Rozhovor - Téma protestů a nepokojů letos diváky jednoznačně oslovilo. Festivalovému publiku také nestačí zpravodajské pokrytí událostí v mainstreamových médiích. - Tak hodnotí letošní ročník festivalu Jeden svět po skončení pražské části jeho ředitelka Hana Kulhánková.
Jeden svět nyní pokračuje v regionech. Jak důležitá součást festivalu to pro vás je?
Podporovat rozrůstání festivalu do regionů je pro nás velice důležitým úkolem. Témata, jakými jsou lidská práva, je třeba přinášet nejenom do velkých měst, ale především do míst s limitovanou nabídkou informací, kulturních akcí a občanských aktivit. Zároveň stavíme na tom, že regionální festivaly neděláme z centra, nýbrž si je vytvářejí samy regionální týmy dle vlastního výběru.
Liší se hodně výběr filmů v regionech, nebo panuje spíš shoda?
Festivaly se v jednotlivých městech značně liší. Regionální týmy mají volnou ruku ve výběru filmů, sestavení doprovodného programu i oslovení sponzorů. Každý regionální festival tak získává vlastní, jedinečnou podobu, kterou z velké míry určuje nadšení pořadatelského týmu, jejich zkušenost i prostředky, které mají k dispozici. Například Brno letos uvádí 39 filmů, zatímco nejmenší z letošních nováčků, Polička, uvede během tří festivalových dnů osm filmů. Jsme velmi rádi za každé další místo, kam se filmy Jednoho světa dostanou. Obecně lze nicméně říci, že letos při sestavování regionálních programů jednoznačně bodoval film českého režiséra Davida Vondráčka Láska v hrobě a německý snímek Z popelnice do lednice.
Jak je to s Jedním světem v Bruselu?
Brusel je příležitostí přinést lidskoprávní témata na půdu institucí, které mají reálnou moc v daných kauzách či tématech něco změnit. Jeden svět v Bruselu je setkáním evropských politiků s neziskovými organizacemi a aktivisty, kde se střetnou často opačné úhly pohledu. Letos v Bruselu promítáme 17 dokumentárních filmů - od 14. do 23. května.
Letošní téma festivalu bylo věnováno revolucím a protestům. Tedy téma, které se v současnosti dotýká i naší společnosti. Projevilo se to i v návštěvnosti, či dokonce v reakcích návštěvníků? Byla to „trefa"?
Téma protestů a nepokojů letos diváky a divačky jednoznačně oslovilo. Projekce byly často vyprodány i přesto, že dokumenty o arabském jaru jsou značně syrové a ne tak dramaturgicky propracované jako ostatní uváděná tvorba. Z pofilmových debat s režiséry a režisérkami bylo jasně patrné, že festivalovému publiku nestačí zpravodajské pokrytí událostí v mainstreamových médiích. Lidé chtějí jít do hloubky, ptají se po příčinách a kulturních souvislostech.
Myslíte si, že by letošní ročník mohl ponouknout zdejší společnost k aktivitě?
Festival zaměřený na tematiku lidských práv otevírá debatu a dalo by se tedy přeneseně říct i to, že ponouká k aktivitě. Víc je to ale na lidech samých, zda udělají další krok směrem do ulic. V každém případě si uvědomme, že v arabských zemích bojují lidé za politickou svobodu a důstojnost. To je něco, čeho jsme zde v České republice již dosáhli. Takže pokud by naše publikum vyšlo do ulic, bylo by to pro ekonomické a sociální důvody.
Jak byste vůbec krátce zhodnotili uplynulý ročník? Vymykal se nějak výrazně předchozím?
Letos to bylo poprvé, co do kin zamířily dokumenty zpracovávající události, které vlastně ještě doznívaly v ulicích. Ukázalo se, že lidé mají o takto aktuální témata zájem a že dokumentární film chápou jako kvalitní zdroj informací. Jsme také rádi, že v Praze letos opět přišlo do kin více diváků a divaček než loni (na údaje z regionů ještě čekáme). Absolutní čísla jsou vyšší i přesto, že se Jeden svět letos konal pouze v sedmi pražských kinech. V tradičním festivalovém dějišti, divadle Archa, letos probíhal první ročník programu East Doc Platform pořádaného Institutem dokumentárního filmu a zaměřeného na podporu vzniku a distribuce východoevropských dokumentů. Právě toto propojení festivalu s profesionály hodnotíme jako jeden z největších úspěchů letošního ročníku.
Kolik diváků tedy letos festival přilákal?
Pražskou část festivalu navštívilo přes 45 tisíc dospělých i dětských diváků a divaček. Významnou část festivalového publika tvoří děti ze základních a středních škol, které se svými učiteli přicházejí na dopolední projekce. Až do půlky dubna bude Jeden svět pokračovat v dalších 40 městech České republiky. Na celková čísla si tedy ještě počkáme; ale mohu s čistým svědomím říct, že opět očekáváme překročení hranice 100 tisíc diváků a divaček.
Jeden svět se věnuje i vzdělávání skrze program Jeden svět školám. Jak vůbec reagují děti na tyto filmy?
Děti oceňují, že se dozvídají o věcech, které předtím neznaly. Pozornost u nich budí konkrétní lidské příběhy, zejména osudy jejich vrstevníků, do kterých se lépe vcítí a porovnávají svůj vlastní život s osudem hrdiny. Mladší diváci jsou v diskusích po filmu spontánní a ti starší často umí debatovat a vyjadřovat své myšlenky lépe než dospělí. Není výjimkou, že filmová atmosféra školáky neopouští za dveřmi kina, ale debaty pokračují ještě s učitelem v hodině.
Vítězem hlavní soutěže 14. ročníku festivalu Jeden svět se stal Zvláštní let švýcarského režiséra Fernanda Melgara. Čím byl tento snímek výjimečný? A považujete to za symbolické, že vyhrál film o „našich" problémech?
Film Zvláštní let nepůsobí při přečtení katalogového popisu nijak výjimečně. Teprve když ho uvidíte, hluboce se vás dotkne. Je to jeden z nejlepších snímků, které jsme na Jednom světě kdy promítali. Téma migrace považuji za velmi naléhavé i v kontextu České republiky a jsem ráda, že ho vítězný snímek tak přirozeně a výrazně otevřel. O ceně za nejlepší film rozhoduje mezinárodní porota složená z filmových profesionálů. Vybírá z filmů uváděných v Hlavní soutěži a řekla bych, že z této patnáctky lze většinu zpracovaných témat více či méně přeneseně označit za „naše".
Zaregistrovali jste během existence festivalu snahy zamezit promítání nějakého filmu?
Jediné snahy o stažení filmu z programu, s nimiž se někdy setkáváme, jsou případy zahraničních režisérů, kteří mají obavu z uvedení jejich filmu v kontextu lidskoprávního festivalu. Jednalo se například o dokumenty čínských režisérů, kteří se obávali dopadu projekce na Jednom světě na jejich rodiny žijící v Číně. Tyto případy samozřejmě respektujeme, nechceme prezentovat dokumentární filmy za cenu ohrožení jejich autorů.
Tradiční cenu Homo Homini letos udělila společnost Člověk v tísni podzemní síti syrských lékařů a zdravotníků známé jako Doctors Coordinate of Damascus. Jaký význam má pro ně? Pomůže jim?
Udělení prestižní ceny Homo homini znamená pro syrské lékaře pracující v podzemní síti především silnou morální podporu. Jak řekl jejich zástupce, který cenu v Praze převzal, obyvatelé Sýrie se ve srovnání s ostatními arabskými zeměmi už delší dobu cítili odstaveni na vedlejší kolej. Homo homini je pro ně ujištěním, že svět dění v Sýrii sleduje a že si práce lékařů, kteří pomocí zraněným riskují vlastní životy, vysoce cení. Člověk v tísni navíc z prostředků svého Klubu přátel vypravil první zásilku pomoci obsahující zdravotnické vybavení pro deset lékařských týmů. Chystá také vyhlášení veřejné sbírky.
Cena One World Social Innovation se uděluje za nejefektivnější občanský projekt, který k dosažení svých cílů využívá moderních komunikačních technologií. Jaká jsou kritéria pro přihlášení takového projektu; mají šanci i menší projekty založené jednotlivci?
Výhodou nových médií je, že poskytují stejné šance zavedeným organizacím, malým občanským iniciativám i jednotlivým aktivistům. Hlavní kriteria soutěže One World Social Innovation jsou dvě: projekt by měl k řešení tradičního problému přistupovat inovativním způsobem s využitím komunikačních technologií.
A za druhé to musí být projekt, který už prokázal konkrétní pozitivní dopad v reálném životě. Jinak neexistuje žádné omezení. Hlavní pro nás je, aby projekt měl potenciál inspirovat ostatní. Letos proto zvítězil ruský projekt Liza Alert, který prostřednictvím webové stránky a sociálních sítí mobilizuje dobrovolníky k pátrání po pohřešovaných dětech. A svými výsledky iniciativa jednoznačně zahanbila oficiální bezpečnostní složky.
Jistě už musíte pomalu začít s přípravou příštího ročníku. Jakou cestou se bude ubírat jeho další téma? A chystáte nějaké změny či novinky?
Nyní čeká festivalový tým asi dvouměsíční evaluační fáze. Hned poté samozřejmě začneme s oslovováním režisérů a distributorů za účelem selekce filmů pro nový ročník. Protože to bude jubilejní 15. rok Jednoho světa, můžete se těšit na řadu zajímavostí a překvapení. Ty si samozřejmě zatím necháme pro sebe.
Jaká jsou hlavní kritéria pro přijetí? Nakolik upřednostňujete tematické zaměření filmů oproti jejich uměleckým či řemeslným kvalitám?
Každý rok se o zařazení do festivalového programu uchází kolem 1600 filmů. Musí se jednat o dokumentární filmy, které byly vyrobeny v posledních dvou letech a které zpracovávají tematiku lidských práv. Jeden svět má široký záběr programu - to znamená, že své místo v něm mají jak filmařsky vytříbené kousky, tak snímky, u nichž je spíše důležité závažné lidskoprávní téma.
