Dnes devětapadesátiletý Galgut se po Nadine Gordimerové a J. M. Coetzeem stal třetím Jihoafričanem, jenž získal prestižní Bookerovu cenu. Uspěl právě se Slibem, svým devátým románem. Coetzeeho v dospívání četl a díky němu si uvědomil, že literatura není jen abstraktní ideál kdesi v Evropě nebo Severní Americe. V oceněné próze zpracovává podobné téma jako Coetzee v titulu Hanba - až na to, že Galgut je ještě pesimističtější.
Zápletka se točí kolem slibu, který černošská služka Salome dostala od umírající matky svých zaměstnavatelů, bílé rodiny Swartových: že služebné připadne skromný domek, ve kterém bydlí na jejich pozemku. Slib byl však vyřčen v době, kdy Salome podle zákona nic vlastnit nemohla. V Jihoafrické republice do roku 1994 platil apartheid, tedy segregace bílých a obyvatel jiné barvy pleti. A příslušníci Swartova klanu jako teta Marina v bílých golfových rukavičkách byli přesvědčení, že veškerá půda "patří jen a jen naší rodině".
Slib nedodrží ani po skončení apartheidu: až na jedinou výjimku členové familie hledají zástupné důvody, proč dědictví odepřít. Což lze v přeneseném smyslu vykládat jako morální selhání nově zrozené Jihoafrické republiky a nesplněná očekávání další generace černých i bílých občanů.
V kontextu tvorby Damona Galguta, jehož dvě dřívější prózy byly také nominovány na Bookerovu cenu, se jedná o dílo politicky nejpřímější. Zrovna tak je ale formálně nejvynalézavější, ačkoli jeho vznik provází úsměvně jednoduchá historka. Autor se jedno odpoledne v Kapském Městě opil s přítelem, který v průběhu několika let pohřbil matku, otce, bratra i sestru. Z užšího příbuzenstva zůstal sám.
Galguta situace zaujala. A tak Slib rozdělil do čtyř sekcí, z nichž každá se odehrává v jiné dekádě u příležitosti jiného pohřbu. Současně v náznacích mapuje čtyři desítky let společenského vývoje země: předvídatelně od éry Nelsona Mandely, jehož zvolení prezidentem v prvních svobodných volbách roku 1994 naznačilo změnu poměrů, přes nástupce Thaba Mbekiho, za nějž prudce stouply korupce a zločinnost, až do roku 2018, kdy rezignovala hlava státu Jacob Zuma.
V románu jako první umře matka. Dál nás autor seznamuje s pozoruhodnými osudy ostatních včetně syna, který během nepokojů zastřelil černošku, dezertoval z armády a různě se protloukal, než se po nástupu Nelsona Mandely a zrušení povinné vojenské služby paradoxně stal hrdinou.
Je tu také nejmladší ze sourozenců, dívka jménem Amor. Kdysi "nanicovatá buclatá knedla" v průběhu let zkrásněla. A jedovatého dědictví rodiny i vlasti se pokouší zbavit, byť se nesluší prozrazovat jak. Spisovatel ani nenabízí tak jednoznačně jasný vhled do její rozhárané, záhadné a možná mírným autismem poznamenané mysli.
Všechny bělošské postavy zjevně bojují samy se sebou, s Bohem i stavem rodné země. Tyto souboje při čtení vnímáme - na rozdíl od služebné Salome, jejíž vnitřní zápas nám zůstává skryt. Stejně jako byla umlčena na veřejnosti, nenechává ji mluvit či rozjímat ani Damon Galgut, který se coby běloch rozhodl nepředstírat, že by snad rozuměl niterným dilematům černošky narozené za apartheidu.
Že si všichni nejsou rovni, spisovatel zjistil už v dospívání. Když roku 1986 jihoafrická vláda vyhlásila výjimečný stav a začala zatýkat studenty pod záminkami jako sprejování graffiti, Galgut se přidal k protestujícím. Věděl však, že čelí mnohem menšímu nebezpečí, protože po bílých dětech prostě policisté bez rozmyslu nestřílejí.
Román Slib vypráví v přítomném čase: dlouhé věty střídá s úderně krátkými, hladce přechází z jedné osoby do druhé. Tu se přímo obrátí ke čtenáři, onde zas přeskočí několik dnů či let. Nemálo pasáží se blíží proudu vědomí, jak jej známe z tvorby vrcholných modernistů. Není divu, že anglistka Ema Jelínková v doslovu ke knize zmiňuje spisovatele Virginii Woolfovou a Jamese Joyce. Jeho odkaz je zřetelný zejména v závěrečné scéně, kdy vše smývá na všechny stejně dopadající déšť.
Nabízelo by se zmínit ještě Williama Faulknera, velikána amerického Jihu píšícího ve 20. století. Už kvůli tématu úpadku movité bělošské rodiny, jíž posluhuje černošská familie v době, kdy jsou bílé privilegium a rasismus stále uzákoněné. Galgut s tímto motivem pracuje podobně jako Faulkner v románu Hluk a vřava z roku 1929.
Ještě očividnější paralelu skýtá Faulknerův tragikomický román Když jsem umírala. I to je rodinná sága, také začíná pohřbem matky, také se opírá o zdánlivě chaotický sbor hlasů. A rovněž v nejvážnějších okamžicích řeší malichernosti či požadavky těla, které se ozývají v nejméně vhodných situacích: u Galguta se třeba mohutně diskutuje nad značkou rakve a dívka Amor dostane první menstruaci právě na jednom z pohřbů.
Další podobnosti nabízejí vedlejší postava pokrytecké křesťanky či témata jako chamtivost, touha, ztráta a promarněné příležitosti.
Slib však v žádném případě není pouhou kopií. Jiskří skvělým, absurdním černým humorem, zároveň ho ovšem podrývá skepse vůči jazyku. Prostřednictvím Amor se autor ptá, nakolik jazyk vystihuje realitu, když má například slib vůči bílým rozdílnou hodnotu než slib daný člověku s jinou barvou pleti. Výsledek je tak přesvědčivý, že chválou nešetřil ani jinak nelítostný estét a arbitr vkusu, kmenový kritik týdeníku New Yorker James Wood. Což znamená jediné: bezvýhradné doporučení.
Kniha
Damon Galgut: Slib
(Přeložil Jiří Hanuš)
Nakladatelství Odeon 2022, 296 stran, 323 korun
