sousedé, kteří za války rozebrali věci z domácnosti Elsnerových…
Daleko od domova
Valtr Kraus (1912–2015) pocházel z Dolních Kralovic ve středních Čechách. Na podzim 1939 chtěl se svým bratrem do Šanghaje, což byla jedna z mála zemí, která přijímala židovské uprchlíky. Z původního plánu sešlo. Bratři Krausové zamířili do Palestiny. Valtr v Tel Avivu potkal svou budoucí ženu Helenu, rodačku z Teplic. Po válce se manželé Krausovi dozvěděli, že jejich rodiče byli zavražděni v koncentračních táborech. Dlouho zvažovali, zda se vrátit do původní domoviny.
Sdílená radost
Po návratu domů brzy zjistili, že sen o ideálním světě v komunistickém Československu je nereálná utopie. Když skončil diktátorský režim, tak konečně mohli svobodně cestovat. Valtr a Helena společně studovali univerzitu třetího věku. Jejich dcera Eva (na snímku) vzpomíná, že tatínek byl laskavý a hodný, ale emocemi šetřil a chránil se před velkými projevy lásky. O svém životě mluvil málo, vlastně jen o věcech hezkých či veselých.
Mlčící většina
Otto Šimko (nar. 1924) je z Topolčan na Slovensku. V roce 1939 studoval gymnázium v Nitře. Jednou přišel do školy a na tabuli byl nápis „Židé“ a pod ním výčet údajných zločinů, kterých se měli dopustit na slovenském národu. Otto a židovští spolužáci si museli přesednout do zadních lavic. Většina třídy mlčela. Po 60 letech se konal třídní sraz, kde pan Šimko řekl: „Přesídlení do Polska a plynových komor se začalo naším přemístěním z jedné lavice do druhé jen proto, že jsme byli Židé.“
Prostor pro diskusi
Daniel Soukup říká: „Otto Šimko má velké etické zásady. Nikdy se nebál mluvit o tom, co se stalo jeho blízkým za války. Vždy se snaží vzít věci do svých rukou. A také se konfrontovat i v nepříjemných situacích. Zároveň má ale pochopení pro to, že se člověk může nadchnout pro nějakou myšlenku a tu pak opustit. Ať už byl ľudák, nebo komunista.“
Záblesk světla
Elvíra Weiszová (1915–2021) pocházela ze Slovenska. Celý život pro ni bylo obtížné mluvit o tom, co se dělo za války. Až v seniorském věku dala průchod svým emocím skrze obrazy. Často malovala menóru – chrámový svícen, který kdysi ozařoval prostor jeruzalémské svatyně. Elvíra oslavila 100. narozeniny výstavou v bratislavské galerii Tvorivo, nazvanou Tvorba světla – světlo tvorby. Světlo na Elvířiných obrazech probleskuje temným prostorem vzpomínek a vyvádí je ven s nadějí na budoucnost.
Jen můj osud
Rodák z Trenčína Ladislav Zeman (1917–2021) studoval před válkou medicínu v Praze. Poté, co byla univerzita uzavřena, se vrátil na Slovensko, kde se skrýval pod falešnou identitou až do konce války. Když se ho později ptali, jak to má s vírou v boha, odpovídal: „V den, kdy moji rodiče šli do vagonu do Polska, měl jsem s pánembohem úplně po starosti. Nikdy už mě nezatížila představa, že na mém osudu pracuje pánbůh.“
Vše dobré
Po roce 1946 Ladislav Zeman dokončil studium medicíny a věnoval se pediatrii. Malé děti pro něj byly symbolem nevinnosti. Jako nepopsaný list, na který teprve zapůsobí výchova nebo společnost. Pan Zeman říkal: „Já jsem neměl nic proti dospělákům. Mezi nimi jsem zažil všechno dobré i špatné. Avšak děti jsou nevinné, nemohou za válku, proto jsem si řekl, že chci dělat pediatrii.“
Teď pomáhám já
Na titulní straně knihy Až do sto dvaceti let je portrét Jiřího Kafky. Je jedním z tzv. Wintonových dětí. Většinu života prožil v Anglii. V 90. letech se vrátil do Prahy. Záhy poté, co se dozvěděl o ruské invazi na Ukrajině, nabídl svůj pražský dům ukrajinským rodinám. Jiří to okomentoval slovy: „Pokud bylo pomoženo nám, když jsme to potřebovali, je pro mne samozřejmostí, že musím pomáhat i já.“
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Samsung představil novinky: nový AI telefon série Galaxy S26 i novou řadu sluchátek
Samsung představil novou řadu chytrých telefonů Galaxy S26 s nejnovější generací umělé inteligence Galaxy AI a zároveň uvedl i nová bezdrátová sluchátka Galaxy Buds4 zaměřená na kvalitní zvuk a každodenní komfort. Předobjednávky obou novinek probíhají do 10. března.
Chuligán i hrdina z Mariupolu. Kdo je nový generál, kterým Kreml hájí „denacifikaci“
Obránce Mariupolu, velitel Azovu, někdejší člen fotbalových ultras i absolvent filologie. Denys „Redis“ Prokopenko se v pouhých 34 letech stal brigádním generálem. Zatímco na Ukrajině je považován za národního hrdinu, Kreml ho označuje za „neonacistu“ a obhajuje jím „denacifikaci“.
Jak se vám spí? Ostrý vzkaz senátora Babišovi i Okamurovi. Čest zachraňoval ten třetí
Uplynulý týden velmi dobře ukázal, jak rozdílní lidé i strany vládnou současnému Česku. Tyto rozdíly nejlépe „nasvítilo“ výročí vpádu Ruska na Ukrajinu, kdy šéf SPD Tomio Okamura nekritizoval Rusko, ale Ukrajinu. Naopak předseda Motoristů Petr Macinka se Ukrajinců jednoznačně zastal. No a šéf ANO a vlády Andrej Babiš se snažil kličkovat mezi Okamurou a Macinkou.
ŽIVĚPrezident Zelenskyj pozval slovenského premiéra Fica na návštěvu Ukrajiny
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pozval slovenského premiéra Roberta Fica na Ukrajinu k projednání všech existujících otázek mezi oběma zeměmi. Oznámila to ukrajinská prezidentská kancelář po pátečním telefonátu mezi oběma představiteli. Pozvání následovalo po sporu mezi Bratislavou a Kyjevem o dodávky ruské ropy ropovodem Družba. V tuto chvíli není zřejmé, zda Robert Fico pozvání přijal.
EU rozjede rychleji dohodu s Mercosurem, rozhodla Von der Leyenová. Macron se zlobí
Evropská unie začne prozatímně provádět rozsáhlou obchodní dohodu se skupinou latinskoamerických států Mercosur, přestože ji Evropský parlament ještě neschválil.