Vznikl na objednávku festivalu a Radio France, jehož orchestr jej 27. května zahraje v Rudolfinu s dirigentem Mikkem Franckem a houslistou Amaurym Coeytauxem.
Všech pět míst, jež kompozici inspirovala, Mařatka poznal osobně. "Zatímco v jiných skladbách jsem vycházel z českých kořenů a zrcadlil českou kulturu, tentokrát jsem se rozhodl pro poctu Francii, kde se nachází unikátní pokladnice pravěkého umění," zmiňuje skladatel obdivně perly, jaké v takové míře nelze nalézt ve Španělsku ani Africe. Ze sítě nejméně 150 jeskyň jsou některé dosud přístupné veřejnosti, jiné přibližují zdařilé repliky.
Mařatka si pět jeskyní vybral na základě pěti artefaktů v nich nalezených: rytiny, tří nástěnných maleb a jednoho předmětu. Zároveň volil místa z pěti francouzských regionů. Časově se pohyboval v rozmezí 28 až 33 tisíc let před naším letopočtem.
"Sbírám repliky archaických trans‑nástrojů, nechávám je vyrábět. Mám ve sbírce i pozdější, například antické instrumenty, mimo jiné gallo‑románský dechový nástroj carnyx z doby před 3000 lety," zmiňuje instrumenty, jež v tvorbě někdy využívá a jindy jen evokuje jejich zvuk. To je i případ Svatyní. Zkomponoval je jako klasickou skladbu pro housle a orchestr. "Je to pocta, žádná imitace," zdůrazňuje.
Podobu pravěké hudby si lze jen domýšlet, což představuje příležitost pro skladatele a jeho fantazii. Ve Svatyních nicméně využívá i takzvané muzikameny, jejichž syrový zvuk by měl pradávnou atmosféru podtrhnout. Ve čtvrté větě inspirované úlomky pravěkého nástroje - flétny z Isturitz - jeho úlohu zastává současná flétna, ať už sopránová, nebo altová. Houslista hraje na struně g ve vysoké poloze a takzvaném flautovém zvuku.
"Dnes víme, že se v pravěku hrálo na krápníky," připomíná autor, který jejich nádherný zvuk podobný marimbě sám zkusil. V tu chvíli se dotýkal skoro stejného nástroje jako jiní před tisíci lety, protože krápníky od té doby příliš nevyrostly.
Mařatka rovněž dovede napodobit romby, což jsou dvě provrtané kosti nebo ploché kameny svázané kůží, které při krouživém pohybu vydávají hučivý zvuk. I díky nim víme, jak pravěká hudba zněla. Na rozdíl od lidského hlasu, o jehož nejstarším hudebním využití nelze zjistit nic.
Obdobím zájmu o pravěk si v dětství projde téměř každý. "Mě k němu dovedlo studium české lidové hudby, o niž jsem se paradoxně začal zajímat poté, co jsem víc jezdil do Francie," vypráví jedenapadesátiletý Mařatka.
Zájem o vlastní kořeny u něj zesílil podobně jako u mnohých, kdo dlouhodobě pobývají mimo vlast. Později k českému folkloru přidal světovou etnickou hudbu.
Skladatel říká, že při tom pochopil silnou lidskou potřebu umění. Ptal se, k čemu je dobré a co člověka vede k vytváření věcí, které ho přesahují a přežijí. "Zjistil jsem, že nás to provází odjakživa, a došel jsem až k pravěku," shrnuje Mařatka, podle nějž už první nalezené známky po existenci homo sapiens provázejí umělecké artefakty: rytiny a malby na stěnách či hudební nástroje z kostí.
"Smysl umění se nejspíš od pravěku nezměnil. Hudbu lze provozovat jako rituál nebo čistou radost, může zprostředkovat komunikaci mezi lovci, to je všechno stejné jako dnes," uvažuje. Podle něj lze zvukem vyjádřit všechno a zkomponováním Svatyní na to chce upozornit.
Pravěký člověk v jeskyních nežil. Dostával se do nich, když měl pádný důvod - ať už rituální, nebo jiný. Proto je Mařatka označuje za svatyně. "Do jeskyně Rouffignac se lidé museli plazit přes tři sta metrů pouze půl metru vysokou chodbou. Vyvíjet takové úsilí muselo mít velice silný, snad rituální důvod," domnívá se skladatel a dodává s úsměvem, že dnes je situace podobná. Akorát že současníci půjdou v květnu do Rudolfina, aby dvě hodiny poslouchali koncert. Změnilo se prostředí, důvod a mechanismus však zůstávají.
Skladatelův dědeček byl slavný sochař Josef Mařatka, který v Paříži žil u Augusta Rodina. Vnuka však do francouzské metropole přivedla situace po roce 1989. "Bylo mi osmnáct, potřeboval jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a vidět, jak to chodí jinde," vzpomíná Mařatka, který navíc v Americe potkal manželku, francouzskou violistku Karine Lethiec. "Před spojením společenské a intimní motivace pak už nebylo úniku," směje se.
Dodnes žije v Praze i Paříži. Toho se snaží využít a z jedné země do druhé převážet věci, které v nich chybějí a jimiž by se mohly vzájemně obohatit. Ve Francii založil občanskou iniciativu Association Piano Paris Prague známou pod zkratkou A3P, jež organizuje sbírku pro nákup nového klavíru do Janáčkova sálu v Paříži. Jedná se o další krok k uvádění české hudby v zahraničí na prvotřídní úrovni.
Skladatel se někdy cítí jako lovec i sběrač. "Lovím mecenáše, protože přesvědčit lidi o smyslu umění je obtížné. Takže jsem lovec prostředků na uskutečnění uměleckých záměrů," přirovnává Mařatka. Stejně tak ale shromažďuje materiály, s nimiž dál pracuje.
"Bohumil Hrabal podobně říkal, že není spisovatel, ale zapisovatel toho, co si lidé vyprávějí," dodává hudebník označující umění za záležitost pro osvícence, kteří pochopí a prohlédnou, že jeho návratnost není materiální.
V nejbližších letech Kryštof Mařatka chystá také operu Továrna na Absolutno podle stejnojmenného fejetonového seriálu Karla Čapka. Premiéru bude mít za dva roky v Brně. Protipólem nebo vzdálenou příbuznou Svatyní je rodící se skladba pro velký smíšený sbor a capella Venuše z Věstonic. Opírá se o nejstarší domácí artefakt a vzniká s přihlédnutím k tomu, že roku 2025 uplyne 100 let od jeho objevení Karlem Absolonem.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
Orchestre Philharmonique de Radio France & Mikko Franck
Rudolfinum, 27. května
