Soubor, jenž se od té doby drží na špici mezinárodních vokálních ansámblů, vystoupí 17. května na příštím ročníku festivalu Pražské jaro.
Hru na klavír studoval na konzervatoři, diplom dostal už ve 14 letech. Vedle toho chodil Philippe Herreweghe do jezuitské školy, ke které patřil tradičně pěvecký sbor. "Museli jsme každý den zkoušet a zpívat. Ředitel kůru byl profesionální hudebník. Takže jsme zpívali překrásnou hudbu: Johanna Sebastiana Bacha, Heinricha Schütze a jiné mistry baroka," vzpomíná v rozhovoru pro belgický rozhlas Bruzz.
V té době vedl dvojí hudební život. "Na klavír jsem se učil především hudební literaturu z období romantismu a vedle toho jsem zpíval chrámový repertoár, což byla v první řadě takzvaná stará hudba," líčí.
Zároveň se ale zajímal o psychiatrii a celé dospívání počítal s tím, že v tomto oboru bude i pracovat, zatímco Bachovu hudbu si nechá jako koníček. Nakonec vystudoval medicínu, zároveň založil sbor a brzy s ním začal pracovat na profesionální úrovni. "Myslím, že jsem se stal lepším hudebníkem než psychiatrem," říká.
Na hudební vzdělání od jezuitů nedá dopustit. A vrací se k němu také v momentech, kdy odpovídá na otázky, jak klasickou hudbu přiblížit dětem a mladým lidem.
Podle něj cesta nevede nutně přehráváním těchto děl v atraktivním balení, s vypravěči na pódiu a barevnými rekvizitami. "Myslím, že velká část našeho repertoáru bohužel není určena pro malé děti, například symfonie Antona Brucknera. Nejsem příznivcem toho, aby si děti chodily poslechnout Měsíčního pierota nebo Schönbergův klavírní koncert. Pokud chcete děti dostat k hudbě, musíte je nechat hrát a hlavně zpívat," je přesvědčený Herreweghe.
Opět se vrací na kolej svaté Barbory v Gentu, kde zpíval ve sboru každý den jednu hodinu, od šesti do sedmnácti let. "Je to důležitá součást mého hudebního vzdělání. Všichni chlapci ze sboru se stali fanatickými milovníky hudby. Dítě si na hudbu zkrátka musí sáhnout zevnitř," přemítá Philippe Herreweghe.
Do vlastních řad
Belgický dirigent umí být přísný, zároveň si ale dokáže udělat legraci ze sebe, kolegů i novinářů. Když se redaktor německého magazínu Concerti zeptal, zda mu studium medicíny a tříletá psychiatrická praxe se schizofreniky pomohly při spolupráci s hudebníky, Herreweghe odpověděl: "Ne, pomáhá mi pouze při rozhovorech, když analyzuji novináře."
Často ale také zmiňuje, jak je rád, že kromě hudby vystudoval i jiný obor, který ho naučil myslet - na rozdíl od konzervatoře. Dobrý dirigent podle něj musí mít především schopnost analytického uvažování a znalost lidí, aby je mohl vést.
Když se ohlíží za krátkou historií poučené interpretace staré hudby, tedy poválečnou praxí, nesnaží se být diplomatický. "V minulosti bohužel nebyli největší barokní nadšenci vždy těmi nejschopnějšími hudebníky. Řečeno s trochou jízlivosti se specialisty stali proto, že nevyhrávali konkurzy do velkých orchestrů. Přesto byli často inteligentní a citliví, znali velmi dobře literaturu, ale jejich prsty zkrátka neprokazovaly takovou virtuozitu. Zkusili to tedy se starou hudbou," dí dirigent.
"Když bylo sedmdesát procent tónů v árii v Bachově Mši h moll za doprovodu přírodního lesního rohu správných, poplácali jsme se vděčně po zádech za opravdu dobrý koncert. Nyní ti nejlepší hudebníci umí obojí. Pro současné muzikanty dnes již není problém trefit se správně do všech not," srovnává s úsměvem.
Výhody stáří
Je mu 76 let a založil několik dodnes existujících souborů. Collegium Vocale Gent řídí od roku 1970, se svou další partou Orchester des Champs‑Élysées od začátku 90. let patřili k prvním, kteří prozkoumali hudbu 19. století historicky poučeným způsobem. S oběma soubory Herreweghe vydal desítky alb a procestoval svět. O únavě, jež přichází s věkem, nemluví. Naopak si užívá se zralostí spojenou svobodu a sebejistotu.
Aby si mohl víc vybírat, co se svými ansámbly natočí, založil vlastní label. Jmenuje se Phi, což vychází ze začátku jeho křestního jména, ale zároveň odkazuje k řeckému písmenu fí, symbolu zlatého řezu. "Zlatý řez se týká architektury a hudba, která mě zajímá nejvíc, je řekněme hudba architektonická, precizně a promyšleně vystavěná. Rád hraji kontrapunktickou hudbu, ať už starší, nebo tu moderní," zdůvodňuje volbu názvu.
Pro dobré fungování a zdravý růst Collegia Vocale Gent je podle něj nahrávání důležité. Okolo dvou stovek vydaných alb považuje za vizitku své práce, vedle toho má prý studiový záznam ale také výchovný efekt. "Když nahráváte, jdete tak daleko, jak jen to jde, děláte vše, jak nejlépe umíte, co se týče kvality, a pak po pár měsících nebo po roce můžete přesně poslouchat, jak to vlastně bylo. Moje nahrávky byly vždy zvláštní lekcí v mém životě. Ne že bych je poslouchal často. Ale ten proces je velmi zajímavý a nenahraditelný," přemítá dirigent.
S přibývajícím věkem si může víc vybírat, čemu věnuje svůj čas. A také cítí, že se může opřít o důkladnou znalost některých autorů.
"Opravdu mám pocit, že lépe rozumím významu určité hudby. Je to jako cestovat v zemi, kterou znáte stále lépe. To je výhoda stárnutí. Přičemž samozřejmě musíte zůstat zdraví. Nyní znám několik skladatelů velmi dobře, například Bacha a Schumanna. Jiné neznám vůbec. Nikdy jsem například nedirigoval Bartóka, o kterém si také myslím, že je génius, ale mám pocit, že moje gesta na něj nestačí. Jsem dirigent samouk a na Bartóka musíte být pohybově velmi zdatní," uznává Philippe Herreweghe, dirigent, který hudbu dnes dělá opravdu jen pro radost.
I kdyby mu od zítřka za práci už nikdo nezaplatil, bude pokračovat. "Máte tolik lidí, kteří touží po důchodu, aby mohli konečně žít. Až já jednou přestanu dirigovat, do dvou let budu mrtvý," uzavírá.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
Collegium Vocale Gent & Philippe Herreweghe
Rudolfinum, 17. května
