Britský dramatik českého původu Tom Stoppard později ve hře Travestie vtipně rozvine fakt, že ve švýcarské metropoli Joyce pobýval ve stejné době jako komunista Vladimir Iljič Lenin a básník Tristan Tzara. Zatímco Lenin připravoval bolševickou revoluci, Joyce pracoval na revoluci mnohem významnější: literární. Tuto středu uplynulo 100 let od chvíle, kdy Odyssea v den jeho čtyřicátin poprvé knižně vydalo pařížské nakladatelství Shakespeare & Company. Svět spatřil jeden ze zakládajících textů moderní literatury.
Joyce ho nazval podle hrdiny starořeckého eposu, mohl ale použít název úplně jiný, protože se tak či onak potýká s celými dějinami literatury, potažmo kultury. Chce se vyrovnat Williamu Shakespearovi nebo Dantemu, vstřebává celou tradici anglické literatury a kritického myšlení, stejně jako úvahy tehdy žijícího Sigmunda Freuda. Odysseus je prostě moloch, co požírá vše, a zároveň z toho vytváří něco nového. Nevymezuje se proti estetice starší generace, nýbrž ji přetváří.
Protagonista autorovy předchozí povídkové sbírky Dubliňané zažíval takzvané epifanie, tedy zjevení nebo náhlá prozření, což bylo inspirováno stejnou měrou katolickou teologií jako estetickými teoriemi pozdně viktoriánského esejisty Waltera Patera. Epifanií je od prvních stránek také Odysseus.
Čtenáře uchvátí nejen bohatstvím jazyka, ale především téměř dokonalým propojením slova, zvuku a významu. O silném příběhu lze mluvit stěží: kniha zachycuje 24 hodin života několika postav. Odehrává se v Dublinu jednoho obyčejného dne, 16. června 1904, kdy měl Joyce první schůzku se svou budoucí celoživotní partnerkou.
Opět se tu objevuje Štěpán Dedalus, hrdina jeho prvního románu Portrét umělce v jinošských letech, tentokrát však mírně oslabený na úkor fascinující dvojice Leopolda Blooma a jeho ženy Molly. Právě její monolog v závěru knihy, byť nepatří k nejlepším částem, se stane jednou z nejcitovanějších pasáží. Jedna nekonečná věta je napsaná jako takzvaný proud vědomí, volný monolog snažící se zachytit všechny - i nesouvisející - myšlenky a celkové psychické rozpoložení postavy v daném okamžiku.
Román se nerodil snadno. Joyce na něm pracoval osm let, sám to později odhadl zhruba na 20 tisíc hodin. Psát začal koncem roku 1914 ještě v Terstu, krátce po vydání Dubliňanů. Pokračoval v Curychu, kde se stejně jako celý život všude potýkal s finančními problémy. Živil se výukou jazyků a měl štědré sponzory.
Po válce se pokusil vrátit do Terstu, jenž se však změnil k nepoznání. Tamní mezinárodní komunita se rozpadla. Žáci, které Joyce učil před válkou, buď padli na frontě, nebo byli pryč. A tak se autor na pozvání básníka Ezry Pounda, významného hybatele modernismu, odebral s rodinou do Paříže. Původně na krátkou návštěvu, nakonec tam strávili dvacet let.
Právě díky Poundovi se jednotlivé části Odyssea začaly již roku 1918 objevovat v americkém časopise Little Review. Postupně zveřejnil 14 úryvků, přičemž za ten líčící masturbaci nakonec vydavatelka a redaktorka vyfasovaly pokutu a zákaz. Anglický magazín Egoist otiskl tři pasáže a pak přestal, neboť se také bál právního postihu kvůli "obscénnímu" jazyku.
Dlužno dodat, že konečná knižní verze Odyssea se od časopiseckých úryvků liší. Na textu jednak neustále pracoval Joyce, jednak ho pozměňovali Ezra Pound a další redaktoři v marné snaze vyhnout se tehdy ještě běžné cenzuře.
Právě kvůli tomu Odysseus před 100 lety knižně poprvé vyšel nikoliv v Americe nebo Anglii, nýbrž ve Francii, jejíž liberálnějších zákonů později ze stejných důvodů využili literáti Henry Miller, William S. Burroughs nebo Vladimir Nabokov. V amerických knihkupectvích se Odysseus objevil až roku 1934, poté, co jej tamní soud označil za dílo "víc umělecké než obscénní", a tudíž publikovatelné.
V Paříži Joyceův román vydala Sylvia Beachová, majitelka nakladatelství a knihkupectví Shakespeare & Company, v nákladu 1000 výtisků. Pět let nato byl převeden do němčiny, pak do francouzštiny a roku 1930 jako třetí následovala čeština.
Překlad, jejž vytvořili Ladislav Vymětal a Jarmila Fastrová, už krátce před vydáním zaujal kritika F. X. Šaldu. Psal o "Leviathanovi, o tom obrovském velrybovi, který strhal sítě tolika kritikům, o té obludné nestvůře, která zavalila již jiné země a chystá se zavalit příští rok i nás".
Šalda tehdy knihu ještě nečetl, jiní kritici však ano a stejně jako literáti takřka výhradně projevovali obdiv. T. S. Eliot označil Odyssea za "nejpodstatnější výraz, který naše přítomnost našla; všichni jsme té knize hluboce zavázáni a nikdo z nás před ní nemůže utéct".
Ezra Pound se vyjádřil ještě radikálněji, když zvolal, že "všichni lidé by se měli spojit a chválit Odyssea" a "ti, kteří tak neučiní, se mohou spokojit s místem v nižším intelektuálním řádu". Správně odhadl, že s tímto dílem se tak či onak budou muset vypořádat všichni seriózní literáti.
Pound také pronikavě zařadil Joyce do dlouhé literární tradice sahající k tehdy již dávno nežijícímu Francouzi Gustavu Flaubertovi.
Od té doby se Odysseus stal ke své škodě skoro až symbolem. Knihou, o které se říká, že ji nelze přečíst a kterou zejména v posledních dekádách 20. století akademici interpretovali ze všech možných perspektiv.
K tomu, že je dnes vnímána jako šifra, přispělo i Joyceovo následné a konečné dílo, dosud česky kompletně nevydané Plačky nad Finneganem. "Nesrozumitelnost Odyssea, zdálo se již Joyceovým současníkům, v nich dosáhla nejvyšší neprostupnosti; hranice smyslu, kolem které autor předtím váhavě kolísal, byla definitivně opuštěna," poznamenal anglista Martin Pokorný v doslovu, který provázel zatím poslední české vydání Odyssea před deseti lety. Tehdy nakladatelství Argo opět zveřejnilo revidovaný, dosud čtivý překlad Aloyse Skoumala z roku 1976.
S odstupem času lze konstatovat, že rok 1922 přinesl angličtině tři knihy, jež ovlivnily vývoj literatury po zbytek století. Drak Uroboros od Erica Rückera Eddisona inspiroval jeho recenzenta J. R. R. Tolkiena, čímž přispěl k rozmachu žánru fantasy. Pustá země od T. S. Eliota se stala nejdůležitější básní 20. století. A Odysseus poznamenal hned několik generací spisovatelů.
Nastal čas hodit za hlavu všechny pokusy o jeho dešifrování a poddat se radosti, kterou četba jazykově originálního textu skýtá. Přes všechny podnětné výklady přece Odysseus zůstává především velkou knihou. Nejenže se dá přečíst, dá se přečíst pozorně, s radostí a nahlas.
