Co vypráví pračka a vibrátor? Knižní eseje přibližují dějiny žen skrze běžné věci

Už i do Česka dorazil v zahraničí oblíbený trend vyprávět dějiny pomocí konkrétních předmětů. Často se přitom autoři podobných titulů zaměřují na exponáty z jedné konkrétní muzejní sbírky, jako kniha Nepoddajné předměty od historičky a kurátorky Jitky Gelnarové, která nabídla „čtení“ předmětů z Národního muzea z feministické perspektivy a v souvislosti s ženským hnutím. 

Ambicióznější záměr si předsevzala německo-francouzská spisovatelka Annabelle Hirschová (1986) ve své knize Věci: Dějiny žen ve stovce předmětů (Host). Vypráví v ní historii západních žen, a to i na věcech zcela prostých. Jak vysvětluje, většinou nepřipomínají žádnou vyhranou bitvu, jenom zřídka je můžeme spojit s určitým datem, zpravidla nepatří k takzvaným velkým dějinám, nýbrž do soukromého prostoru, „který byl dlouho považován za ženský, a tudíž nepodstatný“. 

Spojení s ženami má přitom v knize nejrůznější podobu a někdy je autorka jen předpokládá: například první kapitola pojednává o zhojené stehenní kosti přes 30 000 let staré, svědčící o péči, která musela být dotyčnému poskytnuta, pravděpodobně ze strany žen. Eseje Michela de Montaigne byly zase zařazeny proto, že jejich editorkou byla autorova přítelkyně Marie de Gournay. 

V klášterech i při spiritistických seancích 

Už z toho je patrné, jak je výběr Annabelle Hirschové pestrý. Některé z předmětů se týkají hygieny, sexuality a medicíny (bidet, antikoncepční pilulka, vibrátor), jiné odívání a módy (korzety, bikini), další skupinou jsou užitkové předměty do domácnosti (vysavače, pračky, šicí stroje). Některé ze zařazených věcí byly přímo součástí boje za zrovnoprávnění (odznaky sufražetek) a další se jeho součástí stát mohly, jako jehlice do vlasů, které prý v případě ohrožení některé ženy neváhaly použít k sebeobraně, tedy k boji fyzickému. A ideový boj mohl mít vliv i na podobu těch nejintimnějších věcí, například vibrátorů. Pokud hesla feministek v 60. letech ztotožňovala penis s násilím, „bylo naprosto nemyslitelné, aby feministka nahlas přiznala, že přes den bojuje proti patriarchátu a večer si užívá s dokonale tvarovaným umělým penisem“. 

Autorka sleduje, jak důmyslně si ženy dokázaly v muži ovládané společnosti vytvářet autonomní prostory, často související s náboženstvím. Ve středověku takovou funkci plnily kláštery: „Než aby se musely potýkat s nebezpečími četných a nezřídka smrtí končících porodů, s nejrůznějšími přáními možná vůbec nemilovaného muže a s dost možná neuspokojivým sexuálním životem, žily si tyhle dámy pěkně pospolu, mohly se oddávat duchovně i intelektuálně bohatému životu a nemusely se udřít pro rodinu.“ 

V 19. století se pak z téhož důvodu mnohé ženy věnovaly spiritismu a stávaly se médii, skrze něž měli promlouvat duchové. Pro mnohé ženy to bylo doslova vysvobození. Najednou totiž směly cestovat, vydělávat peníze a veřejně vystupovat: „Lidé jim naslouchali a oslavovali je coby hlásné trouby onoho světa.“ Slavné sufražetky Elizabeth Stantonová a Susan B. Anthonyová v tomto smyslu trpce konstatovaly: „Jedinou náboženskou sektou na světě, která uznává rovnost žen, je spiritismus.“ 

Nosí rtěnku prostitutky, nebo slušné ženy? 

Annabelle Hirschová ukazuje, že pokud ženy dostaly šanci, dokázaly být průkopnicemi v řadě oblastí, i když se na to pak mnohdy nespravedlivě zapomínalo. Respektive se začalo tvrdit, že k dané činnosti není třeba žádných velkých schopností, jako v případě psaní na stroji. Právě z hlediska emancipace sleduje i přínos jednotlivých předmětů, které ale často hodnotí ambivalentně.

Například nosit bikini bylo zpočátku vnímáno jako odvážný výraz osvobození, brzy se ovšem ukázalo, že je možné je využít jako prostředek sexualizace a objektifikace ženského těla. Například pro „pin-up girls“, dle autorky „hypererotizovanou ženskou postavu padesátých let, o které snili především muži, co své vlastní ženy navlékali do ošklivých zástěr“, byly bikiny něco jako povinný pracovní oděv. 

A velmi podobně to prý bylo s rtěnkou: většina mužů ji zprvu pojímala jako „znamení sexu a hříchu“. Ženy, které nosily rtěnku, podle nich byly buď přímo prostitutky, nebo byly odsouzeníhodné za to, že jim nevadilo být za ně považovány. Sufražetky si prý rty malovaly načerveno coby rebelky. Nejpozději od čtyřicátých let se ale používání rtěnky naopak stalo povinností každé „slušné a upravené“ ženy. 

Opačný vývoj bychom našli u bidetu, který byl v 18. století ve Francii symbolem vysokého standartu, péče o tělo a obecně civilizovanosti. Náhled na něj se ale zhoršil s nástupem viktoriánské morálky. Protože se bidet používá k očistě intimních partií, začal být automaticky spojován se sexualitou. Jakmile se začal objevovat v nevěstincích (kde byl pro prostitutky praktickou nutností), jeho osud byl ve „slušných“ domácnostech zpečetěn.

V puritánských Spojených státech prý začal doslova hon na bidety. V hotelu Ritz v New Yorku nechali například kolem roku 1900 úplně všechny z koupelen vytrhat. Tenhle předmět byl z kontinentu vykázán tak důsledně, že když se pak v Paříži jedna Američanka zastavila před keramickým bidetem, nadšením vykřikla a naivně se ptala: „Ach, to je tak úžasné, to je na umývání miminek?“ 

U některých předmětů také autorka popisuje, jak módu jejich používání/nošení střídá zavržení. Kupříkladu korzet ve své měkčí, tedy látkové podobě opakovaně zažívá comeback. (A týká se to i zmíněného bidetu, který se v našem desetiletí začal znovu více prosazovat i v USA.) 

Související

Autorita jménem Steinová. Proč lesbickou spisovatelku vzývala celá umělecká Paříž?

Někdy trochu černobíle, ale často zábavně 

Dějiny žen jsou ovšem komplikované, a pokud by měly být komplexní, některé kapitoly, jež vyznívají trochu černobíle, by si teoreticky zasloužily doplnění. Například když autorka říká, že „ženy leckdy byly prvními, kdo kolem roku 1933 pocítil politiku“ hitlerovského režimu na vlastní kůži, pak si dovolíme tiše poznamenat, že předtím volily nacisty i miliony německých žen. A pokud Annabelle Hirschová tvrdí, že až v 50. letech 20. století mohly manželky přestat žadonit u mužů o peníze, pak musíme dodat, že v mnoha rodinách (hlavně v první polovině 20. století) platil jiný model: muž výplatu předal ženě, která z ní platila nutné výdaje a muži dávala „kapesné“ na pivo či na tabák. 

Kniha ale komplexitu neslibuje. Místo toho fragmentárně a mnohovrstevnatě nasvěcuje dějiny žen z odlišných úhlů „pohledu“ jednotlivých věcí. Každá kapitola je přitom vybroušenou a prokomponovanou esejí, poučnou a občas i zábavnou, přičemž závěr každé z nich se často vrací k jejímu úvodu a tematicky ho inovuje či paradoxně vyvrací. Zato publikace nemá výraznější závěr, končí prostou zmínkou o Me Too coby začátku nové revoluce. Což ale můžeme chápat i tak, že boj žen za plnou rovnoprávnost stále nekončí. A že nikdo nemůže s jistotou předpovědět, jaký význam, ideové poslání nebo provokativní politický obsah jednou (zase) získá zdánlivě obyčejná rtěnka, bidet nebo vysavač. Z tohoto hlediska totiž nic není tak obyčejné a všední, aby se to nemohlo stát součástí „velkých dějin“.