Recenze - Po zhlédnutí filmu Z popelnice do lednice už návštěva supermarketu nebude to, co dřív. A ostatně ani cesta s odpadkovým košem. Německý dokument, jejž uvede festival Jeden svět, totiž kolem každodenních rutinních úkonů nákupů a vyhazování potravin rozvíjí příběh, který končí až v chudé Africe, jejíž obyvatelé distribuují do Evropy jídlo, jež si sami nemohou koupit. A které navíc Evropani vyhodí, aniž se vůbec dostalo na pulty prodejen.
Tématem filmu jsou politické a ekonomické normy nakládání s potravinami, které vedou k ohromnému plýtvání jídlem. Snímek nám znovu a znovu ukazuje záběry velkého množství různých potravin vyhazovaných do kontejnerů, likvidovaných v drtičích či mechanicky tříděných pomocí strojů.
Estetická typizace potravin
Jádrem dokumentu jsou zvyklosti prodeje potravin a nesmyslně přísně nastavené nároky na čerstvost a kvalitu diktované Evropskou unií, ale i posedlost čerstvostí u supermarketů samých. Snad nejvíc pak na současnou zhýčkanost spotřebitelů poukazuje v podstatě estetická typizace potravin - například jsou vyžadovány pouze určité standardizované tvary nebo barvy okurek či rajčat. Ty kusy, které se tomuto ideálu příliš vymykají, jsou vyhozeny, ačkoli jinak jsou zcela v pořádku.
Snímek má klasickou a funkční strukturu dokumentu, jehož cílem je především divácky atraktivním způsobem upozornit na problém. Což se tady daří perfektně. Je třeba ocenit, že organicky propojuje množství různorodých oblastí dotýkajících se daného tématu.
Začínáme u dvojice rakouských mladíků, kteří vybírají popelnice a získávají z nich zcela nezávadné potraviny, ale dílo nás postupně provede francouzskými, americkými i japonskými supermarkety a nechává zaznít hlas zemědělců, vědců i obyvatel chudých zemí, které tento potravinový luxus bohatším státům spoluzajišťují.
Průběžně celý snímek zároveň dokumentuje nejrůznější pokusy, jak vyhozené jídlo dále využívat, ať už průmyslově, nebo jako potravinu. Napříč dokumentem také zaznívá kritika současné politiky nakládání s jídlem, škodlivost nadprodukce pro životní prostředí a konečně i poukazy na situaci ve státech, kde lidé hladoví.
Země jako planeta odpadků
Film se pokouší podat i obecnější vysvětlení zachyceného stavu. Opakovaně zaznívá, že obyvatelé bohatých států ztrácejí smysl pro hodnotu a původ potravin. Místo toho jídlo vnímají v podstatě jako hotový produkt, aniž se zajímají, odkud a jak vzešlo. Praxe supermarketů, zejména vyhazování potravin pouze na základě „nevhodného" tvaru či barvy, tuto domněnku jen podporují.
Každopádně je dobře, že ze snímku zřetelně vyplývá, že nejde o jednoduchý problém, který by měl jediné správné řešení. Spíš se tu ukazuje praxe, která je do velké míry zbytečná, ale jež kolem sebe shromažďuje celý balík problémů.
Stejně tak nadhozené způsoby, jak se různí lidé k těmto problémům staví, jsou velmi různorodé a reagují na rozdílné podněty. Od pokusů zužitkovat zbytečně vyhozené jídlo průmyslově přes ekologičtěji laděné uvědomnělé chování jednotlivců (jako dvojice sběračů odpadků v úvodu) až po jemné pokusy proměnit stávající praxi (např. učit děti vařit).
Z popelnice do lednice se komplexně vypořádává se složitým společenským fenoménem, který by mohl ještě získávat na důležitosti - zvláště pokud se začnou naplňovat prognózy, které vidí budoucnost Země jako planety odpadků.
