Proč je krátké vystoupení, při němž Bob Dylan odehrál pouze tři písně, považováno za přelomové, přibližuje kniha nazvaná Dylan se dal na elektriku! od amerického novináře Elijaha Walda. Na Velký knižní čtvrtek ji vydalo nakladatelství Volvox Globator. "V zásadě se toho večera folk stal hudbou starších, kteří mladé nechápou," říká Wald v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Proč jste věnoval tolik práce jedinému momentu v historii populární hudby?
Je to ikonický okamžik, který podle mě spousta lidí dodnes nechápe. Téměř výhradně ho totiž popisovali historici rockové hudby nebo rockoví novináři a fanoušci, kteří mají zjednodušenou představu, že Dylan v té chvíli představuje moderní svět a staromódní hlupáci jej nechápou.
O to podle mě v ten den v Newportu nešlo, přestože i tohle tam mohlo sehrát roli. Spíš se jednalo o to, že spousta lidí, kteří se považovali za moderní a mladé a podporovali hnutí za občanská práva, měla za to, že Dylan na festival přinesl komerční pop-music. Choval se jako hvězda na akci, které záleželo spíš na hudbě než na hvězdách. Kdybyste se na to podíval pohledem pozdějších rockových dějin, tak pankáči byli ti, kteří na Dylana tehdy pískali a bučeli.
Co nám dnes uniká při pohledu na video, které se z festivalu zachovalo?
Zaprvé nám uniká, jak obrovské tam bylo publikum, kolem 80 tisíc lidí. Do té doby nikdo nehrál rock pro takové masy. První věc, které si všichni všimli, ať už se jim Dylanovo vystoupení líbilo, nebo ne: že je to ta nejhlasitější hudba, jakou kdy slyšeli. Do té doby nikdo nehrál tak hlasitě. Zvlášť u mladých budilo nadšení už jen tohle. Ale pak tam byli ti, kteří to vnímali jako opak hudby a slyšeli jen randál. Ten se samozřejmě ozýval i z publika, které pískalo a bučelo. Většina lidí si z toho koncertu spíš pamatuje, co se dělo kolem, než dění na pódiu.
Totéž se říká o Beatles v tehdejší době, že hráli pro tak velké publikum, až se koncerty nedaly tehdejší technikou ozvučit.
Přesně tak, Beatles už tehdy hráli na velkých stadionech, ale nebylo je slyšet. Newport zvučil Bill Hanley, který později dělal také Woodstock. V podstatě to byl první skutečný zvukař, který vykoumal, jak tyhle obrovské koncerty ozvučit. Beatles byli na pódiu jen se svými zesilovači. Ale Dylan na Newportu měl poprvé rockový zvuk. To byla novinka. A další věc, která lidem uniká: nešlo jen o Dylana. Za ním přijely do Newportu tisícovky fanoušků nadšené z jeho nové, hitové desky, kterou slyšeli v rádiu. Přijeli do Newportu a ostatní dění na festivalu jim bylo vcelku lhostejné. Jiné vystupující ignorovali, jen čekali, až nastoupí Dylan. Jiná, značná část publika ale měla dojem, že sem Dylan patří, každý rok tu vystupuje, viděli ho na Newportu tolikrát, a najednou jsou tu tisícovky mladých a hlučných fanoušků, "rock’n’rollové děti".
V jistém smyslu se svému idolu ten večer podobali, Dylan byl čtyřiadvacetiletý hubený rocker v kožené bundě. Jak vnímal tu chvíli on sám?
Těžko říct, Dylan je proslulý svou uzavřeností, takže nebudu předstírat, že tuším, co mu běželo hlavou. Důležité je mít na paměti, že nápad na vystoupení dostal předchozí den. Přijel sám, jen s akustickou kytarou, a v Newportu potkal Butterfield Blues Band. Před vystoupením měli jedinou zkoušku, Dylan stál na pódiu s elektrickou kapelou poprvé od střední školy, kdy zpíval písně Little Richarda. Nebylo to plánované a nazkoušené, basista neznal akordy.
Nemám tedy jednoduchou odpověď na to, co chtěl Dylan vystoupením na Newportu říct. Jen o den dříve odehrál odpolední akustický koncert před největším publikem, jaké se tu k odpolednímu koncertu kdy sešlo. Posluchači byli nadšení, nechtěli ho pustit z pódia, musel dvakrát přidávat. Předešlého dne byl idolem Newportu. Podle mě čekal, že bude idolem i toho nedělního večera.
Také je potřeba zmínit, že samotný elektrický koncert byl děsný. Stál na pódiu dvacet minut a zazpíval jen tři písně, po zbytek času se snažili doladit zvuk, dohadoval se s kapelou, jako by tam publikum ani nebylo. Dozpíval písničku a následovala několikaminutová pauza, ve které se kapela na pódiu domlouvala a publikum čekalo.
Nazval byste to arogancí?
Znovu: nechci říkat, že Dylanovi vidím do hlavy, nikdy předtím nestál na pódiu s rockery. Ještě nikdy nehrála tak hlasitá kapela před tak početným publikem, neexistovalo dostatečné ozvučení. Takže byly problémy se zvukem, kapela neměla nazkoušeno, Dylan to měl těžké.
Otázka je, jestli by v tu chvíli pomohlo, kdyby komunikoval s publikem, pomohl si vtipem nebo zábavou. Určitě. Byl zaskočený, nervózní, nadopovaný speedem, možná opilý? Nevíme.
Když už to vystoupení ale shazuji, musím dodat, že verze písničky Maggie’s Farm byla vynikající. Zato písnička Phantom Engineer, z níž se později stala skladba It Takes A Lot To Laugh, It Takes a Train To Cry, je úplná pohroma. Verze Like a Rolling Stone byla ucházející, ale nijak zvlášť dobrá. Takže předvedli skvělé i slabé věci, všechny nové, nevyzkoušené. V každém případě byl podle mě Dylan nervózní.
Písničkář Peter Yarrow měl pravdu, když řekl, že kdyby Dylan na začátku přišel a řekl třeba "Dobrý večer, rád bych zkusil něco trochu jiného, doufám, že s námi budete mít špetku trpělivosti, i pro nás je to novinka", mohl odehrát tentýž koncert a nikdo by nic nenamítal.
Říkáte, že tohle vystoupení bývá interpretováno příliš úzce. Sám ho v knize vykládáte v kontextu společenského dění USA 60. let. Dá se tedy reakce na Dylana číst jako střet dvou představ o společnosti?
V knize ty dvě rozdílné představy o společnosti ztělesňují dva hudebníci, Pete Seeger a Bob Dylan. Obě představy jsou v základech amerického ideálu a myšlenek, které utvářely USA 20. století. První zní, že jsme společenství, které musí jednat kolektivně pro dobro lidstva, tenhle postoj v knize reprezentuje Pete Seeger a festival v Newportu. Druhá říká, že jednotlivec musí být svobodný, aby se mohl rozhodnout. Pro mě je Bob Dylan hlubokým založením individualista, někdo by mohl říct, že je osamělý. Už od střední školy o něm lidi mluvili jako o někom, kdo byl vždycky sám pro sebe, jiný a zvláštní. Pete Seeger se na druhou stranu vždy snažil budovat komunity, skupiny. Na koncertu v Newportu na sebe tyto ideje narazily.
Pokud si tedy vykládáme kontroverzní koncert jako spor mezi zpátečnickým Seegerem a revoltujícím Dylanem, uniká nám podstata sporu. Co si o tom myslel Seeger?
Měl za to, že velké peníze se snaží vytvářet velké hvězdy. On sám se na Newportu snažil o opak, chtěl, aby lidé společně hráli pro druhé a nikdo nebyl za hvězdu. Všichni vystupující měli nárok na stejné zacházení, honorář, šlo o sdílení toho, co měli rádi, kdežto na hvězdu se můžete leda tak dívat a poslouchat.
Představa, že do lidí někdo pouští neuvěřitelně hlasitou hudbu a všichni pasivně sledují hvězdu na pódiu, znamenala pro Seegera úplné popření toho, oč na Newportu šlo. Dylan s takovým pohledem později souhlasil, považoval Seegera za svého druhu šamana, který z pódia lidi spojuje a dává jim zažít pocit sounáležitosti. Zatímco sám Dylan vytvářel něco na způsob fotbalového utkání, kde sedí lidi na tribunách a tleskají.
Pro Seegera byl festival v Newportu opozicí vůči systému hudebních hvězd, který považoval za svého druhu diktaturu.
Dylan začal svůj set písní Maggie’s Farm a zpívá, že už "nechce pracovat na farmě". Mohl tím myslet svůj rozchod s folkovým hnutím?
To se zase ptáte moc, nevidím Dylanovi do hlavy. Zkuste se vžít do jeho situace: nemáte zkušenost s elektrickou kapelou a snažíte se vybrat písničku, kterou byste mohli zahrát. Maggie’s Farm má dost jednoduchou bluesovou formu, vyšla už předtím na nahrávce. Ale nebyl jsem na jejich zkoušce předešlého večera, netuším, jestli těch písní vyzkoušeli třeba deset a tohle byla jediná, na které se shodli. Skutečně ji mohl vybrat jako poselství, ovšem je stejně dobře možné, že se Dylanovi s Butterfield Blues Bandem jen dobře hrála.
Každopádně, jak slyšíme ze záznamu, naživo zní skvěle. Na rozdíl od následující skladby Phantom Engineer, podle mě rovněž vybrané proto, že jde o blues, jenomže ne tak přímočaré a se zvláštním frázováním, takže to kapelu vykolejilo a ve srovnání s Maggie’s Farm vznikl chaos. A když se pak Dylan vrátí na pódium a zazpívá It’s All Over Now, Baby Blue, podle mě tím nejspíš skutečně vzkazuje, že pro něj je po všem.
Pokud jde o hudební stránku věci, je důležité říct, že Newport byl čtyřdenní festival. Dylan s kapelou hráli v neděli. Ve čtvrtek večer tu vystupovali Chambers Brothers, rocková kapela, ještě hlasitější než Dylan. Měli obrovský úspěch a nikdo je nekritizoval.
Takže šlo spíš o to, že Dylan se jako jeden z "vlastních" odrodil folkařům a před očima publika se proměnil v rockovou hvězdu?
Spíš v individualistu. Dylan nikdy nebyl typickou rockovou hvězdou. Vždy mluvil sám za sebe a dělal věci po svém. Někdy šel naproti komerčnímu ohlasu, jindy proti němu. Ale Dylanovo vystoupení na Newportu roku 1965 bylo také předzvěstí konce folkového hnutí. Festival pokračoval ještě další tři roky, ale už nebyl považován za důležitý. A to se netýká pouze jednoho festivalu: folk byl do té doby hudbou mladých. V zásadě toho večera, o kterém mluvíme, se folk stal hudbou starších, kteří nechápou mladé. Mladí se přiklonili k rocku.
Celé se to samozřejmě neudálo jediného večera, ale přišlo to rychle. A samozřejmě to nebyla jen změna hudební, ale daleko hlubší, kterou způsobila válka ve Vietnamu. Pro bělošskou mládež, která tvořila většinu publika Newportu, bylo do té doby hlavním hybatelem společenské změny v USA hnutí za občanská práva. Chtěli vytvořit lepší zemi. S válkou ve Vietnamu se najednou pro totéž publikum stalo hlavním tématem přijít na to, jak se nenechat zabít. Někteří se spojili, další odešli do Kanady nebo do Evropy, jiní zahynuli ve Vietnamu, ještě další našli útěchu v drogách a nechali si narůst dlouhé vlasy. Byl to úplně jiný svět než ten, v němž lidé spojili síly na obranu občanských práv.
V květnu bude Bobu Dylanovi 80 let. Přinesla vám práce na knize o Newportu nějakou perspektivu, ze které je na klasika lépe vidět?
Stále dokáže překvapit. Třeba když před šesti lety natočil album písní Franka Sinatry. Podle mě to nikdo nečekal. Dylan, celý život uznávaný jako písňový autor, natočí album standardů. Myslím, že v každé etapě své kariéry je nepochopený.
V knize se snažím vysvětlit ten často mylně vykládaný moment, kdy se "Dylan dal na elektriku". Máme za to, že sám sebe považuje za písničkáře, tedy za autora, ale Dylan sám sebe vždy považoval hlavně za hudebníka, performera. Přestože svému autorskému umění věnoval spoustu úsilí, na pódium přichází jako hudebník, akorát mnozí fanoušci jej mají za básníka, který shodou okolností také hraje na kytaru a zpívá. On o sobě takhle nikdy nepřemýšlel. Byl hudebníkem v době, kdy vlastní písničky nepsal, a za muzikanta se považuje doposud. A je to muzikant vynikající, chytrý.
"Dát se na elektriku" bylo prostě rozhodnutím muzikanta. Lidi si na Newportu stěžovali, že nerozumějí tomu, co zpívá. Ti, kterým se vystoupení líbilo, zase tvrdí, že jim na slovech nezáleželo, že se jim líbil ten zvuk. I tohle je předmět nedorozumění. Lidi neslyšeli slova písně Maggie’s Farm, slyšeli neskutečně hlasitou kytaru Mikea Bloomfielda. Někteří byli nadšení, jiní si přáli, aby Bloomfield ztichl a oni mohli poslouchat Dylanova slova.
Z posledních Dylanových alb, stejně jako před lety z jeho rozhlasového pořadu Theme Time Radio Hour nebo z několika málo rozhovorů, mám dojem, že se neustále vrací k Americe 50. a 60. let. Myslíte, že mu ten Seegerův duch, svět dávných USA jako pospolitosti, chybí?
Nic takového tam neslyším. Například Sinatra byl vždy popová hvězda, nepřemýšlel o žádné komunitě. To by dnes platilo spíš o Bruci Springsteenovi, ten přemýšlí o společnosti jako komunitě, dokonce natočil desku Seegerových písní. Dylan na komunitu nikdy necílil.
Seznámil jsem se s muzikanty, kteří s Dylanem hráli v kapele, ale nikdy neměli příležitost si s ním, byť na minutu, promluvit. Dylan je velmi uzavřený. Znal jsem ženu, která byla jeho osobní kuchařkou, léta mu každý večer připravovala večeři. Nikdy se s Dylanem nesetkala. Velmi si chrání své soukromí a myslím, že je v tomto ohledu téměř výjimečný. Když si vezmete, jak málo toho o Dylanovi víme, ve srovnání s jinými rockovými hvězdami… Dokonce ani dnes nevíme, kolikrát byl vlastně ženatý, víme jen, že vstupoval do prvního manželství v době, kdy už byl slavný.
Mick Jagger měl vždy rád večírky slavných. To se Dylana nikdy netýkalo. Což neznamená, že žije osaměle, jen své soukromí dokázal utajit víc než kdokoliv jiný, srovnatelně proslulý. Mám přátele písničkáře, které Dylan pozval na večeři a hodiny se s nimi bavil o hudbě třeba starých bluesmanů z 20. let.
Dylan nežije tak, jak jsme u hvězd zvyklí. Už v 60. letech se děsil davů, měl strach, že ho někdo zabije. Ne, nevidím u něho žádné uvažování o komunitě. Myslím, že je nostalgický, ale to je něco jiného. Vždy ho fascinovala minulost, dějiny. Ale to je něco jiného než sounáležitost s komunitou, vlastně to u mnohých znamená opak.
V knize zmiňujete také písničkáře Woodyho Guthrieho, toho, který měl na kytaře nápis "Tento nástroj zabíjí fašisty", a mladý Dylan ho obdivoval. Stál Guthrie spíše na Seegerově straně, nebo byl individualista jako Dylan?
Podle mě nepatřil ani k jedné z těch stran. Ale podobně jako Dylan si hlídal soukromí. Byl uzavřený a nebylo to s ním jednoduché. Slavný je jeho pokus vstoupit do komunistické strany, ale komunisté ho nechtěli, protože jim přišel neovladatelný. Guthrie se na pozvání mohl dostavit opilý, zmizet s jednou z dobrovolnic, které připravovaly jeho koncert, aniž by k vystoupení nakonec došlo. Nemyslím, že se podobal Seegerovi ani Dylanovi, i když tomu asi přece jenom byl podobnější.
Guthriemu zcela upřímně nezáleželo na mnoha věcech, které byly důležité pro Seegera a Dylana. Dylan se chtěl stát hvězdou, Guthriemu bylo něco takového ukradené. Pete Seeger chtěl budovat komunity, Guthriemu se to líbilo jako teorie, ale nikdy by se do toho prakticky nezapojil. Může to znít příkře, ale nemyslím to zle. Všichni tři jsou pro mě velmi zajímaví a složití lidé.
Naposledy k onomu večeru na Newportu 1965. Jste nejen novinář a spisovatel, ale také hudebník. Vy sám byste na "Dylana s elektrikou" pískal, nebo byste zatleskal?
Upřímně řečeno nevím. Můj kamarád tam byl. Vzpomíná, jaké zavládlo vzrušení, jak skvěle to Dylanovi znělo a jak mu nadšeně tleskal. Ale také vzpomíná, jak se z Newportu vrátil domů a tu Dylanovu fotku, kterou měl nalepenou uvnitř pouzdra na kytaru, naštvaně začmáral. Vzpomíná, že byl nadšený, ale také rozčarovaný, jedna z těch vzpomínek ho tedy musí klamat. Takže když je to tak matoucí pro někoho, kdo to zažil, představte si, jak matoucí je to pro mě.
Asi by byl rozdíl v tom, jestli bych ten koncert zažil v patnácti nebo ve dvaceti, střízlivý nebo opilý a jestli by se Dylan líbil té dívce, která by tam byla se mnou, nebo by ho nesnášela.
Kniha
Elijah Wald: Dylan se dal na elektriku!
(Přeložil Tomáš Zábranský)
Nakladatelství Volvox Globator 2021, 350 stran, 349 korun
